De Niro mě inspiroval. Proti Trumpovi a jeho lidem se vymezuju ještě ostřeji, říká producent Paul Zaentz

Působíte ve filmovém průmyslu rovné půlstoletí. Jak se změnil?

K nepoznání, před padesáti lety byl v mnohem lepší kondici. Jak na tiskové konferenci ve Varech říkal Michael Douglas: podívejte se na čtyři snímky, které byly vedle Přeletu nad kukaččím hnízdem nominovány na Oscara za nejlepší film v roce 1975. Každý z nich je klasika: Kubrickův Barry Lyndon, Čelisti, Altmanův Nashville, gangsterka Sidneyho Lumeta Psí odpoledne. Posledních patnáct let nominují deset filmů – proč to zvýšili na deset, když mají leckdy problém najít pět solidních? Přitom v kategorii Nejlepší režisér zůstává pět nominací – jak tedy můžete vybírat deset filmů? Kdysi většina šéfů filmových studií kinematografií žila a milovala ji; nebyly to korporace, nestaraly se tolik o zisk. Dnes nejde jen o to, jak se studiu bude dařit po následující dva tři roky, ale jak se mu povede dalších devadesát dní. Nemyslím, že ty manažírky baví natáčení filmů. Jsou pro ně jen produkt, obchodní artikl.

Byli jste s Michaelem Douglasem během tiskové konference na MFF KV velmi zábavní, působili jste jako dobří kamarádi. Jak často se vídáte?

Naposledy jsem Michaela viděl před čtrnácti lety na narozeninové oslavě společného přítele. My od kultury už jsme přece takoví – snadno se seznamujeme se spřízněnými dušemi, jsme často excentričtí. Pro příklad: na zahajovacím večeru festivalu v Cannes na mě udělal velký dojem projev Roberta De Nira. A jeden takový Johnny, společný přítel Michaela Douglase a mě, bydlí poblíž Cannes a první neděli festivalu pokaždé pořádá oběd. Jsem tedy na obědě, bavím se s Johnnym a říkám mu, jak mě De Niro ohromil. A Johnny se n­a­táhl za sebe: „Myslíš tohohle chlápka?“ Roberta jsem nikdy předtím nepotkal, ale teď jsme si povídali tři čtvrtě hodiny. I moje přítelkyně se divila, že jsme působili jako dva staří kámoši, kteří se znají půl století. Ovšem pak to trochu změnila: „No, vlastně jste vypadali jako dva braši bezdomovci.“ Obvykle totiž nosím havajskou košili a kraťasy a De Niro… je De Niro. Inspiroval mě ovšem a od té doby se ve veřejných projevech ještě ostřeji vymezuju proti Trumpovi a jeho lidem.

Nechtěl byste se přestěhovat do Evropy?

Moje přítelkyně je ­Španělka a pořád mi říká: „To jsi rád, že máme byt v Madridu, viď?“ V letech 1982 a 1983, když jsme točili můj vůbec první film, Amadea, jsem devět měsíců žil v normalizační Praze, takže chápu, jakou chce Trump naši zemi mít. V šedesátých letech jsem ve Washingtonu protestoval proti válce ve Viet­namu a za občanská práva – jak můžou být dnešní Spojené státy mou zemí? A jak je možné, že jsou někteří lidé tomu člověku tak oddaní? On jim prostě lže – a oni jeho lžím věří. Je to obžaloba amerického vzdělávacího systému, lidé v USA nedokážou kriticky analyzovat problémy a činit inteligentní rozhodnutí. Trump je v tom samozřejmě nejhorší, ten nedokáže analyzovat vůbec nic. Ten člověk je idiot.

Michael Douglas říkal mimo jiné, že USA „koketují s autokracií“. Rozděluje přístup k vládě a jejím krokům filmový průmysl?

Takových 75 % z nás je proti Trumpovi. Co se děje v hlavě člověka, jenž navrhne zákon, co ušetří peníze miliardářům a nejchudším vezme jídlo i zdravotní péči? Tako­vý člověk je prázdný, chamtivý, zlý, sobecký, nemorální a nelidský.

Cillian Murphy nastavuje standard pro ostatní herce, říká tvůrce Peaky Blinders

Rozhovory

Nyní pracujete na nezávislém filmu Backyard/Desert, který je založen na stejnojmenné offbroadwayské hře…

Tenhle malý film ­popisuje setkání pohraniční strážkyně s mladým mexickým migrantem v poušti Yuma, jež jí změní život. Do takového filmu bych se za normálních okolností nezapojil, kdyby nebylo toho, co dělá Trump. Posílal do de facto koncentračních táborů, třeba do toho v Everglades na Floridě, lidi, kteří utíkají ze Střední Ameriky, protože se bojí o svůj život kvůli gangům. A tyto gangy jsou odnoží pravicových smrtících komand, která Spojené státy podporovaly v 80. a 90. letech. Spojené státy ten problém způsobily, o tom se moc nemluví. I kdyby se Trump zbavoval zločinců, proč by je měl posílat jinam, když své zločiny spáchali u nás? Ale tihle lidé jsou nevinní, tvrdě pracují, někteří z nich jsou ve Státech doma dvacet a víc let, jsou součástí komunity. A ultrapravičáci z hnutí MAGA prodávají trička a kšiltovky s nápisem Alligator Alcatraz, dělají marketing a merchandising stejnojmenného koncentračního tábora?! Jsou nemocní, jsou ohavní! Sám jsem Žid a vím, že Trumpovi jsou Židé ukradení, podporuje Izrael jen proto, že křesťané věří, že až přijde Ježíš, všichni svorně odejdou tam, do země zaslíbené. Nechápu, že ten pokrytec se všemi penězi, jež dostává od arabských zemí, ještě nezměnil názor. Přijímá peníze z Kataru, Katar financuje Hamás – totální korupce. Jak vůbec může prezident Spojených států prodávat vlastní kryptoměnu? Je to ostuda.

Obraťme se od Trumpa k Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Kirk a Michael Douglasovi se v Hollywoodu pro tento film dlouhá léta snažili získat finance, ale nikdo o něj nestál. Ovšem můj strýček Saul pocházel z rodiny hazardních hráčů; můj otec Bernie měl sice steakhouse a mořskou restauraci kousek od Manhattanu, ale spolu s mým druhým strýcem Sammym pracovali pro bookmakery. S několika dalšími partnery jsme dali dohromady právě tak akorát peněz na natáčení… Film tehdejšího imigranta Miloše Formana, který všechna studia odmítla a nakonec byl financován zcela nezávisle, byl posléze nominován na devět Oscarů.

A pět jich získal, v těch zásadních kategoriích. Proč jste až do července roku 2025 nebyl ve Varech, když jste kdysi bezmála rok pobýval v Česko­slovensku?

Zpětně nechápu, proč jsem si neudělal volný víkend, abych přijel do Karlových Varů a odpočinul si v lázních! Loni mi lidé z festivalového vedení naopak řekli: „Proč se nezastavíš v Praze na dvě noci, když už se sem vlečeš?“ Ubytovali mě v hotelu Fairmont, kde jsem za socialismu bydlel díky Amadeovi devět měsíců; tehdy to byl ­ovšem ještě InterContinental. Teď už v mém pokoji nebyly mikrofony, tehdy ano. Sledovala mě tajná policie; možná vaši řidiči a překladatelé podali hlášení na policii, tvrdila nám SNB. Takové věci vám říkají jen proto, abyste byli paranoidní. Měl jsem v Československu mnoho dobrých přátel, vrátil jsem se sem několikrát. Poté, co jste v roce 1989 vyhnali komunisty, jsem celý rok 1990 pracoval v Amazonii na filmu. Dorazil jsem do Československa až na jaře 1991 a lidé se mě ptali, zda oproti minulosti vidím nějaký rozdíl. No jistě – všichni mají úsměv na tváři! V roce 1983 se nikdo ne­usmíval, všichni chodili se sklopenou hlavou. Teď drželi hlavy vzhůru a usmívali se. Na ulicích byly stánky, kde se prodávaly květiny, zatímco v roce 1983 jsme s mým tátou, který se u Amadea staral o catering, museli dvakrát týdně posílat kamión do západního Německa, aby přivezl ovoce a zeleninu. V socialistických obchodech byla výhradně kořenová zelenina, cibule, zelí, tuřín, brambory. To bylo všechno. A i když jsme měli v týmu jen asi dvacet Američanů a Britů, museli jsme je pořádně nakrmit – na rozdíl od lokálních zaměstnanců věděli, jak má vypadat pořádný oběd. Pohádali jsme se s komunistickými úředníky na Barrandově, protože jsme chtěli, aby štáb obědval společně. Namítali: „Jen proto, že někteří Češi od nás z filmových studií pracují na vašem filmu, měli by jíst lépe než ostatní zaměstnanci, kteří pro vás nedělají?“ Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Museli jsme postavit v jídelně zástěnu, aby nikdo ze zbylých Čechů nevěděl, co máme k jídlu! Zařídili jsme, aby si tuzemská část štábu mohla brát jídlo domů a podělit se s rodinou a přáteli. Dnes Trump vyhazuje imigranty za hranice, takže brzy nebude v USA nikdo, kdo by sklízel suroviny a vyráběl jídlo – možná se vrátíme do ČSSR roku 1983.

Jakožto držitel práv nedovolíte natočit remake Přeletu nad kukaččím hnízdem, ale počátkem léta jste se dohodl s rodinou Kena Keseyho, autora románové předlohy, na televizním seriálu…

Kniha je vyprávěna z pohledu indiánského náčelníka Bromdena, film byl natočen z perspektivy ses­try Ratchedové a nedobrovolného pacienta McMurphyho. Za poslední půlstoletí do naší produkční společnosti volala spousta filmových studií a režisérů, abychom jim dovolili udělat remake. Nikdy, byla by to urážka Miloše! Totéž platí pro seriál. Ale pokud vyprávíte děj z pohledu náčelníka Bromdena, to je jiná. Cílem pro první sezónu bude získat známého herce, který by hrál McMurphyho, roli ztvárněnou ve filmu Jackem Nicholsonem Herec podepíše smlouvu pouze na jednu sezónu, po ní jeho postava zemře. V druhé řadě by se ukázalo, co se stalo s náčelníkem, jak se mu daří po útěku z léčebny a jak se díky McMurphyho škole stal lepším člověkem.

Zmatek je v pořádku, je součástí toho, co hledáte, říká Meir Dohnal, spoluautor inscenace Human Zoo

Rozhovory

Jak se vám líbil seriál Ratchedová, který jste produkoval a jenž před šesti lety běžel na Netflixu?

Vůbec. Stalo se, že mladý muž jménem Evan Romansky poslal svůj scénář Michaelu Douglasovi, ten nedisponoval autorskými právy, tak mi ho přeposlal a já si ho přečetl. Odehrává se to šestnáct let před dějem filmu, sestra Rat­chedová je ovšem už tehdy pěkná mrcha. Chtěl jsem scénář odmítnout a zajel jsem za tím účelem do Los Angeles poobědvat s panem Romanským – a velmi se mi líbil. Povídám si: Neřeknu mu ne hned, počkám ještě den nebo dva, vrátím se domů do Berkeley… A v tu chvíli mi zavolal agent Ryana Murphyho, jednoho z největších producentů, showrunnerů, prostě televizních tvůrců v Hollywoodu. Věděl jsem, že když řeknu ano a ty dva propojím, nastartuju tomu milému mladému muži kariéru – protože svůj seriál natočí s Ryanem Murphym. Také jsem věděl, že hlavní roli má hrát Sarah Paulsonová, kterou jako herečku velmi respektuju. Dal jsem tomu zelenou. Natočili to a já se podíval na první dvě epizody, pak na další dvě… Velké zklamání. Po čtyřech epizodách většina mých přátel řekla, že se na to už nebudou dívat, a po šesti dílech mi totéž sdělila přítelkyně. Herecké výkony skvělé, produkce, scéna a kostýmy taky, ale příběh hrozný.

Saul Zaentz získal coby producent Oscary za tři filmy; byl hazardér, skromný a plachý muž a vášnivý čtenář, jak vzpomínal Michael Douglas. Jak vidíte svého strýce a dlouholetého spolupracovníka vy?

Můj otec a můj strýc, jeho dva starší bratři, říkali, že když vyrůstali v New Jersey a lítali po parku, Saul sedával na lavičce a četl. Měl spoustu obchodních známých, ale jen jednoho blízkého přítele. Když se tenhle jeho kamarád oženil, Saul s novomanželi dokonce odjel na svatební cestu! Bohužel se přátelství rozpadlo, protože Saul měl své zvláštnosti. Kupříkladu nikdy nechodil na pohřby. A když zemřela manželka toho muže, Saul na pohřeb nedorazil a jeho přítel se přes to nepřenesl. Nevím, zda Saul šel na pohřby svých rodičů; na pohřbu mého otce chyběl. Produkoval kdysi více než tříhodinový snímek Hráči na vinici Páně podle románu Petera Matthiessena; byla to učiněná katastrofa, moje největší profesní zklamání. Tou dobou docházel po několik měsíců každý týden do domu své sestry, která bydlela jižně od San Franciska. Pak jí diagnostikovali rakovinu v terminálním stadiu a Saul tam už nikdy nešel, nikdy jí nezavolal. Své čtyři děti finančně zajistil, ale emocionálně k nim byl chladný. Moje přítelkyně říkala, že kdyby byli Saula testovali, zjistili by, že mu něco chybí, něco z oblasti citů. Jistě byl na spektru, jak tomu dnes říkají. Přestal se mnou na dva roky mluvit, když jsme natáčeli Amadea, kromě pracovních záležitostí. Po Oscarech, to už byl film uveden do kin, mi prozradil, že není naštvaný na mě, ale na své děti a ženu, na mně si to jen vybíjí. Když jsem točil Talentovaného pana Ripleyho (1999), který nebyl součástí jeho společnosti, a pár dalších filmů, chlubil se prý lidem: „Není skvělé, že Paul dělá tohle a tohle?“ Nepamatuju, že by mi kdy složil kompliment osobně. Strýček Saul byl prazvláštní muž, ale měl výtečný vkus, co se týče literatury.

Filmy, jež jste produkoval ať se Saulem, nebo sám, se pohybují na pomezí velkých hollywoodských produkcí a autorských filmů s výrazným osobním rukopisem režisérů. Jak se vám daří vyvažovat komerční tlaky a uměleckou svobodu? Kdy jste naposledy musel bojovat za to, aby film zůstal věrný své původní vizi?

U Talentovaného pana Ripleyho. Anthony Minghella toužil podle klasické detektivky Patricie High­smithové z roku 1955 napsat scénář, který by diváky znepokojil. Chtěl, aby diváci fandili Tomu Ripleymu, respektive Mattu Damonovi, jenž se vydává za svého bohatého známého; chtěl, aby Tomovi u publika prošla vražda bohatého floutka ztvárněného Judem La­wem a podezíravého hejska Philipa Seymoura Hoffmana. Téměř všichni mu fandili, dokud nezabil postavu hranou Jackem Davenportem. Jak jen mohl zabít muže, který ho miloval takového, jaký opravdu je? Chtěli jsme, aby si diváci řekli: „Tak moment, my fandili vrahovi? Ano, zabil nesympatické snoby, ale copak si kvůli své povýšenosti zasloužili umřít? Co jsem to za člověka, že jsem byl na straně zabijáka?“ Tak to dopadlo u 95 % diváků, když jsme film testovali; klaplo nám to. Náš producent Harvey Weinstein přesto chtěl, abychom změnili konec – aby byl Matt Damon v Benátkách, než nastoupí na loď, zadržen policií. Jenže Anthony se vzepřel a Harvey se rozhodl, že pokud závěr nezměníme, nepodpoří film v nominaci na Oscara. Místo toho podpořil Pravidla moštárny a Mi­chael Caine za roli ředitele sirotčince nakonec získal Oscara, ač jeho výkon nedosahoval výkonu Judea Lawa nebo Matta Damona. Nedostali jsme ani nominaci na nejlepší film nebo režiséra. Pokud by nás Harvey podpořil, měli bychom je všechny, ale on se rozhodl ukázat nám, kdo je tady šéf. A my necouvli ani o píď.

Stáhl jsem kalhoty před Krytonem a byl nadšený. Podívejte se na rozhovor s hvězdou Červeného trpaslíka

Rozhovory

Které natáčení vás bavilo nejvíc?

Nejkratší doba, kterou jsem strávil na natáčení jednoho filmu, byla devět měsíců a nejvíce devatenáct měsíců, takže si buďte jisti, že potřebuju, aby mě to bavilo. Třeba během natáčení Pobřeží moskytů (1986), dobrodružného filmu režiséra Petera Weira s Har­risonem Fordem v hlavní roli, jsme si užili švandy! Natáčeli jsme v Belize a Peter Weir tam dovezl asi pětadvacetičlenný australský štáb. Nikdy jsem nebyl na natáčení filmu, kde by bylo méně než sto členů štábu, tady jich bylo čtyřicet i s Amíky. Kvůli krátké době mezi východem a západem slunce jsme každý den končili brzy, ale natáčecí týden měl šest dní. Na volnou neděli nás skif odvezl na ostrůvek, kde jsme se váleli v hamakách, popíjeli, šnorchlovali… V každé restauraci, do které jste zašli, vám při jídle po nohou lezli švábi. Hodně jsme chodili tancovat. Nejvíc mě ale bavilo natáčení filmu Talentovaný pan Ripley, protože jsem pracoval se stejným týmem jako na Anglickém pacientovi (1996). Obsazení bylo fantastické a financovaly to společnosti Paramount a Miramax, neplatil jsem to ze svého. Byli jsme v závěru natáčení asi milión dolarů nad rozpočtovým limitem, tudíž když jsme cestovali z Říma do Neapole, nemuseli jsme spěchat a natáčet tentýž den, štáb byl pěkně odpočatý. A ty úžasné lokace! Řím, Neapol, Sicílie, Ischia, Procida, Toskánsko, Benátky, New York City… Ale filmem mého srdce je Anglický pacient. Jistě, Miloš Forman byl nejlepší režisér, se kterým jsem kdy pracoval, ale skvělý scenárista a režisér Ripleyho i Pacienta Anthony Minghella byl prostě úžasný, empatický člověk, všichni ho milovali. Vždycky jsem říkal, že pokud někdo nemá Antho­nyho rád, tak jen proto, že mu závidí jeho talent. Bohužel zemřel v roce 2008, bylo mu teprve 54 let. V té době jsem s ním pracoval na třech dalších filmech, včetně televizní adaptace Mandolíny kapitána Corelliho.

Na Anglickém pacientovi jste opět dělal s Harveym Weinsteinem. Co je někdejší zakladatel produkčních společností Miramax a The Weinstein Company, obviněný bezmála stovkou žen ze sexuálního zneužívání a odsouzený na zatím šestnáct let vězení, vlastně zač?

Budu stručný. Ještě v preprodukci nám došly peníze, naše dohoda se studiem 20th Century Fox padla. Pracovali jsme s Anthonym Minghellou už od začátku března v Itálii, jenže v červnu nám zavolal Saul s tím, že film opouští. Museli jsme sehnat peníze odjinud. Antho­ny se vrátil do Los Angeles, aby se pokusil se svým kamarádem, režisérem Sydneym Pollackem, a jeho agentem sehnat peníze, a já zůstal v Itálii s týmem. A Sydneyho agent si vzpomněl, že když Anthony natočil svůj první větší film, Opravdově, šíleně, hluboce (1990), Harvey Weinstein řekl, že s ním chce jednou spolupracovat! Dohodli se, že Harvey bude Anglického pacienta financovat. Rozpočet se snížil asi o pět miliónů dolarů, natočili jsme to jen díky velké benevolenci herců a štábu. Kdyby film nakonec distribuoval Fox, který ho nechtěl, kdo ví, jestli by se o něm vůbec někdo doslechl. Harveyho marketing byl naopak brilantní a všichni víme, jak to s Anglickým pacientem dopadlo.

Víme, vyhrál devět Oscarů a další tři nominace neproměnil, přičemž na vyšší počet sošek dosáhly v historii kinematografie jen čtyři snímky. Ale co Weinsteinovo chování?

Přišel jedinkrát do studia na pár hodin a to bylo všechno – ­neměl nic společného se scénářem, s post­­produkcí, s ničím, ať už ­tvrdí cokoli. Nebyl na place ani u Talentovaného pana Ripleyho. Ale něco vám řeknu – i kdyby se nikdy nedotkl ženy, zaslouží si trest už jen za to, jak se choval k lidem obecně. V kanceláři ustavičně řval, a nejen na nějaké stážisty, on křičel i na své viceprezidenty. Byl to hrozný člověk. Vždycky jsem říkal, že kdyby Harvey Weinstein a jeho bratr Bob nepracovali ve filmovém průmyslu, živili by se jako gangsteři. S Anthonym jsme s ním natočili ještě Návrat do Cold Mountain (2003), ale pak se na Minghellu naštval. Měli jsme všichni společně točit Předčítače, jenže Anthony se rozhodl, že radši udělá Dveře dokořán (2006), takový malý, intimní film s Judem Lawem a Juliette Binocheovou o imigrantech v Londýně. To jsem nikdy nepochopil! Předčítače (2008) nakonec zfilmoval Stephen Daldry, Kate Winsletová dostala za roli Hanny Schmitzové Oscara a v dalších čtyřech zásadních kategoriích získal snímek aspoň nominaci. Co zbylo Anthonymu? Oči pro pláč.

Dirigent Martin Šanda: Rád propojuju hudební světy. Začneme hrát Smetanu a skončíme u Led Zeppelin

Rozhovory

Ticho je pro mě hudební věc: noty, které nezahrajete, rozvibrují ty, které zahrajete, říká Jim Jarmusch

Rozhovory