Zmatek je v pořádku, je součástí toho, co hledáte, říká Meir Dohnal, spoluautor inscenace Human Zoo
Inscenace Human Zoo se podle Meira Dohnala, který ji vytvořil spolu s režisérem Viktorem Taušem, „točí kolem potřeby vyznat se ve střetu mezi chaosem a řádem“. Dohnal, který se jako scenárista a dramaturg podílel například na slavných filmech jako Jakubiskovy Kristove roky nebo Herzovy Petrolejové lampy, se od počátečních konzultací postupně začal zapojovat do samotné konstrukce inscenace. „Nesnažíme se jí nikoho poučit, nechceme nic dopovědět, definovat,“ říká. Živelná gospelová anarchie Human Zoo je k vidění v pražském prostoru Nová Spirála.
Viktor Tauš říkal, že o spolupráci s vámi dlouho snil. Jak k ní došlo?
Jsme přátelé už léta, nějaké společné projekty jsme už v minulosti plánovali, ale z různých důvodů se nerealizovaly. Panuje mezi námi nicméně důvěra, Viktor se tedy se mnou o Human Zoo přišel poradit. Mě to zaujalo, základní nápad se mi líbil, ale nesouhlasil jsem s určitými věcmi v interpretaci. Z nesouhlasu se stal zájem to upřesnit a z nezávazné debaty vznikla spolupráce, protože člověku to nedá a začne do toho šťourat a navrhovat. Z mých původně okrajových nápadů se začala budovat součást konstrukce. Konzultovali jsme své nápady navzájem, bavili se o nich. A ty věci se doplňovaly a kompletovaly, těžko už dnes říct, co napadlo koho. Nakonec jsem se podílel na koncepci celé věci a hlavně na textech – na svým způsobem umělých textech, které vytvářejí kontrast k živé, věrohodné realitě, jak ji zachycují performeři. Baví mě, že text Human Zoo zůstává na rozdíl od divadelní hry materiálem, že není definitivní, neustále se proměňuje.
Jak na vaše texty performeři reagovali?
Čas od času jsem byl na nějaké zkoušce, ne na všech. Bylo pro mě zajímavé, že jsem se občas posadil na okraj scény a herci i neherci si se mnou sem tam přišli popovídat. Ptali se třeba, jaký má smysl určitá věta, které možná úplně nerozumějí, ale buď ji chtějí vzít za svou nebo ji vynechat. Pro mě to byla překvapivá situace, protože jsem celý život dělal především film, ne divadlo. A najednou můžu na stará kolena být účastníkem něčeho, co se utváří před mýma očima. Proces, který už ve své spontánní divoké fázi obsahuje skrytý finální tvar nebo alespoň potřebu se k němu přiblížit.
Jakou ústřední myšlenku byste vyzdvihl?
To, co se zvláštním způsobem strefilo do mých úvah, které se týkaly i jiné práce nebo jiné formy. Točí se kolem potřeby vyznat se ve střetu mezi chaosem a řádem. Tahle snaha člověka vnitřně neustále provokuje, ať už mu je kolik chce. Člověk se ve svých osobních krizích i v těch obecných, společenských, snaží vyznat, nějak si ten chaos roztřídit, regulovat, pojmenovat. A nakonec dospěje k tomu, že nejde o to chaos analyzovat, rozdělit a zpřehlednit. Jde spíš o to pochopit, že to, co hledáte, je široký soubor protikladů, sled proměn, pohyb v abstraktním kruhu, jak ho na symbolickém jevišti inscenují Viktor Tauš s Kristínou Tukan Martanovičovou, že domnělý chaos vytváří jednotu, jejíž jste součástí. Že vaše problémy jsou součástí toho chaosu a že když si je do něj zařadíte a uvidíte je skrz něj, můžete se s nim vyrovnat, pochopíte, že mají smysl, že mají svoji logiku. My se touhle inscenací taky nesnažíme nikoho poučit, nechceme nic dopovědět, definovat; chceme ukázat, že zmatek, kterému člověk podléhá, ať už jako mladý, nebo starý, je v pořádku. Jinak to nejde, protože ten zmatek je součástí toho, co hledáte.
Vnitřní chaos je v každém věku asi jiný, jinak se v sobě motá patnáctiletý člověk a jinak člověk v pokročilém věku. Human Zoo je velmi multigenerační záležitost. Narazili jste při přípravách na tyhle rozdíly v „interních chaosech“?
Životní krize a jiné hrůzy jsou pro sedmnáctiletého kluka nebo dívku samozřejmě jiné než pro dědka nad hrobem. Ale to, že si ten dědek nehraje na sedmnáctiletého, a že ten sedmnáctiletý se ze sebe nesnaží vylovit moudrosti osmdesátníka, tedy že každý z nich zůstane sám sebou, si neodporuje, dokonce se to navzájem posiluje. Takže celý spektákl Human Zoo je zajímavý i tím, že v něm každý zůstává sám sebou. Dohromady to dává docela překvapivý výsledek, kterému já věřím, i když jsem si na začátku vůbec nebyl jistý, jak a doj aké míry k němu dospějem. Člověk vždycky trošku předjímá, že když se jde na jeviště nebo před kameru, bude to trochu vycucané z prstu, trochu falešné, prostě představení. A to platí, navíc musíme i umět řemeslo. Ale čím víc zůstanete upřímný ve výpovědi, jakkoliv stylizované a vystavěné uměle, jakmile zůstanete sám sebou, tím líp ta výpověď funguje. Před premiérou jsme proto s Viktorem ještě vychytávali mouchy, místa, která znějí falešně, a vyškrtávali jsme je a zmizíkovali. Chtěli jsme Human Zoo udržet co nejvíc v intenzitě právě těch mladých lidí, kteří jsou přirozeně praví.
