Antisystémové weby fungují jako parazit, říká lingvistka, která zkoumala i Putinovy proslovy
„Počty studentů cizojazyčných programů klesají. Docela se drží snad jen korejština díky K-popu nebo japonština kvůli animaci,“ říká přední světová bohemistka Masako Ueda Fidler. Tato profesorka z americké Brownovy univerzity převzala minulý čtvrtek, 19. února, od děkanky Evy Lehečkové zlatou medaili Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Původem japonská lingvistka zkoumá na jedné z osmi prestižních univerzit Ivy League češtinu a její užívání ve spolupráci s jazykovědci z FF UK. Jazykovědkyně vzpomíná na doby, kdy měli na Brownově univerzitě víc studentů na češtině než na ruštině. Mimo jiné studuje Putinovy projevy, proslovy Donalda Trumpa však nikoli. Na to prý nemá nervy.
Novopečená držitelka ocenění „za výjimečný přínos pro rozvoj bohemistiky, výuku češtiny v USA a zejména za zásluhy o rozvoj všestranné spolupráce mezi filozofickou fakultou (a potažmo celou Univerzitou Karlovou) a Brownovou univerzitou v USA“ vděčí za své vědecké směřování předchozím generacím své rodiny. Už její rodiče se stali akademiky navzdory sociálním a politickým obtížím a genderovým předsudkům během druhé světové války a po ní. Děda Masako Ueda Fidler byl významným profesionálním klasickým hudebníkem a dirigentem orchestru, který do Japonska přinesl ruskou i českou hudbu. Právě on ve své vnučce vzbudil zájem o slovanské kultury. Česko se stalo jejím osudem i v soukromém životě: jejím manželem byl docent Vlastimil Fidler z katedry přírodovědných oborů Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT.
Jaká je na amerických univerzitách za Trumpovy administrativy atmosféra? Co vaši zahraniční doktorandi a postdoci, co granty týkající se věcí diverzity, genderu, menšin?
My ze soukromých univerzit nejsme tak biti jako kolegové ze státních škol, které politická situace ovlivňuje prostřednictvím rozpočtů a grantů mnohem více. U nás atmosféra není tak zlá a v našem názorovém ani vědeckém směřování se naštěstí moc nezměnilo.
Nedávno proběhla tuzemskými médii vlna rozhovorů a článků o českých postdocích a výzkumnících obecně, kteří z amerických vědeckých institucí museli odejít, protože najednou nebyly peníze na jejich granty. Přestal se totiž podporovat – zejména medicínský – výzkum týkající se specificky žen, ras, jinakosti. S tímhle u vás na slavistice osobní zkušenost nemáte?
Nejsem na přírodních vědách ani v NIH, Národním institutu zdraví; vámi zmíněné granty se nás netýkají. Brownova univerzita naštěstí získala zpátky většinu grantových peněz týkajících se výzkumu na zdravotnictví a medicínu tak, že se domluvila s federální vládou. A potřebovali jsme je – naše univerzita investovala hodně peněz za covidu a potom jsme tady měli střelbu, bylo třeba zajistit bezpečnostní systém…
Sedíme spolu v přízemí budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde rovněž došlo k tragické střelbě, 21. prosince 2023. Pachatel, student fakulty, tu zavraždil čtrnáct lidí a dalších pětadvacet zranil, než spáchal sebevraždu. U vás se střílelo před těmito Vánoci, 14. prosince 2025; dva studenti byli zastřeleni a devět dalších vážně zraněno, útočník, absolvent vaší školy, pak zastřelil ještě profesora na Massachusets Institute of Technology a posléze spáchal sebevraždu… Šlo o vůbec první střelbu na jakékoli z osmi škol prestižní Břečťanové ligy. Jak se s tím vaše škola vyrovnává?
Každá budova je dnes ještě lépe zajištěná, máme digitální vstupní karty. Budova, kde se střelba odehrála, bude po celý rok uzavřená. Vznikl před ní pomník, nyní je plný kytic; nedávno se konal na univerzitě pietní akt. Máme tak pietní místo a zároveň nedostatek místností k výuce… Bezprostředně po střelbě byli studenti dost v šoku. Někteří z nich zažili střelbu na svých středních školách, to je dnes na amerických high schools smutný standard, a mysleli si, že Brown bude bezpečný… Univerzita se podle mého opravdu všemi silami snaží zajistit psychologický a podpůrný servis pro ty, kteří to potřebují, kontaktovala svoje studenty, chce vědět, jak se jim vede. Po střelbě mnozí museli zůstat přes noc v knihovně, protože jsme dlouho nemohli najít pachatele. Moc mě to celé mrzí.
Proč se vlastně má studovat čeština a česká kultura v USA v momentě, kdy se Amerika obrací do sebe, America First? Co láká místní k tomu, aby studovali něco tak menšinového, jako je náš jazyk a kultura?
Vy víte, že jsou na světě ještě mnohem menší jazyky, a přesto je lidé studují… Je to však dobrá otázka. Všeobecně klesají počty studentů cizojazyčných programů; docela se drží snad jen korejština díky K-popu nebo japonština kvůli animaci. Studentů češtiny nebo obecně jazyků je malý počet, ale opravdu je chtějí umět – Brown nemá cizí jazyk jako povinný kurz, a proto přijdou jen ti motivovaní. Charakteristika studentů se mění: za mých začátků, v devadesátých letech, se otevřela střední a východní Evropa světu a spousta mladých lidí chtěla vidět Českou republiku. Po pádu berlínské zdi jsme měli víc studentů na češtině než na ruštině. Nyní chtějí češtinu studovat příslušníci druhé nebo třetí generace českých emigrantů. Před listopadem 1989 čeští rodiče v zahraničí příliš nedoporučovali svým dětem, aby se učily češtinu, protože možnost návratu do vlasti neviděli jako reálnou. A asimilační tendence českých emigrantů jsou výraznější než třeba u Slováků. Češi se přizpůsobí všemu, mladí se nebojí hledat novou identitu a rodiče nejsou proti tomu. Dnes to možná berou tak, že mladí třeba budou chtít pracovat v Evropské unii a čeština by mohla být užitečným jazykem. Školné na vašich státních vysokých školách je myslím zdarma, pokud člověk umí česky, takže i to se hodí.
Váš dědeček Masaši Ueda coby zakladatel japonské filharmonie představil Japoncům díla českých a ruských hudebních velikánů, první japonský orchestr mu dirigoval i Čech, Josef Koenig. Českou kulturu jste tedy poznávala odmala, proč jste si ji však po studiu ruštiny na UCLA vybrala coby kariérní dráhu?
Začala jsem přirozeně s ruštinou, to byl takový vstupní bod; čeština je mimo radar běžného Japonce. V Japonsku jsou slovanské jazyky populární, Tokijská univerzita mezinárodních studií (Tokyo University of Foreign Studies) donedávna přijímala kolem dvaceti studentů ročně jen na češtinu. Já ji začala studovat, protože naši byli profesory lingvistiky a angličtiny, přičemž angličtina se po 2. světové válce ve školách jakožto nepřátelský jazyk přestala učit. Já jsem taky contrarian, často jdu hlavou proti zdi. K češtině mě přivedli Michael Heim a Laura Jandová, moji učitelé z UCLA, kteří mi ukázali půvab a zákoutí toho krásného a náročného jazyka.
Kolik studentů Brown University každoročně učíte češtinu?
Nyní mám dva, v minulém semestru byli tři. Bakalářské studium v USA se liší od toho českého: u vás je student přijat do konkrétního oboru, na Brownovu univerzitu je student přijat jako student Brownu všeobecně. Až na konci druhého ročníku prohlásí, na co se chce koncentrovat. Na humanitních vědách se často stává, že student dělá jako svůj hlavní obor třeba politologii nebo mezinárodní vztahy, a aby byl unikátní, přidá k tomu jako druhý obor třeba slavistiku. Nebo ekonomii a slavistiku, ba dokonce geologii a slavistiku. Měli jsme dívenku, která strávila deset měsíců v Čechách a moc hezky se naučila česky. Po magisterské promoci nastoupila do laborky na ČVUT, to jsme dohodli s mým manželem, který tam působil. Fungovala úplně přirozeně v českém vědeckém prostředí, k tomu kontrolovala anglicky psané texty pro všechny kolegy, pak byla přijata do všech doktorandských programů v USA i ve Švýcarsku a dnes působí jako vědkyně, geochemička.
Kde ještě nacházejí vaši studenti uplatnění?
Další můj student, který se učil česky, dělal právo a potom šel jako právník k námořnictvu. Jiní studenti vyhledávají příležitosti už během univerzitní kariéry, takže třeba působili na ambasádě USA tady v Praze, jak ji známe z posledního románu Dana Browna. Měla jsem i studentku z třetí generace Čechů-emigrantů, jejíž rodiče používali češtinu jako tajný jazyk. Ona jí nikdy nemluvila. Zadala jsem jí úkol pořídit interview s rodilým Čechem a ona začala mluvit s maminkou. A v té češtině najednou vylezly rodinné příběhy, dramata z rodinné historie, jak dědeček s rodinou utíkal po roce 1948 z komunistického Československa s falešnými pasy na lodi a děti nesměly vyslovit česky ani slovo… Pak jí maminka vypravovala, že z nějakého důvodu musela ve Státech zajít na československou ambasádu ještě za hlubokého socialismu a přivedla s sebou děti. A najednou před nimi spadla nějaká klec: maminka prý nelegálně unesla děti z Československa! To byla lež, děti se narodily v Americe, mříž se nakonec zase zvedla… A tyhle dramatické příběhy vyplynuly na povrch jen díky tomu, že ta dívka spustila na maminku česky. Maminka o tom nebyla schopna otevřeně mluvit v angličtině, ale v češtině ano – je totiž emocionálnější, blíž k srdci mluvčího. Prostě to je ten správný jazyk, jehož prostřednictvím mohla probírat takovéhle věci.
Na výzkumech spolupracujete s Václavem Cvrčkem z Českého národního korpusu, který byl na Brownově univerzitě před patnácti lety stipendistou Fulbrightovy nadace; vyvíjíte společně výzkumnou metodu pod hlavičkou Needle-in-a-Haystack, která posouvá dopředu podoby korpusové analýzy diskurzu. Korpus je úžasným zdrojem materiálů, ale sami Češi ho často neznají a netuší, že s ním může pracovat i široká veřejnost. Co je tedy korpus a proč je to tak zajímavý nástroj výzkumu?
Jazykový korpus je elektronický soubor autentických textů, psaných nebo mluvených, ve kterém veřejnost i odborníci mohou už víc než třicet let vyhledávat jazykové jevy a zobrazovat je v jejich přirozeném kontextu. Čítá více než čtyři miliardy slov. Pro mě to byl velký objev – než ke mně před patnácti lety Václav Cvrček, dnes profesor a dlouholetý ředitel ČNK, přijel jako stipendista Fulbrightovy nadace, dělala jsem jen kvalitativní analýzu. Až díky spolupráci s Václavem můžu ve svých výzkumech něco tvrdit s jistotou, protože mám k dispozici obrovské množství dat. Mimochodem, Brown zásadně inklinuje k Česku a k Univerzitě Karlově díky mému předchůdci Henrymu Kučerovi, proslulému vědci v oboru obecné a slovanské lingvistiky a zakladateli prvního českého jazykového korpusu, The Brown Corpus.
Váš výzkum se týká mimo jiné toho, jak česká antisystémová média zaplavují mediální prostor spoustou nejrůznějších zpráv, které slouží na podporu malého souboru narativů. Jaká média jste v onom kritickém roce 2020 sledovala a jaké jazykové zbraně k persvazi používala?
Antisystémové weby fungují jako parazit. Jakmile se publikum zajímá o nějaké téma a mainstreamová média o něm začnou mluvit, antisystémové weby sdílejí nejprve klíčové nebo prominentní termíny, pak slovník daného tématu… Až postupem času kolem toho nabalí svoji ideologii, narativy, které jsou unikátní právě pro ně. Základním stavebním kamenem jejich sdělení tak bývá pravda, až poté se objeví čisté lži a konspirace, které ovšem v sousedství pravdy působí realističtěji. Zpravodajství Sputniku a podobných webů tak zdánlivě pokrývá aktuální události, ale ve skutečnosti je jen využívá a spojuje s omezenou sadou témat, která vedou k protievropskému a prokremelskému narativu.
Dlouhodobě studujete Putinovy projevy. Jak se od invaze na Ukrajině změnily? Když je podrobíme kritické analýze diskurzu, jakou argumentaci používají a jakou ideologii nesou?
Máme na to téma s profesorkou Laurou Jandou z Univerzity Tromsø a kolektivem (je to skupina specialistů z lingvistiky i politologie, tým vede Laura) data do roku 2024 a brzy vyjde náš druhý kolektivní článek. Na začátku války Putin popisoval Rusko jako oběť, ve třetím pádě, a uchyloval se k sedmému pádu, který naznačuje spolupráci a sounáležitost. Ukrajinu líčil jako pasivní a manipulovaný prostor bez cíle a vůle, většinou v pádech, které nejsou agentivní, nekonají, jen trpí. Ukrajina byla pouhé místo konfliktu, v šestém pádě, a později nálepka nebo skořápka, destinace, kam míří NATO. Představa o NATO kolísá mezi expanzivní nebo nepřátelskou entitou. Ukrajina i NATO byly v roce 2024 marginalizovány. Ruská perspektiva se později soustřeďuje dovnitř, Rusko se izoluje, Putin se ve svých projevech moc nedívá ven. Role Ruska jakožto spoluhráče ustupuje, místo toho je čím dál více prezentováno jako respektovaná a obdivovaná země. Rusko je v Putinových proslovech stále humanizované (výrazně časté užití třetího pádu) a je místem, kde se dějí výhradně pozitivní věci (v šestém pádě), zatímco Ukrajina a NATO už se neobjevují jako relevantní hráči. Tohle vše lze zjistit pomocí analýzy gramatických koncovek, morfémů, pomocí analýzy KeyMorphs. Naše práce ukazuje, jak důležitou roli hrají gramatické koncovky v narativu. Specifická slova člověk vědomě vybírá, kdežto gramatické koncovky tolik ne. Ty odrážejí nejspíš podvědomý postoj vůči pojmenované entitě.
Analyzujete též projevy Donalda Trumpa?
Omluvte mě, má odpověď bude nevědecká: Na to nemám nervy!
Váš manžel Vlastimil působil na katedře přírodovědných oborů Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT. Jak jste vlastně dokázali vést dvoukariérní manželství ve vědě, na dvou různých kontinentech?
Můj manžel byl mnohem starší než já, takže měl svou vědeckou kariéru nechci říct za sebou, ale vystřídali jsme se. On za mnou jezdil nějakou dobu přes oceán tam a zpět, ale pak se rozhodl, že půjde do jakési předčasné penze, a vzal si malý úvazek na ČVUT. Působil tedy na Brownu jako visiting professor a věnoval se mladším českým vědcům; připravoval je, aby byli hned schopní naskočit do amerických chemických laboratoří. Čeští studenti měli velmi dobré renomé a vím, že naši američtí kolegové pro ně našli speciální fondy a rádi je na Brownu viděli.
Když je člověk cizinec v Japonsku a je bílé pleti, je prý velice náročné najít si tam obživu a bydlení, japonská kultura je dost uzavřená a nevstřícná vůči západním vlivům. Jak tohle vnímáte?
Je to tak, sama s tím mám špatnou zkušenost. Chtěla jsem se vrátit zpátky, už s rodinou, v roce 1988. Najít si jako nejaponsky vyhlížející člověk bydlení? Prakticky nemožná věc. Panuje tam všeobecná psychologická bariéra vůči cizincům.
Vaše vlast je ovšem mezi českými turisty čím dál populárnější. Jak se tam po letech na Západě cítíte? Dokázala byste tam žít a plánujete to? Jak známo, japonští důchodci jsou velmi šťastní a dožívají se nejvyššího věku na Zemi…
Zůstanu v Americe, v Japonsku jsem už bohužel jen návštěvnicí. Když jsem kdysi žádala o americké občanství, musela jsem se zříci toho japonského. Mám sice v Japonsku maminku a jezdím za ní, ale už není cesta zpátky, spálila jsem mosty.
