Jaký bude svět za pět let? Co budou lidé řešit? Musíte si tyhle otázky klást, říká Ferdinand Leffler
Na začátku listopadu vyšla nová kniha Ferdinanda Lefflera (46), jednoho z nejuznávanějších českých zahradních architektů. Publikace s názvem Proč milujeme zahrady? přináší kromě tradičně nádherných fotografií exteriérů inspiraci a rady pro milovníky květin, stromů a pohody v zeleni, ať už máte doma sad, nebo jen předzahrádku. Rozhovor s Ferdinandem Lefflerem vychází právě dnes v předvánoční příloze Refexu č. 48/2025. Zde nabízíme část interview, kterou v časopise nenajdete.
Vaše online kurzy Žijte ve své zahradě, Chytře na realizaci a Jedlá zahrada mají už víc než 15 000 studentů. Nemáte strach, že si ze žáků vlastně vyrábíte konkurenci a že si to šikulové dokážou nakonec všechno navrhnout sami? Nebo je to alternativa pro všechny a odpověď na kritiku, že jsou vaše studie a zahrady od vás příliš drahé?
Myslím, že když si někdo chce zahradu navrhnout sám, tak si ji prostě sám navrhne, a když někdo chce architekta, tak si pro něj jde bez ohledu na to, jestli existuje, nebo neexistuje nějaký kurz. Mnozí z mých konkurentů se naší prací inspirovali a začali dělat kurzy po našem vzoru. Leckde lidem bohužel vůbec neradí dobře, ale to je jako s knihami a vůbec se vším. Co jsme léta pracně odbourávali, je zpět – třeba neprodyšné plachetky do záhonů a ucpávání zeminy různými textiliemi, takže půda nemůže prosperovat a dýchat, nebo nesmyslné exotické keře, které v našich podmínkách vůbec nerostou a vymrzají. Výchova, která měla vést k tomu, abychom byli k planetě hodnější, přichází vinou rádoby odborníků občas vniveč; to je i problém sociálních sítí, kde často radí kdekdo… V kurzech Žijte ve své zahradě si nevychovávám konkurenci. V Česku vzniká každý rok 50 000 nových zahrad – tady je tolik práce pro nás všechny! Lidé se na zahradě uklidní, odpočinou si, něco se naučí a také to spojuje rodiny. Na naší nedávno pořízené usedlosti hájence Baldýnce v jižních Čechách s Flerou pořádáme několikrát do roka workshopy, kam za námi po menších skupinách jezdí moji kurzisté. Se třemi dalšími architekty se o ně staráme celý den, ukazujeme jim přímo v naší překrásné zahradě, co jsme vytvořili, aby si uměli sami realizovat třeba mlatové plochy, dřevěné schody nebo přírodní jezero, a pitváme s nimi jejich vlastní projekty až k dokonalosti a hlavně spokojenosti. Vedeme je jejich zahradou tak, aby odjeli a měli jasno.
Máte dojem, že se za posledních řekněme deset let tuzemské zahrady kultivovaly?
Neskromně si tu přihřeju polívčičku, protože si myslím, že se nám leccos podařilo s ČT v rámci Ferdinandových zahrad, které v televizi běží od roku 2017. V roce 2000 jsem se ve Spojených státech setkal s kalifornskou zahradní architekturou, postavenou na travinách, trvalkách, přírodě a rozvolněnosti, která u nás tenkrát vůbec nebyla. Tady se masivně sázely jehličnaté stromečky a zahrady byly založené na rododendronech a skalničkách. S několika dalšími zahradními architekty, které jsem na své cestě i ve škole potkal, jsme začali razit zámořský trend rozvolněných, přírodě blízkých zahrad. A dnes je česká zahradní architektura na velmi vysoké úrovni. V Londýně, v Amsterdamu, Stockholmu nebo v Rotterdamu lze potkat nádherné parky nebo zahrady, ale jsou v rámci celku často ojedinělé. Ovšem tady v Čechách, když jedete na kole Dubčí, Dobřichovicemi, Černošicemi, Litomyšlí a koukáte lidem přes ploty, vidíte krásu, kterou třeba v Německu ani v Polsku s takovou intenzitou nezažíváte. Tam naopak narážíte na estetiku u nás běžnou před rokem 2010 – muškáty a petúnie. Sádroví lvi, tújové ploty a špičkově vysekané trávníky z devadesátek, kdy u nás začínal golf, jsou naštěstí ty tam. Ubývají sběratelské věci typu skalky, kaktusy a skleníky z dob minulých.
A předtím na českých zahradách nic pěkného nebylo?
Za socialismu jste ojediněle mohli potkat fantastické zahrady umělců, kteří měli vkus a cit pro prostor i materiál – sochaři rozházeli do plenéru pár svých soch nebo soch svých kamarádů. Dodnes to jsou zahrady, které mají obrovskou sílu, potenciál a i dnes se z nich máme co učit. Inspirativní je samozřejmě i první republika, špičkové ovocnářství, ukázka fantastického šlechtitelství. A pražské čtvrtě typu Břevnov nebo Ořechovka s jednotícími materiály. Tam dodnes potkáte žulové kostky nebo třeba betonové cihly, krásně použité magnólie, růže, pivoňky, hortenzie. Mám zrovna na stole pár projektů zahrad kolem prvorepublikových vil a moc mě baví se vracet zpátky do té doby, vybírat si tehdy používané materiály… Takový historicko-estetický exkurz do třicátých let.
Co vás při pohledu na české zahrady nejvíc vytáčí? Já letos těžce nesla, že lidé nechávali spadat jablka, místo aby je třeba vymoštovali. Jiní mají co dělat, aby se zbavili nadúrody vlašských ořechů, byť zdarma, protože už to nikoho nebaví louskat... Obecně se mi zdá, že občas plýtváme a nechápeme význam sousloví řádný hospodář.
Já bych si zase strašně přál, aby v českých zahradách bylo víc stromů, které by poskytly stín, pohodu a vlhko. Bez nich se zahrady budou přehřívat. Strom v zahradě podrží vodu, ale mluvím o stromech pořádných, ne o těch kulovitých katalpách nebo nějakých sakurkách. To nejsou stromy, to jsou lízátka, která do zahrady nepatří. Mluvím o hrušních, javorech, lípách, jeřabinách, dubech i břízách. A pak mi vadí nadužívání trávníků, o které se musíme extrémně starat a které zalévám, sekám, často zbytečně hnojím v plochách, které nepotřebuji. Zakládejme do svých zahrad travnaté plochy s rozmyslem a přiměřeností.
Sledujete tuzemskou či zahraniční konkurenci, abyste neustrnul? Kam chodíte či jezdíte pro inspiraci? Nebo prostě stačí stárnout a přechod řekněme od exotické květeny k přirozenosti a chuti pěstovat a sklízet plody přijde sám?
Zrovna se chystám na cesty, protože nám na stole přistálo pár velkých, krásných projektů až skoro městských čtvrtí – budeme zvelebovat plzeňské Lobzy nebo Novou Zeleneč. To už je velká zodpovědnost, bude to městská zeleň pro mnoho tisíc lidí, kterým vlastně vytváříte pohodu v jejich novém bydlení. Mám i díky tomu chuť vypravit se zase do zahraničí, trošku si provětrat myšlenky a nápady, vidět něco nového. Jezdím rád do Dánska a Švédska, tam lidé přemýšlejí jinak. Ve veřejném prostoru je to dané výchovou, ale i levicově liberální politikou – Skandinávci nejsou v práci do sedmi, ale do pěti a pak jdou trávit čas do parku. V pět hodin tam máte plné parky lidí, táty a mámy s dětmi, to nám v tom našem konkurenčním tržním kapitalismu chybí, tahle setkávání ve veřejné zeleni. V Holandsku se člověk zase nadechne při sledování použitých stavebních materiálů – jejich pálená cihla, skvělá práce s dlažbou, s detailem… A určitě se v dohledné době chystám do Spojených států, protože mě zajímá, kam se třeba Boston a New York, který mám moc rád a kde se zase přemýšlí dost jinak než tady, posunuly. Pracovně mě čekají velké věci, které teď projektujeme, ale budou vznikat třeba až za pět let a vy si říkáte: Jaký bude svět za pět let? Co tou dobou lidé budou řešit? Musíte si tyhle otázky klást, aby vaše práce byla pokud možno nadčasová, a na cestách často čistíte hlavu a otevíráte oči.
Píšete ve své nové knize Proč milujeme zahrady?, že zahrada dává člověku smysl života, Japonci tomu říkají ikigai. Občas vyhlédnu z okna na svoje záhony a vidím, že z druhé strany plotu stojí kolemjdoucí a koukají na ně taky… Tady na Smíchově, kde máte kanceláře, je o zahrady nouze. Jak a čím je Pražané i jiní nahrazují a jde to vůbec?
Moc rád bych se ze své perspektivy pokusil nabídnout smysluplné plány pro české školství. Chci zkusit dětem v devátých třídách vysvětlit, co je veřejný prostor a že je ten park za školou vlastně jejich zahrada, kterou pro ně má jejich město, jejich zastupitelstvo kultivovat. Že se máme zajímat a být aktivní. Ptejme se politiků, proč veřejný prostor není fit, a děkujme jim, když fit je. Ptejme se: „Proč lépe nepečujete o mou zahradu? Vždyť je to často jediný kus zeleně, kam si můžu jít posedět s kamarádem, projít se se svou rodinou nebo vyvenčit psa, a vypadá to takhle?“ Chtěl bych si od učitelů výtvarných výchov vypůjčit pár hodin hodin ročně, aby chvíli nekreslili zátiší s ubrusem a jablky nebo čerta a Mikuláše a uvolnili studenty na to, abych je vzal ven, prošel s nimi veřejné prostranství v nejbližším sousedství a řekl jim: „Podívejte se, tohle je váš park. Co vám tady chybí, co byste chtěli? A hlavně… víte o tom, že to můžete chtít?“ A druhá věc: „Přátelé, až někdy budete stavět dům, podívejte se kolem v ulici – asi ho nebudete dělat oranžový, když jsou všechny okolní stavby bílé…“ Kultivace estetiky v našich podmínkách základního vzdělání bohužel chybí, pokud nemáte osvíceného učitele na výtvarnou výchovu nebo třeba na sociální vědy či dějepis. Zatím hledám způsob, jak to udělat, bavím se o tom s pár lidmi, kteří vědí, jak naše školství povznést, a věřím, že se to jednou povede. Že se mi podaří kolem sebe vytvořit armádu dalších zapálených krajinářů, kteří mi s touto misí pomohou.
