Budoucí generace z našich filmů poznají, kdo jsme, říká herečka Liv Ullmannová
Narodila se v Tokiu, vyrostla v Kanadě, hrát začala v Oslu a dnes reprezentuje tradici i historii evropského herectví. První film natočila v roce 1957 a úspěšnou herečkou se stala ještě před tím, než v polovině 60. let potkala Ingmara Bergmana. Právě z jeho filmů, jako Persona, Šepoty a výkřiky či Scény z manželského života, LIV ULLMANNOVOU (87) svět zná nejvíc, ačkoliv výrazné role vytvořila i pro jiné filmaře. Získala prakticky všechny ceny, co existují, ač některé až jako čestná ocenění. „Pomohla utvářet naše chápání evropského filmu,“ píše o ní Evropská filmová akademie, která jí právě udělila Evropskou filmovou cenu za celoživotní dílo. V Berlíně, kde se předávání konalo, z elegantní, dokonale nalíčené dámy vyzařovala aura vřelé legendy. Ruce se jí věkem sice třesou, hlas a názory na dnešní svět nikoliv.
Evropskou filmovou akademii spoluzaložil v roce 1989 Ingmar Bergman, váš osudový režisér i partner, osm let ji i vedl. Mluvil s vámi v té době o tom, proč mu takové sdružení připadalo důležité?
Možná ano, ale mluvíte o Liv před čtyřiceti lety. Možná jsem si to všechno tehdy tolik neuvědomovala. Možná jsem se ještě tolik nebála hlouposti a nenávisti a vzteku vůči lidem, kteří se nemohou bránit. Nyní jsem velmi hrdá, že nejsme zapojeni do války – kromě toho, že pomáháme napadeným. Tehdy jsem o tom nemluvila, protože jsem tak neuvažovala. Ale před čtyřiceti lety jsem se naučila, co znamená být člověkem. Že nejde jen o nás, umělce, o film. Ale o lidi, kteří žijí ve stejné době jako my a na rozdíl od nás nemají v životě na výběr. A je důležité, abychom svůj talent – ať už děláte cokoli – využívali právě pro tyto lidi. Abychom byli vděční za to, co máme, a mysleli na to, že existují i druzí a že i oni jsou součástí toho, kdo jsme. Film je asi to nejlepší, co můžeme zanechat těm, kdo přijdou po nás. Žijeme v neklidné době a jsem velmi ráda, že jsem právě v Evropě.
Když mluvíme o neklidné době: cenu vám předala prezidentka EFA Juliette Binocheová, která se na takové příležitosti poctivě připravuje. Při procházení vaší filmografií ji prý v dnešním kontextu obzvlášť zasáhl Bergmanův film Hanba o páru zničeném válkou. Jak se na tento snímek díváte vy, téměř šedesát let po jeho vzniku?
To je víc než půlka mého života. Ingmar byl neprávem obviňován, že se neúčastní té hrůzy, jež se ve světě děje, těch válek. Byl napadán, že mu to je jedno. Hanba ukazuje, že to tak není. Vypráví příběh o dvou obyčejných lidech, kteří se úplně změní tím, co se jim stane – a ne k lepšímu. Je to jakási reflexe toho, co s námi dělají špatné a zlé věci, protože můžeme zůstávat pořád stejní, ale na to, co se děje, reagujeme velmi odlišně. Ten film mám ráda. Myslím, že kdyby šel do kin teď jako dílo „obyčejného“ režiséra, nikdo by nemohl říct: ten filmař vůbec nerozumí tomu, co se děje. Protože to, jak se lidé mění, někteří směrem k lepšímu, někteří k mnohem horšímu, dnes vidíme všude kolem sebe.
Stellan Skarsgård, na Evropských filmových cenách právě oceněný jako nejlepší herec za film Citová hodnota, letos na festivalu v Karlových Varech prohlásil, že Bergman byl v mládí nacista. Co na to říkáte?
Stellana Skarsgårda jako herce nesmírně obdivuji. Ale Ingmar Bergman nebyl nacista. Nevím, co dělal v mládí nebo co kdy řekl, dobře jsem ho znala až od doby, kdy jsme spolu natočili Personu. Nikdy jsem ho neslyšela projevit nacistické názory. Nikdy. Nevím, co o tom ví Stellan Skarsgård, když je mladší než já... No, všichni si můžeme věřit, čemu chceme. A zároveň je velmi smutné, pokud si to opravdu myslí. Stellan Skarsgård nicméně jednou také prohlásil, že točit v Norsku není tak skvělé, protože tam není dobré jídlo. Takže možná jen hodně mluví stejně jako já.
Vzpomínáte na Ingmara Bergmana pořád s obdivem?
Potkala jsem ho relativně pozdě ve své herecké dráze, už jsem hrála ve filmech i na divadle, dokonce i v zahraničí. Bylo mi čtyřiadvacet let a bylo to fantastické. Byl to neuvěřitelný režisér. Potkala jsem ho na ulici. Byla jsem s kolegyní a přítelkyní Bibi Anderssonovou, stály jsme tam a on řekl: Chtěl bych vás do filmu. Řeknete ano? Ingmar riskoval, protože mě vlastně neznal. Já jsem neriskovala, protože jsem už viděla spoustu jeho filmů. Natočili jsme Personu a pak další a další filmy. Ano, byl pro mě úžasný. A já jsem byla určená pro něj, protože věřím, že v mnoha ohledech jsem v určitých chvílích vlastně reprezentovala jeho. Mám pocit, že prostřednictvím mých rolí začal říkat věci, které si opravdu myslel.
Kdy jste poznala, že chcete pracovat u filmu?
V mládí jsem byla stydlivá. Pořád jsem velmi stydlivá. Ale když jsem šla do kina nebo do divadla, věděla jsem, že tam patřím. Chtěla jsem být součástí toho světa. Ne že bych věděla, že jsem herečka. I když jediný způsob, jak jsem dokázala získat pozornost, byl, když jsem pustila desku a vyprávěla k ní příběhy. Najednou se na mě lidé dívali a ztichli. Tehdy, když mi bylo třináct, jsem už tak nějak věděla, že patřím na jeviště. A postupně jsem tam i patřit začala. A pak, když jsem už dlouho hrála, mě napadlo, že můžu i psát... A potom jsem najednou dostala pocit, že bych mohla i režírovat. A všechno, co dělám – někdy to není moc dobré, někdy ano –, dělám, protože jsem při tom svobodná. Jako umělkyně jsem svobodná. Teď při rozhovoru ne, to jsem stydlivá.
První film jste natočila koncem 50. let. Jaký největší rozdíl vnímáte mezi tehdejším světem filmu a tím dnešním?
V tehdejším světě existovalo hodně „těch druhých“. I dnes jich je hodně, lidí, kteří nemají ty možnosti jako my. Ale my to víme. A víme, co filmy dokážou způsobit a vyvolat. To je naše role: pokud za sto let bude tenhle svět ještě existovat, budoucí generace z našich filmů poznají, kdo jsme, proč a co děláme, jaký talent máme. Když jsem začínala, nikdo na to nemyslel. Proto je tak důležité setkávat se tu na výročních cenách jako Evropané. Potkáváme se, diskutujeme, vnímáme, jaký je svět kolem nás. A můžeme stát při sobě. To je ten hlavní rozdíl.
Obdivujete nějaké současné herečky?
Ano, několik z nich. Mohu jmenovat ty, s nimiž jsem pracovala, protože jejich talent jsem viděla zblízka. Cate Blanchettová, s níž jsem se potkala v divadle, nebo Jessica Chastainová, kterou jsem režírovala ve filmu Slečna Julie.
Jak se vám líbila nová verze Scén z manželského života, v níž si právě Jessica Chastainová zahrála?
No... Já i Ingmar jsme ten příběh viděli jinak, ale tohle byla moderní verze, kterou tvůrci považovali za správnou. Takže to nekritizuji. S Jessikou jsme se o tom bavily, ona ví, že jsme o Scénách kdysi uvažovali jinak. Jenže to je i rozdílem doby. Jessica je každopádně nádherná herečka.
Existuje herečka, jež nějak změnila nebo posunula váš náhled na tuto profesi?
Ano! Dánka Karen-Lise Mynsterová. Já se za to, že jsem herečka, vždycky trochu styděla, protože mé rodině se to nelíbilo. Snažila jsem se být na své povolání hrdá, ale až když jsem poprvé samostatně režírovala a Karen-Lise v mém filmu Sofia zahrála první, velmi důležitou scénu u piana, kde mluví o budoucnosti a o svém strachu, najednou jsem konečně tu hrdost sama pocítila. Viděla jsem, jak v okamžiku, kdy na ni najela kamera, něco vyvstalo přímo z její duše. Od té doby se cítím hrdá, že jsem herečka, protože vím, že mi to dává příležitost být cokoliv a říkat cokoliv. I když se někdy bojím a jako člověk si něco netroufnu, jako herečka dokážu ukázat svou duši.
Co pro vás znamená film?
Něco jako domov. Nebo každopádně místo, kde můžeme poznat sami sebe a zároveň i jiné lidi, s nimiž sdílíme zkušenosti. Dřív lidi zanechávali zprávu o tom, kým jsou, v runách. My dnes natáčíme filmy a ty se stávají našimi runami. Film obsahuje všechno, hudbu, písně, fotografii, herce i reakce ze strany publika. Ve filmech vyjadřujeme, kdo opravdu jsme. Dokážeme v nich zachytit, co cítíme, co si myslíme.
A co pro vás představují ceny? Když se ohlédnete za svou kariérou, mají ve vašem srdci zvláštní místo, nebo jsou pro vás důležitější okamžiky přímo na place?
Upřímně: důležitější je práce. To, co film dokáže, je podle mě dnes to nejdůležitější. Ocenění... Jednou jsem byla nominovaná na Oscara a přijela jsem do Los Angeles se svou partou přátel. Jenže je do sálu nepustili. Oscara jsem nevyhrála, a když jsem se vrátila domů, našla jsem na polštáři lístek: Podle nás jsi nejlepší. A zklamání z prohry bylo hned pryč! Byla jsem šťastná – měla jsem přátele.
Jakékoliv ceny s sebou nutně přinášejí víc poražených než vítězů. Máte pro ně nějaký vzkaz?
Vím, že budou zklamaní, protože člověk do své práce tolik vloží. Ceremoniály přinášejí naději i nervozitu. Ale přejde to. Mě to na Oscarech přešlo tutéž noc, kdy jsem nevyhrála. Nicméně vím, koho mi je opravdu líto: režisérů. Ti musí na tom ceremoniálu sedět klidně čtyři pět hodin a během té doby jimi prochází všechno od naděje po agónii a zase zpátky. Dokážete si to představit? Jsem překvapená, že vítězný režisér pak vůbec dokáže vyjít na pódium. Nicméně je skvělé být nominovaný touhle akademií, která patří Evropě. Tím, koho vybíráme, světu něco říkáme, komentujeme ten zvláštní neklidný čas, v němž teď všichni žijeme.
Fandila jste jako Norka na Evropských filmových cenách Citové hodnotě?
Samozřejmě jsem v ni vložila svou důvěru a lásku, ale stejně tak i do ostatních nominovaných. Nechci říkat, že mě zajímají jen Norové. Zajímají mě Evropané, protože ty tady reprezentujeme.
Kde teď bydlíte?
Žila jsem zhruba padesát let ve Spojených státech. Minulý rok jsem se vrátila domů do Norska. I proto, že jsem přišla o americké vízum. Před těmi lety mě totiž doporučil International Rescue Committee, což je organizace pro uprchlíky. A ta teď přestala od Trumpa dostávat peníze.
Přiměla vás cena za celoživotní dílo popřemýšlet o sobě, ohlédnout se, jak jste začala, pročíst si znovu své osobní runy?
Jsem na tu cenu velmi hrdá. Jsem stará, už nehraju ani pořádně nic nedělám. Říkám si: co vlastně může člověk v mém věku dělat? Ale zároveň je to úžasné, protože mám vzpomínky – jiné vzpomínky, než když jsem byla mladá. Zvlášť dnes, protože žijeme v tak hrozném světě, je pro mě důležité být tady, v Berlíně, a říct: Myslím, že tohle zelené město, kde jsem byla mnohokrát, je připravené říct, že my Evropané – kromě možná jedné země, která je zároveň i asijská – souhlasíme s mírem, souhlasíme s přátelstvím, souhlasíme s tím, že neexistují „ti druzí“. Jsme jen my všichni. A jsme tady spolu. Jsem na tu cenu hrdá. Dostanu ji za život, to je hezké.
Dokázal by vás dnes nějaký režisér zlákat k návratu k herectví?
Ach ne, už jsem skončila.
Ani váš vnuk Halfdan Ullmann Tøndel, který loni získal Evropskou filmovou cenu za nejlepší debut s filmem Armand?
Doufám, že natočí mnoho filmů. Jeho debut miluji. Vypráví o tom, jaké je to cítit se jinak a ne vždycky vědět, co se s člověkem děje. Podle mě je velmi talentovaný.
Bavíte se spolu o filmu?
Když byl mladý, nebo spíš malý, dívali jsme se spolu na staré filmy u mě doma a diskutovali o nich. Když mi bylo třináct, milovala jsem filmy staré i nové, všechny. Třeba Zázrak v Miláně, ten jsem viděla mnohokrát. Jak tam jsou lidé vytrženi ze své bídy a krásným symbolickým způsobem odletí do nebe… V současném filmu můžeme udělat totéž – a ještě víc. Víme, jak důležité je cítit, že jsme tady spolu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
