Hádek: Podle statistiky jsou rodiče dětí s Downovým syndromem v průměru šťastnější než ti ostatní
Linda a Marek mají krásné manželství, zajímavé kariéry, a teď se navíc těší na miminko. Idylu naruší zpráva, že jejich dcera má vysokou pravděpodobnost výskytu Downova syndromu… Tanec s medvědem, nový film Jitky Rudolfové podle scénáře Lucie Bokšteflové, přistupuje k těžkému tématu s pochopením a bez hodnotících stanovisek. A představitelé hlavních rolí, PAVLA GAJDOŠÍKOVÁ (34) a KRYŠTOF HÁDEK (44), se v souvislosti s ním nebojí ani humoru. „Ať nepůsobíme moc temně!“ směje se Hádek.
Začnu od „slona v místnosti“, nepříjemné věci, o které bychom stejně museli mluvit. Jak byste reagovali, kdybyste se dozvěděli, že čekáte dítě s postižením?
PG: Já vůbec nevím. Na některé věci člověk přece nemusí být připravený, ne? Asi bych se po prvotním překvapení snažila dozvědět co nejvíc. Já jsem dost nerozhodný člověk. Bylo by to velké rozhodování nebo třeba vůbec ne… Ale právě o tom Tanec s medvědem je. Film není černobílý, neříká, jaká varianta je správná nebo špatná, vrtá, nahlodává a možná i píchá do vosího hnízda, když si vezmeme, jak na nechtěné těhotenství nahlížejí v některých zemích. Každý člověk je jiný, každý rodič je jiný – a já zatím rodič nejsem. Ale mělo by to být na nich, na mámě a na tátovi.
KH: Já rodič jsem, a stejně si to představit neumím. Ani zpětně. Když si vzpomenu, jaké to bylo, když jsem čekal prvního potomka, mám pocit, že to byl někdo jiný než já teď. A ani teď nevím, jak bych se zachoval. Ten film dává prostor k zamyšlení. Je v něm velmi zdatně ošetřené, že sice ukazuje různé způsoby řešení, ale k žádnému se nekloní. To řešení bude vždycky správné, pokud ho vyberou sami rodiče, ale vždycky bude mít následky.
Loni měly premiéru tři české filmy na téma autismu a byly s nimi spojené osvětové kampaně. Může Tanec s medvědem pomoct šířit povědomí o Downově syndromu?
PG: Pro mě je zásadní jeho dílčí vyznění, že by nikdo v situaci, v jaké jsou postavy filmu, neměl rozhodovat za rodiče. Oni jsou ti, kdo musejí rozhodnutí učinit, ne jejich rodina nebo kolegové, kamarádi, kdokoliv odjinud.
KH: Narazil jsem na zajímavou statistiku, že rodiče dětí s Downovým syndromem jsou v průměru šťastnější než rodiče zdravých dětí. Dlouhodobá péče o druhé vyplavuje hormon štěstí oxytocin. Ale to je samozřejmě relativní, protože s Downovým syndromem se vážou další postižení, jako je autismus, srdeční vady, cukrovka, epilepsie… Ale souhlasím s Pavlou, že rozhodnutí musejí udělat rodiče nenarozeného dítěte.
Natáčeli jste i v Základní škole speciální a Praktické škole v Praze, kam docházejí děti s Downovým syndromem a jejich rodiče. Jak jste se tam cítili?
PG: Já se ze začátku bála, že se tam budu stydět, že mi bude úzko, ale nakonec jsem se díky té čisté energii úplně uvolnila. Cítila jsem se tam dobře a bezprostředně, protože děti jsou bezprostřední: dělají, co si myslí a cítí. A jejich rodiče jsou borci v tom, jak péči o ně zvládají, někdy ve spolupráci se svými „zdravými“ dětmi. Říká se, že zdravé dítě přítomnost sourozence s postižením taky svým způsobem odnese, ale já jsem cítila, jak to může být pokaždé jinak.
KH: Mně tam bylo tak dobře, že jsem tam, myslím, jednou dokonce usnul. Překvapilo mě, jak je prostředí dětí s postižením prosté negativních vzorců chování, jak tam chybějí intriky a nějaké vedlejší motivy. Četl jsem knihu Nicolaie Lilina, ve které se píše, že v Podněstří si společnost lidí s Downovým syndromem velmi váží a pečuje o ně, protože je považuje za anděly. A něco na tom bude. Přistupoval jsem k těm dětem bez předsudků, protože už jsem s lidmi s postižením spolupracoval, třeba v rámci charity. A vím, že oni sami sebe nevnímají negativně. Berou to tak, že takovej je život, žijí v rámci svých možností plnohodnotně a chtějí být šťastní, jako to chceme všichni. Slepec řekne, že se těší, až se uvidíte, a chechtá se u toho, protože mu to samotnému přijde vtipné.
PG: Moje máma hrávala několik let s nevidomým kamarádem takové interaktivní výchovné koncerty a každé Vánoce s ním jezdívala po pečovatelských domovech a domovech důchodců na Zlínsku. Já se k ní jako dítě přidávala a občas zpívala. Na kytaristovi a zpěvákovi vůbec nebylo poznat, že nevidí. Když se zeptal, kde je toaleta, a někdo mu odsekl: „Ty vole, seš slepej?“, všem to připadalo vtipné. Spousta našich přátel bylo slepých, ale přišlo mi, že to zas tak neřešili. Dokonce hráli kuželky, podle zvuku, a skvěle!
Bavili jste se s rodiči ve škole, kde se natáčelo, o jejich zkušenostech?
PG: Ano, ale i se svými známými a i mimo natáčení. Chtěla jsem slyšet názory z různých stran. Ve škole měla většina rodičů pozitivní přístup, ale třeba jedna maminka dítěte, které mělo Downův syndrom i autismus, mi vyprávěla, jak se k nim všichni obrátili zády. Rodina, přátelé, v práci, vystěhovali je… Zaplaťpánbůh tahle rodina zůstala pospolu.
KH: To je možná antropologický důsledek předchozího režimu: pořád se učíme s lidmi s postižením vycházet, protože dřív se uklízeli stranou, třeba do pohraničí. Měl jsem babičku ve Šluknovském výběžku, tam byl v každé vesnici nějaký ústav. Nemyslím si, že by u nás ve veřejném prostoru měly místo i zdravé děti, natož ty znevýhodněné. To je pak těžké.
V Tanci s medvědem se ukážou dva zcela odlišné přístupy společnosti, zosobněné potenciálními babičkami: Eva Zuzany Kronerové na to jde přes náboženství a konzervativní hodnoty, Jana Kláry Melíškové zase pragmaticky, nastaví si hranice.
KH: A oba názory jsou vlastně legitimní. Ale přitom je každého věc, jak se k otázce postižení svého dítěte postaví. Na svoji svatbu si taky pozveš, koho chceš, a ten, koho nepozveš, by neměl být naštvaný.
Postava Evy se taky ptá: Proč jste na ty testy vůbec lezli? Moderní medicína umožňuje mnoho potenciálních zdravotních problémů odhalovat dopředu, ale někdy je otázka, jestli je lepší o nich nevědět, když se nemusejí projevit na sto procent. Je podle vás lepší vědět maximum, nebo nechat věci jít po svém?
KH: To je taky na každém. Já si myslím, že když ty diagnostické možnosti máme, proč je nevyužít. Některým věcem se dá zabránit včasnou prevencí.
PG: Nemůžu soudit, jak to zatím neznám, ale asi je lepší být připravený, když je možnost. To je potom proces rozhodování asi komplexnější, ne? Ale ne každý ví, že tyhle možnosti jsou, ne každý odborník o nich rodiče informuje. A taky mě trochu překvapuje, že ne každý si různé testy může dovolit z finančních důvodů.
Kryštofe, vaše postava Marka působí jako určitý stereotyp. Přijde o práci, sedí doma, ale stejně nechává péči o domácnost na manželce, špičkové houslistce. Nepřišlo vám, že Marek je ukázaný trochu necitlivě, když ne úplně negativně, a že tenhle druh mužů už snad není tak rozšířený?
KH: Pro mě Marek reprezentuje určitý typ muže. Někdy je Lindě naopak velkou oporou, brání ji třeba před svou rodinou. Ale je pravda, že mě trochu překvapilo, jak jeho postava nakonec vychází. Při natáčení jsem Marka tak nevnímal, soustředil jsem se na jednotlivé situace.
PG: Já musím Marka trochu hájit. Nevykašle se na Lindu, vezme práci, která je pod jeho úroveň, na mě působí organicky, lidsky a pravdivě. Oba si v té situaci procházejí určitou sinusoidou a doplňují se navzájem.
KH: V krizi se lámou charaktery. Pamatuju si, jak se během povodní v pražské zoo nejdominantnější gorilí samec zachoval jako největší zbabělec. Když přišla voda, zmizel, zatímco gorilí mámy si pomáhaly navzájem.
Pavlo, jak jste pro roli houslistky Lindy trénovala hru na housle?
PG: Před natáčením jsem na ně nezahrála ani notu! Učil mě pan Ladislav Ciller, byl úžasný a opravdu ze mě dokázal vyloudit i pár tónů. Říkal, že kdybych se chtěla vykašlat na herectví, můžu chodit k němu do houslí dál! Hmatník mi byl povědomý z kytary, na kterou hraju, ale největší problém jsem měla s tím, jak správně chytit smyčec a osvojit si pohyb s ním, aby to působilo přirozeně. Což byl velký úkol. Bože, jak já jsem ty housle chtěla odhodit, ale nikdy bych si to nedovolila. Cvičila jsem hodinu dvě denně dva měsíce, prostě rychlokurs. Muset hraní pilovat pro mě byla skvělá zkušenost i v tom, že jsem trochu prokrastinátor a potřebuju být pod tlakem. Všechny hudebníky, a houslisty zvlášť teď o to víc obdivuju. Na Paganiniho, kterého bych samozřejmě nedala, jsem měla dublérku Marii Hasoňovou, která mi byla tak podobná, že to byl až zázrak. Taky mi během natáčení dávala spoustu rad.
Vy jste hrávala na cimbál, než se vám ho podařilo ztratit.
PG: Ale už vím, kde je! V Ostravě na konzervatoři, asi zaházený spoustou věcí, jmenuje se Svatoš. Jeho prostřednictvím na své milované škole pořád tak nějak zůstávám. Cimbál je bicí nástroj, to se málo ví. Díky skvělým učitelům Václavu Klemensovi, Evě Polzerové a dalším jsem mohla ve svém volnu do druháku chodit na lekce cimbálu k Danielu Skálovi. Hrála jsem odmalička osm let, ale na „konzervě“ jsem dostala novou školu. Málem jsem cimbál vystudovala, ale ze vzdoru a z punku jsem zkusila herectví…
Kryštofe, vy v Tanci s medvědem hrajete pilota. Zavzpomínal jste na svou průlomovou roli stíhače v Tmavomodrém světě?
KH: Nějak zvlášť ne, Marek je dopravní pilot. Souvislosti mě samozřejmě napadly, navíc je to vizuálně vděčná profese, ale on by v rámci příběhu mohl dělat v podstatě cokoliv.
Jak vás dala režisérka Jitka Rudolfová dohromady? Absolvovali jste casting? U páru, který prochází takovým dilematem, musí takzvaná herecká chemie fungovat dvojnásob.
PG: Casting neproběhl, Jitka si nás asi vybrala napřímo. Vlastně jsme přišli rovnou na čtenou zkoušku. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů jsou Kobry a užovky, kde Kryštof hraje, takže pro mě to bylo moc radostné zjištění.
KH: Mně se zase Pavla líbila v Chybách, seznámili jsme se na jejich premiéře. A taky jsem se na práci s Pavlou těšil.
Vlastně vás takhle spojil Jan Prušinovský, který oba filmy natočil. Pavlo, v Chybách jste měla svou první hlavní roli a hned jste za ni získala Cenu české filmové kritiky a Českého lva. Na další velkou roli v celovečerním snímku jste ale musela paradoxně čekat pět let, podobně jako třeba Jana Plodková po Protektorovi. Jsou tyhle rané úspěchy svým způsobem nebezpečné?
PG: Já se k dalším rolím nějak neupínala, abych nebyla zklamaná, když nepřijdou. Taky jsem v angažmá v Divadle pod Palmovkou. Jsem pořád na cestě, postupuju pomalu, po krůčcích, pořád se učím, příliš si hereckou profesi neidealizuju. Stálo mi za to, počkat si na lidi. Asi jsem klikař!
A jste z Otrokovic na pomezí Hané, Valašska a Slovácka, kde má folklór silnější tradici než třeba v Praze. Rezonovaly ve vás scény masopustu?
PG: Určitě. Folkór a tradice mě vždycky vracejí domů. Můj táta rád dělával právě toho medvěda nebo policajta v čele masopustního průvodu. Ale to rčení, že Kdo s medvědem si nezatančí, ten potomků se nedočká, podle kterého je film pojmenovaný, jsem neznala.
KH: Já mám vztah k jižní Moravě, kde se natáčela trilogie Bobule. Vždycky mi přišlo zvláštní, že tam mají oproti třeba středním Čechám tak zachovalý folklór, a tak jsem se o to zajímal a zjistil, že specifický folklór a regionální zvyky byly právě i kolem Prahy. Jen se vytratily a teď se pomalu zase vracejí. Znám třeba masopust v Hlubočepích, odkud pocházím.
Může Tanec s medvědem rozšiřovat povědomí o tom, čím páry v podobné situaci jako Linda s Markem procházejí a co je případně může čekat?
KH: Je to ten typ filmu, který klade otázky…
PG: … a naštěstí nedává odpovědi. Jen otevírá oči.
KH: Ale ať zase nepůsobíme moc temně! Tanec s medvědem může na papíře vypadat děsně závažně, ale on je ten film odlehčenej! Náročné téma postižení a rozhodování je v něm zpracované nesmírně citlivě, a co jsem viděl na předpremiérách, lidi se při projekci dokonce smáli. Šlo o specifické publikum: třeba v Brně jsme měli promítání pro diváky, kteří mají s touhle tematikou zkušenost nebo působí v organizacích, které pomáhají budoucím rodičům v podobné situaci, rodinám s dětmi s Downovým syndromem a tak dále. Bylo velmi příjemné vidět, jak na náš film reagují nadšeně.
PG: Pro mě je milé zjištění, že Tanec s medvědem je i o tom, že člověk na podobné věci není sám. Rozhodně ne v takové míře, jako když jsem byla děcko. Stalo se mi třeba, že jeden můj blízký člověk potřeboval podat pomocnou ruku; kdyby se jí byl dočkal, kdyby se tehdy o problematických věcech bylo mluvilo otevřeněji, možná by to bývalo dopadlo jinak. Tehdy ale bylo vnímání určitých věcí podstatně jiné, lidé se dočkávali odsouzení kvůli problémům, které jsou dnes v pohodě řešitelné, nebyla k dispozici adekvátní péče… Nevím sice, na jaké úrovni je u nás péče o děti s vývojovými vadami, ale předpokládám, že i v tom se situace zlepšila.
KH: Ale u nás je blbá právě i situace se zdravými dětmi, což nechápu. Jeden z hlavních důvodů, proč miluju severské země, je, že tamní společnost bere děti jako součást sebe. V Česku se na děti díváme svrchu, „ty jsi ještě malej, ty tomu nerozumíš“, bagatelizují se jejich problémy… Chybí mi tu respektující výchova. Dokud nebudou všechny děti součástí životů nejen svých rodičů, ale i celé společnosti, nikdo se nemůže divit, že nás je míň a míň.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
