Roman Holý: Soulož je zázrak, když se všechno sejde, jak má. Ale těch věcí je až k vzteku

Pokud se nepletu, je Human Zoo vaše ­první spolupráce s Viktorem Taušem. Co je to za žánr? ­Muzikál?

Muzikál to určitě není. Ten máme možná před sebou, protože s Viktorem jsme si velmi porozuměli a postupně zjistili, že máme hodně společných zájmů. Ten chlapec mne okouzlil, až si říkám, že jsem na starý kolena potkal bráchu. Jsme oba milovníci hororových filmů, a protože Viktor dlouho touží natočit horor, tak se snad konečně dočkám toho, že budu dělat hudbu k tomuhle žánru, který mám moc rád. Než jsme se potkali, Viktor si prý myslel, že je kluk, jenž v Česku viděl nejvíc hororů. No to se ale šeredně zmýlil, jistý šumavský pračuras jich viděl víc! Hororem se bavím od prvního VHS přehrávače, který jsem měl od roku 1983. Muttertag, toť film, který zapálil knot mé vášně. Teď jsem Viktorovi dal velkej disk hororů, a tak má do konce svých dnů co dělat.

Dá se v žánru hororu pořád najít něco nového?

Je to podobný jako v hudbě. I dneska se to přihodí, ale opravdu málokdy. A většinou to nepřijde z Ameriky. Před dvaceti lety dokázal překvapit třeba Pascal Laugier s filmem Martyrs. Jde o nové načasování strachu a lekaček v místech, která divák skutečně nečeká. A není to jen tak, protože hororů se už natočilo opravdu hodně, ale Francouzi, Japonci, Jižní Korea a poslední dobou také Španělé občas dokážou natočit něco, co tě fakt překvapí. Ale obecně je toho jako šafránu.

Jak tě Viktor oslovil ke spolu­práci na Human Zoo?

Jednou mi zavolal, že chce se mnou dělat divadlo, až – někdy v létě – přijel na Šumavu a vychrlil ze sebe takovou hromadu nápadů a šíleností, že jsem na něj koukal s otevřenou pusou. Vůbec ničemu jsem nerozuměl, zaujal mě jeho zápal. V tu chvíli jsem věděl, že u toho chci bejt, že to bude něco neprobádaného.

Co probádáváte?

To je spíš otázka na Viktora, ale obecně jde o hudební rituál, kde se potkává box, rap, tanec a zpěv. Jde o několik příběhů o lidech – mladých, starých –, kteří hledají vlastní identitu, kteří hledají sami sebe. Ve smyslu toho, že abychom mohli být spolu, musíme být napřed sami sebou. A tyhle vznosné myšlenky jsou zabaleny do velmi divokého vizuálu plného hudby a světel. Dohromady 40 lidí na pódiu. Představení začíná boxerským zápasem, nic podobného jsem v životě neviděl. Do toho vstupují divocí mladí tanečníci, tančící kramp (K.R.U.M.P. = Kingdom Radically Uplifted Mighty Praise, v překladu království radikálně povznesené mocné chvály; poznámka redakce), což je pouliční taneční styl s mixem elektro hiphopové muziky; a do toho činohra. Viktor oslovil spoustu lidí, od dvanáctiletých až po matadory, včetně Matěje Rupperta, Lenky Dusilové nebo Jana Ciny. Výsledkem je zvláštní mišmaš postavený na tom, že síla je v celku, v podstatě novotvar, který se dál velmi těžko popisuje.

Vizuální stránku představení vytvořil Jan Kadlec, držitel hned tří Českých lvů – za scénografii, kostýmy a plakát – za Taušovu Amerikánku a také první manžel nejmladší ze sester Geislerových. Ester mi tuhle vyprávěla, žes ji učil poslouchat muziku.