Sudetší Němci rozvířili hladinu českého rybníka aneb Jak snadné je ztratit iluze o „vlastencích“
Žabinec hladiny českého kačáku zčeřil výlet Sudetoněmeckého krajanského spolku natolik, že „okupace“ hospod někdejšími obyvateli Brna stála za odsuzující rezoluci i sněmovně, jako by nestačilo odsouzení bavorských fajšmekrů k trestu pití Starobrna. Pamflet odhlasovali ti poslanci, kteří s vlhkým rozkrokem vítají Putinovy Noční vlky, jindy „Prohlášení čtyř“, zanícených hnid kolaborantů typu Zeman, Sobotka, Štěch a Hamáček.
Hysterie náckomoušů, árijskou krví spojených s evropskými neonacisty z AfD a FPÖ, je zrcadlem nevzdělaných hňupů i toužení kolaborantů, ať již se jmenují Okamura, Klaus, Zeman, Rajchl, Ševčík či další vředy na tváři demokracie a svobody, po znovunastolení režimu gubernie zemljanek plných fyzické, duchovní i mravní bídy. Proto se zapřísahají Edvardem Benešem, nejkontroverznější postavou moderních dějin země, mužem, který chorobnou touhu po vládě zhmotnil dvakrát za sebou v tříleté epizodě přechodů demokracie do režimů krvavých okupací. Není tak na škodu připomenout málo známé a dlouho tajené děje vztahů Čechů a sudetských Němců i morálku Benešovy politiky.
Zdravotní kolapsy prezidenta Masaryka zhoršily na jaře 1934 jeho stav natolik, že mu znemožňoval výkon funkce. Protože však v zemi nebyla sjednocující osobnost, která by jej nahradila, byl TGM zvolen prezidentem 24. května i počtvrté, přestože odpor budilo hlavně jeho přání uvést do funkce prezidenta jako následníka Edvarda Beneše. Parlamentní volby 1935 vyhrála Henleinova Sudetoněmecká strana, z níž zisk 1,2 milionu hlasů učinil nejsilnější politickou formaci, a nebylo tak divu, že vláda bez SdP vydržela jen jako listí na stromech. Když 14. prosince TGM ze zdravotních důvodů abdikoval s výslovným přáním, aby se nástupcem stal Beneš, začal měsíc podrazů, dohod i kšeftů o to, kdo získá trůn.
Vše ukončila tajná dohoda premiéra Milana Hodži a Beneše, že jediným kandidátem bude Beneš, ale po provalu dohody přesvědčuje část agrárnických antibenešovců Hodžu, aby kandidaturu přijal on, že pro něj jako Slováka budou Slováci hlasovat, neboť nemají zájem, aby Benešův vliv stoupl. O týden později navíc demonstrativně ohlásil kandidaturu Benešův „úhlavní přítel“ Karel Kramář a zahájil nesmiřitelný boj obou křídel. Argumenty příznivců Beneše: „Za Beneše se staví Francie, Rakousko i Anglie, odmítají odpůrci: „Nehodláme tolerovat byzantismus a nedemokratické metody Hradu a socialistických stran, vnucujících lidu vůli!“ Antibenešovci hledají protikandidáta marně i v jiných stranách, až konečně nabídku přijímá Bohumil Němec, vědec, botanik a rektor UK. Bylo-li cílem zasáhnout Beneše, šlo o ránu do černého! Zvláště ve chvíli, když se za Němce postaví i Kramářovo Národní sjednocení, čímž Němec dostává punc národního kandidáta.
„Celá věc je pro mne tak urážlivá, že toho mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci. Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem,“ hřímá s patosem jemu vlastním Beneš a jeho Národní socialisté dementují „hnusné pomluvy“ o vyjednávání s komunisty o podpoře pro Beneše.
Pravda je ale jiná!
Už dlouho předtím s cílem zajistit Benešovi bolševickou podporu a zvolení v 1. kole navštíví kancléř Přemysl Šámal komunistické bossy v čele s Rudolfem Slánským (tím, kterého v roce 1952 pověsí nejbližší kamarád Klement Gottwald). Komunisté dohodu o podpoře Beneše stvrdí jako féroví kluci rukou dáním, zřeknou se Gottwaldovy kandidatury a TGM podepře benešovsko-komunistický incest generální amnestií pro komunistické aktivisty! A je to! Edvard Beneš právě budoucí krví nás všech podepsal bianco šek, první z řady příštích. Splácet je začneme nejpozději 25. února 1948.
Hlasy komunistů ale nemusí stačit, a proto Beneš neváhá osobně (!) jednat i se zástupci henleinovců! Ti mají v těle více cti než komunisté, nejsou ochotni házet do uren lístky s Benešovým jménem a navrhují taktiku bílých lístků, i pro Beneše lepší, tajnosnubné řešení. Přidává se k nim i probenešovské křídlo v Hlinkově ľudové straně, v níž se ve prospěch Beneše osobně angažuje budoucí prezident Slovenského štátu, jehož Edánek nechá po válce pověsit! To nám to odsejpá! Milan Hodža jako předseda vlády podává demisi, ale Masaryk ji nepřijme! Komunisté cítí šanci vzít si větší díl moci, ale potřebují požehnání! Proto 12. prosince 1935 hlásí Jan Šverma do Moskvy: „Navrhli jsme antifašistickou jednotnou frontu pro volbu demokratického presidenta na základě jednotných požadavků. Připravujeme velkou kampaň dole, protože mezi masami je velké vzrušení.“ A v den volby vychází provolání ÚV KSČ: „Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme (…) kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce (…)“
Svět se zbláznil? Zdá se, ale bude hůř!
Když 14. prosince 1935 TGM abdikuje, stává se úřadujícím prezidentem do příští volby ministerský předseda Milan Hodža. Tři dny poté 17. prosince dopoledne se Bohumil Němec „překvapivě“ vzdává kandidatury, ale oznámeno je to až po půlnoci v den volby. Ve středu 18. prosince 1935 zahájí jednání sněmovny předseda Jan Malypetr zprávou, že se do Vladislavského sálu dostavilo 292 poslanců ze 300 a 144 senátorů ze 160. Na závěr Malypetr oznamuje 440 platných lístků, jediný kandidát Edvard Beneš dostal 340 hlasů, odstoupivší Bohumil Němec 24 hlasů, bílých lístků bylo 76 – všechny od henleinovců! Prezidentem se proto stal Edvard Beneš!
Dobrá věc se podařila, řekl by autor libreta Prodané nevěsty a policejní práskač Karel Sabina. Není nad to, když chlapi drží slovo!
Byl to Hodža, kdo přesvědčil antibenešovské křídlo agrárníků o příklonu k Benešovi, ač je oponentem jeho politiky. Jenže někdy politika a malé dárky dělají velké přátele, což se potvrdí po dalším pádu vlády, kdy je Hodža Benešem jmenován premiérem plus ministrem zahraničních věcí! No, vida!
A Hodža ví, co se patří. Po jmenování přichází s „novou“ neuvěřitelnou politickou linií spojit státy bývalého Rakouska-Uherska do celní unie! Kdo s nápadem určitě nemohl vystoupit, je ale hlavně pravý autor, někdejší kladivo na Rakousko-Uhersko Edvard Beneš. Ve Vídni ale na Hodžu i Benešův návrh udělají dlouhý nos. Pro smír agrárníků s Benešem Hodža post ministra diplomacie v únoru 1936 obětuje a nechá ho jinému z Benešových mužů － Kamilu Kroftovi. Koza se tak nažrala a Beneš zůstal celý! Dál řídí zahraniční politiku a Hodža je za odměnu v čele státu až do září1938. Je ale vůbec o co stát? Národnostní spory hoří v celé zemi bez ohledu na jazyk, jakým se v místě hovoří, a Hodžovy pokusy napravit vnitřní politiku minulých dvaceti let jsou o to těžší, že byl sám její součástí. Počátkem roku 1936 nabídne vstup do vlády i hlinkovcům, ale už je pozdě! Slováci zvýšili svou cenu a chtějí slíbenou autonomii. Stejným nezdarem končí v září 1937 i námluvy s Konradem Henleinem, u nějž Hodža sonduje, zda by Sudetoněmecká strana přijala vládní funkce a přimluvila se za ČSR u Hitlera za zlepšení vztahů.
Od února 1937 chystá vláda konzultacemi s Henleinovými lidmi vyrovnání se sudetskými Němci a 18. února vychází vstříc jejich požadavkům dokumentem „Program národnostní politiky“, který by se ale měl jmenovat „S křížkem po funuse“, jako ty předešlé. V přímé úměře ke zhoršující se mezinárodní situací jsou v dubnu 1938 s SdP dokonce zahájena oficiální jednání, která pokračují až do září 1938, kdy Hodža předává jménem vlády zástupcům SdP 4. plán řešení národnostní otázky, v němž ustupuje od dřívějšího konceptu unitárního československého státu! Celou dobu představení tahá za nitky principál Edvard Beneš. Svět spěje do pekel a dává si záležet, aby tam byl co nejrychleji. Platí to i pro Hodžovu vládu, která není schopna situaci včas reflektovat. S „Programem…“ souhlasí jen sudetoněmecké demokratické strany bez vlivu, zatímco ta vůbec nejsilnější v zemi, Sudetendeutsche Partei, ho jednoznačně zavrhla. Další kampaň za zlepšení situace sudetských Němců v ČSR už jen zakrývá hlavní cíl německých nacionalistů, rozbití nechtěného státu a odtržení Sudet.
Jako by to Češi neznali z historie boje za rozbití Rakouska-Uherska v létě 1918, kdy odmítali jakoukoliv diskuzi o konfederaci monarchie. Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy!
Ví to i Konrád Henlein, když ve vídeňském projevu 4. března1941 na adresu Sudet prohlásí: „…Právě zde v dunajské kotlině a v Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde zapustila kořeny idea angermanismu… Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. Během pár let se sudetským Němcům zdařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé k likvidaci.“
V 3:27 hodin 14. září 1937 vydechl TGM. naposled. Statisíce lidí v ulicích vzdaly hold jeho ostatkům během cesty na lánský hřbitov a snad příliš často zněla v příštích letech Čechům i Slovákům slova básníkova: „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě…“
Dnešní vzor vlastence Edvard Beneš čekala na jeho popud svolaná Mnichovská konference 1938, zbabělý útek, v roce 1943 ponižující vazalská smlouva se Stalinem, první splátka za volbu 1935, v roce 1945 přisvojení si titulu President osvoboditel a potvrzení změny republiky na budoucí gubernii vč. darování Zakarpatské Ukrajiny. A poslední, třetí v únoru 1948…
Pokud se laskavému čtenáři zdají být některé postupy povědomé z nedávné historie, nemýlí se. Podrobnosti stačí hledat mj. pod hesly Václav Klaus a Miloš Zeman.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
