Americký prezident málem skončil na talířích kanibalů. Jeho spolubojovníky Japonci snědli
Před 80 lety začal na ostrově Guam soud s japonskými vojáky, kteří na ostrově Čičidžima popravili a snědli osm amerických válečných zajatců. Jediným sestřeleným letcem, jemuž se podařilo kanibalům uniknout, byl budoucí prezident George Bush.
Vojenští piloti měli v armádě vždy prominentní postavení. Za II. světové války, kdy byly letouny poprvé masově nasazovány ve válečných operacích, přitom patřila služba u letectva k těm nejnebezpečnějším. Stroje byly vyvíjeny překotným tempem a posílány do sériové výroby s řadou nedostatků. Tisíce z nich se nikdy nedočkaly bojového nasazení a havarovaly už při zkušebních a cvičných letech.
I modely, u nichž se podařilo mouchy za cenu desítek ztracených životů vychytat, byly dnešním létajícím superstrojům na hony vzdálené. Piloti měli k dispozici jen několik málo mechanických přístrojů. Kabiny nebyly přetlakované a nebezpečí, že posádka během mise zmrzne, bylo minimálně tak velké jako riziko zásahu nepřátelskou protivzdušnou obranou. Za II. světové války zahynulo při bojových misích USA přes 80 tisíc letců.
Jedním z nich mohl být i budoucí prezident George Bush. Tomu navíc hrozila daleko horší smrt než zásah šrapnelem nebo utonutí v rozbouřeném Pacifiku.
Avenger George Bushe zasažen
George Bush narukoval k letectvu v roce 1942 jako osmnáctiletý čerstvý maturant. Celkem absolvoval 58 bojových misí v Tichomoří, kde létal jako velitel tříčlenné posádky torpédového bombardéru Avenger. Jedno z jeho nasazení ho 2. září 1944 zavedlo nad malý ostrov Čičidžima zhruba 1100 kilometrů jižně od finálního cíle americké ofenzívy v Pacifiku – Tokia. Ve svých pamětech „Looking Forward“ později popisoval, jak při náletu ucítil náraz, jako by do břicha letounu udeřila obrovská pěst. Kokpit vzápětí zaplnil dusivý kouř. Při pohledu z okénka uviděl obě křídla zachvácená plameny, které se rychle šířily směrem k palivovým nádržím.
Místo aby hořící stroj okamžitě opustil, Bush se rozhodl pokračovat v misi. Shodil obsah pumovnice na ostrovní radiostanici a letoun pak navedl co nejdál na otevřené moře. Šance, že posádku někdo zachrání, byla ale malá. Utonutí v moři však bylo daleko lepší alternativou než padnout do japonského zajetí.
Budoucí prezident bojoval o přežití
Když Bush z hořícího letadla konečně vyskočil, proud vzduchu ho odhodil na ocasní kormidlo. Náraz mu rozsekl hlavu a roztrhl padák, po nekontrolovaném pádu do moře pak spolykal litry mořské vody a byl vážně popálen hejnem medúz. Čirou náhodou se dokázal zachytit sbaleného záchranného člunu, nafouknout ho a vyšplhat se na jeho palubu. Zatímco se mu z hlavy valila krev a dávil slanou vodu, začal ze všech sil rukama pádlovat proti větru vanoucímu k pobřeží Čičidžimy. Zarytá odhodlanost ho tak zachránila před osudem, který čekal jeho osm kamarádů z ostatních zasažených strojů.
Hrůzy odehrávající se na ostrově Čičidžima byly odhaleny až o mnoho měsíců později během válečného tribunálu, který započal 28. srpna 1946. Detaily z výslechů japonské osádky se pak na veřejnost dostaly až v roce 2003 v knize „Flyboys“ autora Jamese Bradleyho.
Válečný historik, jehož otec je jedním z vojáků zachycených na fotografii vztyčování vlajky nad Iwodžimou, musel hrůznou mozaiku skládat z úryvků odtajněných soudních materiálů, neoficiálních poznámek přísedících a svědectví dosud žijících japonských veteránů. Po skončení soudu bylo totiž na všechny informace uvaleno přísné utajení, aby se nedostaly k rodinám padlých letců.
Kanibalské orgie
Prvním Američanem popraveným na Čičidžimě byl radista Marve Mershon. Japonští vojáci ho předvedli před poručíka vyzbrojeného samurajským mečem, poručili mu pokleknout a důstojník mu sťal hlavu. Přihlížející major Sueo Matoba poté zavelel lékaři Tadaši Terakimu, aby z těla popraveného vyjmul játra a odřízl část stehenního svalu. Oboje pak bylo večer předloženo důstojníkům jako součást slavnostního banketu zapíjeného litry horkého saké.
Kanibalské orgie pokračovaly i v dalších dnech. Američané byli stínáni meči, ubodáváni bajonety, bambusovými oštěpy nebo ubíjeni k smrti. Na jejich ostatcích hodovali jak řadoví vojáci, tak vysocí důstojníci včetně velitelů ostrova generálmajora Jošio Tačibanby a admirála Kunizo Moriho. Hrůzné hostiny přitom nebyly motivovány hladem – zásob měli Japonci na ostrově dostatek a měli i přísun čerstvého masa z ulovené zvěře. Pojídání popravených zajatců později před soudem vysvětlovali tím, že lidské maso a vnitřnosti působí jako lék proti zažívacím potížím. Podle názoru historiků byl kanibalismus motivován touhou po pomstě na pilotech. Možná i jakousi zvrácenou vírou, že společné prolomení tabu vojáky stmelí a dodá jim duševní a tělesnou sílu.
Nepotrestané zločiny
Incident na Čičidžimě nebyl bohužel ojedinělým výstřelkem šílených důstojníků. Japonský historik Tošijuki Tanaka popisuje ve své knize „Skryté hrůzy: Japonské válečné zločiny za II. světové války“, že rituální kanibalismus byl v císařské armádě velmi rozšířený. V koncentračních táborech ukrytých v džunglích Bornea a Papui Nové Guinei mu padly za oběť stovky zajatých Australanů, Pákistánců a Indů.
Poválečné soudy dokázaly odkrýt jen zlomek japonských válečných zločinů a většina pachatelů zůstala nepotrestána. Posádka z Čičidžimy byla spíše výjimkou. Jelikož válečné právo neznalo obvinění z kanibalismu, byli důstojníci a tři desítky přeživších vojáků obviněni z vraždy a znemožnění čestného vojenského pohřbu. Pět důstojníků bylo odsouzeno k smrti oběšením, vojáci k dlouhodobým trestům. Většina z nich včetně lékaře Tadaši Terakiho, který kanibalské hody připravoval, byla během následujících osmi let propuštěna.
Záchrana z hlubin
Jak se podařilo kanibalům z Čičidžimy uprchnout Georgi Bushovi? K zoufale pádlujícímu pilotovi vyslali Japonci člun, ten ale na poslední chvíli odehnal odvážný nálet stíhačky ze skvadry doprovázející letku bombardérů. Stíhači však budoucího prezidenta nemohli zachránit a pomoc musela přijít z hlubin. V oblasti naštěstí patrolovala ponorka USS Finback, která se vynořila a George Bushe vzala na palubu. Jeho záchranu zachytil námořní fotograf na filmovou kameru.
Černobílé záběry se staly hlavním propagačním materiálem jeho politické kariéry. Byly použity i během volební kampaně v roce 1988, kdy se George Bush stal 41. prezidentem USA.
