Neužil: Grázlovství má určitý půvab. Divák není blbej a pozná, když mu podlézáte
Nemá rád imitaci – ať už při ztvárňování skutečných postav, jako Emil Zátopek či Bedřich Smetana, nebo při hraní ve slováckém nářečí jako ve výborné gangsterské komedii Poberta, která právě vstupuje do kin. Kromě Poberty je VÁCLAV NEUŽIL (46) nyní k vidění i v krimisérii Metoda Markovič: Straka, pojednávající o takzvaném spartakiádním vrahovi, a samozřejmě i v Dejvickém divadle, kde je v angažmá už dvacet let.
Ve „Strakovi“ i v Pobertovi hrajete policisty. Vidíte mezi nimi nějaké společné body, kromě toho, že jsou docela netypičtí?
Mezi Pepou Vilímkem z Metody Markovič a Čeňkem Zálešákem z Poberty skoro žádné styčné body nejsou. Pepa má pevný hodnotový žebříček, kdežto Čeněk žádný charakter není. Je to člověk, jenž svoji funkci zneužívá skoro až k terorizování svých blízkých a spoluobčanů.
Pro mě je spojuje to, že jsou oba komické postavy, i když prohlásit to o muži, který truchlí po smrti manželky a chytá sériového vraha, zní trochu divně.
Ale já jsem rád, že to říkáte. Asi se na to dá dívat i takhle. Pepa je v sérii o Strakovi v určité apatii, takže svoji práci úplně nezvládá a šéf Jirka Markovič mu to toleruje, protože je kámoš. Kdežto Čeněk je prospěchář, možná nejkomediálnější figura v Pobertovi, a spolu s postavou, kterou hraje Standa Majer, reprezentují to nejhorší v nás, co v krizových situacích může vyplavat na povrch. Poberta se odehrává během covidu, jenž s některými z nás přesně tohle udělal.
Vypadáte, že vás na Čeňka baví vzpomínat.
Velmi. Ono to má genezi. Autora Poberty Ondřeje Hudečka jsem poznal přes svoji kolegyni Aničku Fialovou na čundru někde v Podyjí a padli jsme si do noty. Tři měsíce poté se Ondřej objevil před Dejvickým divadlem, v ruce držel scénář svého celovečerního debutu a říkal, že si na mě myslel s postavou Čeňka. Byl jsem polichocený, že se mnou chce spolupracovat: jsem fanoušek jeho filmu Furiant o Ladislavu Stroupežnickém, který na Sundance vyhrál Zvláštní cenu poroty, vybíral jsem ho dokonce v předporotě FAMUFESTu, a líbily se mi i jeho Nagano Tapes.Poberta byl jeden z těch projektů, na který je čas, a tak jsme se několik měsíců nepravidelně scházeli s dalšími herci, s Matyášem Řezníčkem a s Evou Vrbkovou, jež mi hraje družku. Zkoušeli jsme, scénář se ještě vyvíjel, s Ondrou jsme na spoustu věcí díky těm schůzkám přišli a to mě bavilo.
Máte taky ten pocit, že oproti Furiantovi je Poberta divácky až překvapivě vstřícný?
Pro mě je Poberta kvalitní mainstream. Ten typ filmu, co může spojovat publikum. Jak stárnu, mám takové filmy čím dál radši. Dřív jsem se vyhraňoval, to asi každý. Považoval jsem za privilegium, když nějaký tvůrce není mainstreamový. Dneska už mi přijde jako velká umělecká kvalita, když uměním spojíte lidi, kteří si jinak třeba vůbec nerozumějí. Furiant je o hodně jiný film než Poberta. Nemám rád slovo „artový“, tak řekněme, že je výlučný po formální stránce. Spousta lidí čekala, že Ondra ve svém celovečerním debutu bude pokračovat v tomhle směru, ale on přišel s něčím přístupnějším a mně to přijde strašně sympatické. Ptal jsem se ho na to taky a on je prostě cinefil a baví ho zkoušet různé žánry, ne se držet jednoho rukopisu. Teď jsem si vzpomněl na P. T. Andersona: jeho filmy taky mají velký rozptyl, od Hříšných nocí po nejnovější Jednu bitvu za druhou, mezitím Mistr a Inherent Vice a Až na krev... Ta zkušenost, že vás někdo neustále překvapuje, mě láká.
Scénář Poberty je ve slováckém nářečí, jež se herci museli naučit. Prý vás trénovali i místní...
To byla velká výzva! Ondřej nám vysvětloval, že v tom nářečí jsou nuance – jak v rámci Slovácka, tak i v samotné Strážnici, odkud on pochází a kde se natáčelo. Tam to nářečí má různé vrstvy třeba podle toho, z jaké jste sociální vrstvy nebo podle věku. Když jste mladý a jezdíte studovat třeba do Brna, tak máte svůj dialekt šmrnclý normální, obecnou mluvou. Když jste teta, co tam žije celý život, máte ho v sobě vehementněji a používáte i archaismy. Třeba právě postava Evy Vrbkové mluví pro mě až absurdně. Takoví lidé například řeknou: „Babička říkali, že jsi doma.“ Celý scénář Poberty nám hercům namluvil někdo ze Strážnice na záznam a my jsme si ho mohli pouštět. Já jsem si tedy pustil jen začátek, bál jsem se, že by mě to svedlo k imitaci. Ale když jsme tam v létě 2023 točili, hodně lidí přímo ze Strážnice, známých Ondry Hudečka nebo Lukáše Příkazkého, který je taky Strážničan, pomáhalo při natáčení hlavně jako řidiči nebo jako kompars nebo s námi jen byli večer v hospodě. Tam jsem se nářečí učil nejlépe. Například s řidičem panem Milanem jsem si mockrát povídal o všem možném, když mě třeba vozil až do Prahy, a to byla taky škola. Bavilo mě, jak mě zasvěcoval do tajů nářečí. Jak jsme točili daleko od Prahy a často tam zůstávali několik dnů v kuse, bylo to natáčení velmi sbližující, mělo až táborový efekt. Tím filmem v určitou dobu žila zvláštně nesourodá skupina lidí – herci vesměs z Prahy a místní, což vytvářelo energii celého natáčení.
Protože se Poberta odehrává během covidu, museli jste hrát i s rouškami. Je to hodně jiné?
Už když se za covidu v divadlech zkoušelo v rouškách, dělávali jsme si s kolegy srandu, že teď se ukáže, kdo má ty „dobrý herecký oči“, protože jinak z tváře moc vidět nebylo. Já tam jsem v tom filmu s rouškou minimálně, což je dobře, protože mi to moc nevyhovovalo. Divák pak nemůže vnímat celé vyzařování herce.
Covid prý podtrhl českou „vychcanost“, vůli a schopnost obcházet zákazy a nařízení, která se v Pobertovi taky tematizuje. Jak údajný český rys vnímáte?
Mně je sympatický a zároveň ne. Určitě jsem za covidu pravidla taky mockrát porušil. Třeba jsem potřeboval zajet do jiného okresu a sehnal jsem si papír, že můžu. Věděl jsem, že jsem zdravý a že nikoho neohrozím. Taky jsem chodil do hospody přes kuchyni, kudy nás náš výčepák pouštěl na esemesku. Je mi to asi sympatičtější než nějaké úzkostné dodržování pravidel. Grázlovství má určitý půvab a myslím, že se díky němu dokážeme jako Češi ze spousty věcí vylízat. Ale tím lhaním si zase můžeme spoustu věcí podělat. A taky se díky němu umíme tvářit, že se nás nic netýká a že teď nic nevíme, že se teprve uvidí. Což je alibismus, který se mi zase hnusí.
Co jste říkal na to, že druhá řada Metody Markovič v mnoha momentech působí záměrně jako komedie?
Režiséři Honza Vejnar a Tomáš Pavlíček to prostě mají v sobě. Mně to na papíře tak vtipné nepřišlo, scénář psal stejně jako první řadu Jarda Hruška. Ale pak nastal týž proces jako právě u první řady, u Hojera – zkoušeli jsme, škrtali, měnili... A třeba až na place se projevil ten smysl pro komediální timing, který Honza s Tomášem mají. Už při natáčení jsem vnímal, že scéna, v níž Markovič se ženou Pepovi u večeře dohazují partnerku, je komediální, ale hrál jsem to naprosto vážně. Protože komedie se z toho naplno stane, až když se spojí ta absurdita a hořký humor z různých složek, a v tom hodně pomáhá střih.
Josef Vilímek je inspirovaný kriminalistou Antonínem Jarolímkem. Ten tak stojí v dlouhé řadě skutečných postav, jež jste hrál – Emila Zátopka, Bedřicha Smetanu, Josefa Valčíka, Micka Jaggera... Je pro vás snazší, nebo těžší ztvárňovat reálný předobraz?
U Pepy tohle nevnímám, je to vlastně fiktivní postava, protože celá jeho osobní linie je vymyšlená. Ale jinak je to prostě jiný druh herecké práce, když hrajete někoho, kdo žil nebo žije. Můžete si o něm přečíst takřka cokoliv, pustit si nahrávku, zjistit tak, jak mluvil, jak se choval. Přibližujete se k němu a potřebujete rozvibrovat něco v sobě, co má i on, a na tom to postavit; najít nějakou společnou energii nebo společný rys, který vás na té postavě vzrušuje. Není to dokument, vždycky je to stylizace nebo licence; je to chtě nechtě „můj“ Smetana, „můj“ Zátopek, protože má moje tělo a můj hlas. A je v tom i hodně té – nechci říkat imitace, to je blbé slovo, ale prostě část, kdy se snažíte dostat do sebe gesta toho člověka, jak mluví, jak se pohybuje, jestli je pomalý, výbušný... Tak to mě baví. U postavy, která je z papíru, žádné zdroje nemáte, ale zase máte všecko dovoleno. Mít možnost obojího považuji za štěstí.
Z vašich čtyř nominací na Českého lva je polovina za reálné figury: jedna za Smetanu, tu za Zátopka jste proměnil. Na Oscarech ztvárnění skutečné postavy zvyšuje šance na výhru. Řekl byste, že to platí i na Lvech?
Myslím, že ne.
Nad nadcházejícím ročníkem Českých lvů visí kauza kolem filmu Sbormistr, inspirovaného sexuálním zneužíváním ve sboru Bambini do Praga. Jeho oběti se proti snímku postavily. Vrah Straka pořád žije, byť pod jiným jménem, seriál o něm některé z jeho obětí zmiňuje jejich skutečnými jmény, existují pozůstalí. Jak nastavit hranice, aby filmy o skutečných postavách neotevíraly stará traumata?
Zásadní otázka, která bude mít vždy jinou odpověď v souvislosti s danou kauzou, a hlavně s reakcí lidí s ní spojených. Pro mě je touha točit o reálných kauzách pochopitelná, ale musíte přijmout to, že cesta k takovému natáčení bude prostě jiná, teď mluvím o komunikaci a citlivosti. Když jsou v pohodě obě strany, proč ne: jak tvůrci, tak v případě Straky pozůstalí, v případě kauzy Bohumila Kulínského poškození. Musí dojít ke komunikaci a ke konsensu. Pokud k němu nedochází, nelze se, z mého pohledu, do daného tématu pouštět. Myslím si, že o ožehavých tématech se má točit, pokud je za tím důvod a chytrý záměr; pachatelé se nesmějí obhajovat a mytizovat, což věřím, že se v Markovičovi neděje. Ale traumatizující to je vždycky. Kdyby se mě taková látka týkala, nechtěl bych, aby se o ní točilo, a rozhodně bych se na to nekoukal. Jsem v tomhle hodně citlivý a naprosto chápu, že taková díla můžou otevírat velké rány, které už třeba byly zacelené.
Češi milují retro. Straka se odehrává v roce 1985 a má stejně jako řada o Hojerovi možná až přehnaně detailní výpravu, kde hraje každá sklenička a každý zapalovač. Tu dobu pamatujete; co s vámi dělalo ocitnout se zpátky v dětství?
Já už jsem na to zvyklý od seriálu Svět pod hlavou, v něm šlo o rok 1982. Takže v Metodě Markovič už jsem byl na retrovýpravu připravený, nic se mnou nedělala. Strávil jsem v osmdesátkách hodně natáčecích dnů, spíš bývám vykulený, když točím věci ze současnosti, kde ty staré skleničky a zapalovače nejsou.
V současnosti se odehrávají další dva filmy, v nichž budete letos k vidění. V novince Davida Ondříčka Kluci to vidí jinak než holky hrajete právníka, co jede v drogách a alkoholu, je promiskuitní a zároveň miluje ženu, kterou nemůže mít. To všechno provádí, protože je nešťastný kvůli té ženě, nebo je prostě takový, a ještě k tomu se nesprávně zamiluje?
Spíš to druhé. Karel je prestižní právník, jenž má všechno, na co si vzpomene, ale je těžce závislý na koksu, chlastu a promiskuitě a neumí z toho ven, neumí si to ani přiznat, miluje ženu svého nejlepšího kámoše a děsně tím trpí. Někde vzadu je to vlastně citlivý kluk, ale nedokáže se sám k sobě dostat. V tom filmu je ale sedm hlavních postav a ztracení jsou všichni... Ovšem ondříčkovskou optikou, takže je to i komedie.
Jak probíhaly přípravy?
S Davidem Ondříčkem a producentem Kryštofem Muchou jsme si už někdy po Zátopkovi občas posteskli, že bychom chtěli udělat hořkou komedii z Prahy. Film o lidech, které tak trochu známe, a o městě, kde žijeme. Upřímně mě docela dlouho žere otázka, proč jsou filmy ze současné Prahy tak trapné, lidi v nich neautentičtí, motivy debilní a neuvěřitelné, zápletky povrchní a proč to celé skoro vždycky vypadá jako reklama na pivo. Když se dívám na nějaký skandinávský film, tak závidím, jak jsou tvůrci otevření a nepředposraní, jak tím, že nemyslí na „svého diváka“, což se u nás neustále opakuje na producentských a distribučních schůzích, zasáhnou právě absolutně takřka všechny diváky, kteří jejich filmy vidí. Divák totiž není blbej, my přece hrajeme lidi, kteří se na nás v tom kině dívají, a oni někde moc dobře poznají, když jim podlézáte, a hlavně ocení, když se nebojíte. A když se nebojíte, děláte jen to, co chcete. A tohle všechno filmy ze současné Prahy nemají. Proto žasnu, jak ve filmech ze severu Evropy tvůrci dokážou ukázat a „prodat“ problémy sebevědomého člověka, jenž je finančně i sociálně za vodou, ale přesto tápe, cítí prázdno, má problémy se vztahy, se sebou a tak dále a dostává se v životě do slepé uličky. Tak o tom jsme se s Davidem bavili, že by bylo skvělé udělat v Praze. Něco podobného se mu už povedlo v Samotářích – a teď nám najednou volal, že budeme točit.
Vaši femme fatale hraje Denisa Barešová, která má roli i v Pobertovi...
Jo, hráli jsme i v seriálu Štěstíčku naproti, i když tam jsme se nepotkali. Ve Smetanovi hrála Elišku Krásnohorskou... Strávili jsme spolu poslední léta před kamerou docela dost času. Myslím, že na sebe herecky i energeticky slyšíme, baví nás to spolu. Vůbec se mi celé to obsazení Ondříčkova filmu moc líbí. Dál jsou tam Martha Issová, Jarda Plesl, Anča Kameníková, Vojta Vodochodský a Honza Nedbal. Těšil jsem se na ně. S řadou z nich jsem zatím nehrál, třeba s Vojtou Vodochodským.
Třetím z vašich letošních filmů je Po večerce, kde jste ztvárnil jednoho z vedoucích na letním táboře. Jak k tomu došlo?
Dan Pánek, jenž teď má v kinech Neporazitelné, chtěl natočit letní komedii. Já nemám rád škatulkování, ale zrovna tohle je jeden z žánrů, ve kterých se nevyskytuju a nevyhledávám je ani jako divák. Jenže nějak mě nalákal a nelituju toho. Hraju táborového vedoucího jednoho oddílu, takového až „fašistického“ pedanta a trapného debílka, jenž si tou svou přísností chce vybudovat autoritu. Tvoříme pár s Petrou Nesvačilovou. Líbilo se mi, že v oddechové letní komedii je i linka táborového drilu.
Letos je to dvacet let, co jste členem ansámblu Dejvického divadla. Oslavujete?
Dvacet let někde být, to je strašný. Naštěstí nevnímám, že jsem takhle starý, mám pocit, že jsem v Dejvickém teprve chvíli. Přišli tam po mně i mladší, což je dobře, znamená to, že se občerstvuje energie. Ale zároveň jsem měl okolo covidu velkou krizi, ponorku. A krize se přelila v pauzu, tři roky jsem tam nezkoušel nic nového, divadlo mi vyšlo velmi vstříc. Je to jako ve vztahu: musíte víc investovat, aby to šlapalo. Jsem rád, že jsem si udělal i hostovačku ve Studiu DVA s Petrem Zelenkou v komedii Amatéři. Teď se těším zpět na zkoušení v Dejvicích, navíc máme nové vedení, uměleckého šéfa Jirku Havelku a dramaturgyni Martu Ljubkovou. Těším se, kam nás to hodí. Divadelní život je sinusoida, chvíli jste nahoře, pak stagnujete, nevíte, co dál, potřebujete nějakou injekci, třeba aby do souboru přišel někdo nový. A naše nové vedení je zásadní injekce. Jedeme s nimi první sezónu, vyloženě se na to těším.
Dejvické po dobu rekonstrukce divadla působí v prostoru Galaxie na pražském Jižním Městě. Jaké to tam pro vás je?
Je to provizorium, vyhnanství. Ale na vyhnanství dobrý. Vevnitř je to v pohodě, protože to tam vypadá trošku jako v Divadle Archa. Ale dojíždět tam a to sídlištní okolí pro mě zábavné nejsou. Na druhou stranu máme plno a určitě na nás chodí i lidé ze sídliště, kteří jinak divadlu neholdují. To mi přijde jako vtipný důsledek našeho vyhnanství.
Koncem roku jste si při badmintonu utrhl křížové vazy na koleně, což znamená náročnou rekonvalescenci. Jak jste se s ní popral?
No zastavilo mě to. Já jsem rychlý člověk, netrpělivý. Tak to pro mě byla docela škola. Pět týdnů jsem strávil o berlích, sedm týdnů nehrál divadlo. I v tomhle mi vedení vyšlo vstříc. Je to nápor na chlapskou psychiku. Říkáte si: jo, chvilku si poležím, nic se vám pořádně neděje, ale jste chvilku prostě bezmocný, nepřinesete si ani kafe a jenom cvičíte vleže v posteli. A pak jste ještě dlouho bolavý a ani potom se nemůžete k té noze chovat, jako že je ready, protože trvá několik měsíců, než se zase osvalí.
Když jsme u sportu, kvůli roli Emila Zátopka jste prošel náročným běžeckým výcvikem. Zůstalo vám to běhání?
Nezůstalo. Ptali se mě na to i běžci z našeho filmu a musel jsem je zklamat. Ze sportu mě nejvíc baví tenis, potažmo badminton. Někdy si zaběhat jdu, ale je to nepravidelné, nemám žádný plán ani cíl.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
