Máme tu tisíce psychošmejdů a nevíme co s nimi. Terapeuti mimo systém jsou nebezpeční, říká odborník
Terapeuti, lektoři osobního rozvoje, koučové, psychologičtí nebo psychoterapeutičtí poradci. V Česku působí značné množství „léčitelů duše“, kteří bez akreditovaného výcviku nabízí služby, na které ostatní potřebují léta studia a praxe. Reflex některé vypátral. Podle psychologa Michala Waltera je na ně současný systém krátký, volá po změnách zákonů.
Reportáž v aktuálním čísle Reflexu popisuje, jakým způsobem pracují někteří terapeuti. Jeden reportérovi ukázal falešný diplom s nápisem Lorem ipsum, další zase odmítá jakýkoliv „papír“ ukázat a tvrdí, že je pouze svobodným terapeutem. Zákon takoví lidé (aktuálně) neporušují, i když často bývají na jeho hraně, záleží na tom, jak svou službu přesně nazvou.
V legislativě totiž není ošetřeno, co musí terapeut a další podobné profese splňovat. Stát rozlišuje pouze psychiatry, psychology a psychoterapeuty, tedy profese, ke kterým je nutné mít vysokoškolské vzdělání a praxi. „Terapeuti bez licence“ toho využívají a naskakují na poptávku, podle dat Národního zdravotnického informačního portálu bylo za rok 2024 kolem 700 tisíc Čechů u psychiatra a přes 900 tisíc jich bralo antidepresiva. Objednací lhůty u psychologů či psychoterapeutů bývají na měsíce i roky. Lidé tak často hledají alternativu.
Nutno dodat, že Češi v tomto ohledu nevybočují, přibližně každý šestý člověk v Evropské unii totiž zažívá nějakou formu duševních obtíží. Michal Walter, šéf Unie psychologických asociací a akreditovaný dopravní psycholog, v rozhovoru pro Reflex popisuje, proč není dobré svěřit se v takovém stavu do rukou amatérů a proč je potřeba změnit pohled politiků, kteří se duševním zdravím léta ohánějí.
„Politici stále dokola řeší duševní nemoc, nezaměřují se na duševní zdraví, v tom je zakopaný pes,“ říká Walter, který je také jedním ze správců facebookové skupiny Psychokraviny, kde si lidé dávají tipy na podezřelé nabídky terapie. „Nemáme rádi podvodníky, proto jsme skupinu založili,“ vysvětluje.
Popište prosím, proč jsou podle vás zmiňovaní terapeuti bez licence nebezpeční? Co přesně dělají?
Dělají něco, co podle mého názoru není úplně legální. Nicméně situace je taková, že jim v tom nikdo nedokáže účinně bránit. V Česku ohledně terapie bohužel není žádná regulace. Jsou tu lidé, kteří tyhle činnosti vykonávají odborně, mají na to vzdělání, mají k tomu nějaké oprávnění a jsou třeba i členy nějakých asociací, například České asociace pro psychoterapii. A pokud jste členem nějaké asociace, musíte se řídit nějakými pravidly, máte etický kodex, chováte se vůči klientům odborně a s respektem. Tihle lidé, které vy popisujete, fungují mimo jakýkoliv systém, dělají to pouze na živnosťák. Proto si prakticky můžou dělat, co uznají za vhodné.
Dá se spočítat nebo alespoň odhadnout, kolik takových lidí v Česku terapeutické služby nabízí?
Máme tu určitě tisíce parazitů, psychošmejdů a nevíme co s nimi. Přisáli se na psychologii a psychoterapii, doopravdy spočítat ale nejdou, jsou v takzvané šedé zóně. Ti nejmarkantnější jsou vidět, spousta z nich ale jen tak sonduje na trhu a zkouší, co jim projde.
Jak mám jako laik poznat, který terapeut je opravdu profesionál a pomůže mi?
Když to hodně shrnu: zaprvé by vám měl být schopný a ochotný dokázat své vzdělání v oboru. Zadruhé by měl mít prokazatelnou praxi v oboru. Zatřetí je to garance odborné organizace, které je každý psycholog nebo psychoterapeut členem.
Ještě ohledně té šedé zóny. V červenci nabyde účinnosti novela živnostenského zákona, která zavádí vázanou živnost Poradenská psychoterapie. Legitimuje výkon psychoterapie i mimo zdravotnický resort a stanovuje jasná kvalifikační kritéria pro poskytovatele. Pomůže to? Jak bude živnostenský úřad posuzovat odbornost terapeutů a bude podle vás mít kapacitu na to, sledovat tisíce „psychošmejdů“, o kterých mluvíte?
Jak říkáte, problém může být kapacita, ale hlavně také odbornost. Jak chcete posuzovat, jestli je něco legální, nebo nelegální, když o tom nic nevíte? Jediné, co úřady v praxi zjistí, bude, jestli má někdo živnostenský list a tam napsané, že se živí jako psychoterapeut. To, když někdo dělá bez vzdělání a výcviku, je podvod. Pokud si to ale v popisu živnosti někdo změní a bude uvádět, že je jen terapeut, to už nikdo řešit nebude. Problém je v tom, že se tito léčitelé před lidmi tváří jako opravdoví psychoterapeuti, což je de facto podvod, jen to nikdo doopravdy nezkoumá a neřeší. Nejhorší na tom je, že se tím narušuje důvěra lidí v opravdové terapeuty.
Jeden z terapeutů, o kterých v Reflexu píšeme, se sám na facebooku svěřil, že jeho partnerka, která byla dříve jeho klientkou, spáchala sebevraždu. Ten stejný, který nám poté ukázal diplom s Lorem ipsum…
On sám z toho asi má nějaké trauma, má možná nějaké zbytky svědomí. Osobně ho neznám, vidím jen, co o něm lidé v naší skupině píšou. Někteří ho pochválili, že si s ním hezky popovídali. Jasně, to je v pořádku, chápu. Ale když dojde na nějaké odborné věci, tak na to už samozřejmě nemá kapacitu. Tito lidé se bohužel pouštějí do věcí, které jim vůbec odborně nenáleží. Pak to může skončit i sebevraždou, což je hrozné.
Nabídka takových služeb se samozřejmě odvíjí od poptávky. Kdy u nás větší poptávka po terapiích začala? Troufnu si tipnout, že s tím má co dočinění pandemie a všudypřítomné lockdowny.
Zhruba tam to číslo naskočilo. Šlo o spoustu věcí najednou, pandemie, poté válka na Ukrajině, energetická krize. Kvůli těmhle jevům se celkově zvýšila poptávka po službách duševního zdraví. Lidé byli zavření, nemohli si tolik povídat a pociťovali psychické potíže. Mnoho z nich tak začalo pátrat po internetu. Obyčejný člověk většinou není schopný rozlišit, který terapeut je pravý a který falešný. Scrolluje a v jednu chvíli si řekne: hele, tenhle vypadá sympaticky. Neberu nikomu svobodnou volbu vybrat si, komu dá svoje peníze, a neřešit, jaké má vzdělání. Nemůžu mu bránit v tom, aby si vybral internetového šarlatána. Problém vidím v tom, že oni ty lidi podvádějí, slibují jim něco, co nelze splnit, třeba že je z depresí nebo ze sebevražedných myšlenek zázračně vyléčí. Nemají na to ale schopnosti, vzdělání, kvalifikaci. Jen z nich tahají peníze. Psychika je přitom strašně citlivá, mohou se u některých případů dostat do komnat, které umí otevřít, ale neumí je zavřít, což může končit i tragicky.
Vy už delší dobu voláte po novém zákonu o psychologických a psychoterapeutických službách. Základní návrh máte na webových stránkách. Je reálné, že by v dohledné době získal politickou podporu?
Máte pravdu, s psychoterapeuty jsme se spojili právě někdy v době covidu, kdy jsme museli zavřít pracoviště a uvědomili si, že máme společný zájem. Návrh zákona máme hotový, podepsali jsme memorandum a politickou podporu hledáme. Nedávno vznikla Rada vlády pro duševní zdraví, zatím jsem o žádných jejich výstupech neslyšel, tak uvidíme, co přinese tenhle útvar. My prosazujeme například zřídit odborné komory, každý psychoterapeut nebo psycholog by musel být součástí, doložil by své vzdělání a praxi. Lidé by konečně měli kam posílat stížnosti. Hlavní problém ale vidím jinde.
Kde?
Psychologové a psychoterapeuti pracují mimo zdravotnictví. Politici stále dokola řeší duševní nemoc, nezaměřují se na duševní zdraví, v tom je zakopaný pes. Zdravotnictví na tento typ problému zdaleka nemá kapacity. Duševní problémy se často řeší diagnózou a práškem, přitom někdy stačí si s člověkem jen promluvit. Navrhujeme zaměřit se na prevenci, aby těch lidí s duševní nemocí bylo co nejméně. Vždyť to stále dokola čteme, že nejsou kliničtí dětští psychologové, nejsou kliničtí psychiatři… Zdravotnictví je prostě zahlcené, i proto lidé možná stále více hledají alternativy a mohou narazit i na různé šarlatány.
Reportáž Šedá zóna psychoterapie si přečtěte v novém Reflexu.
