Právě dnes vychází v tištěném Reflexu příloha Jaro v zahradě, v níž vám Eva Hauserová představí zahrady permakulturní i přírodní. Dvojice floristů a zahradních architektů Lukáš Paderta a Albert Friess vás pozdraví ze zámoří, konkrétně z dánského ostrova Bornholm, kam přemístili svůj byznys; na jejich Květinové lahůdkářství si milovníci (čímž myslím především milovnice) řezaných květin dobře pamatují. Úvodní rozhovor pak patří nejznámějšímu tuzemskému zahradnímu a krajinnému designérovi FERDINANDU LEFFLEROVI (44), zakladateli a majiteli studia Flera. Co se nám na papír nevešlo?
Jak lidé během lockdownu mohli často jen na zahradu, uvědomili si více její důležitost a začali ji zvelebovat. Navíc měli díky penězům našetřeným v období, kdy nemohli do kamenných obchodů, na dovolenou ani do společnosti, najednou na návrh i realizaci zahrady rozpočet. Projevily se dva covidové roky na vytíženosti Flery?
Ne tolik, jak by to mohlo díky vašim argumentům vypadat. Největším zlomem bylo uvedení první řady Ferdinandových zahrad na ČT v roce 2017, i když zpětně mám k tomu pořadu tisíc výhrad. Představili jsme tehdy pozici zahradního architekta širší veřejnosti; lidé leckdy nevěděli, že něco takového existuje. Pochopili, že architektura a zahradní architektura jsou dva úplně jiné sporty a že se jim vyplatí angažovat zástupce obou. Tou dobou nám chodilo třeba třicet poptávek denně. Občas ke mně dodnes přijde někdo od konkurence a poděkuje mi s tím, že bez té osvěty by neměli tolik klientů a nemohli by svou práci náležitě ohodnotit. Pak přišla zajímavá doba s prvním kurzem – pochopil jsem tehdy, že ať to udělám sebelíp, nezabere to, když se o něm lidé nedovědí. Zároveň si nekoupíte za šest tisíc věc, jen protože vám o ní řekla kamarádka – musí vám být úplně jasné, k čemu a proč ji potřebujete. Musel jsem posílit marketing a to mi pomohlo.
Nenutí vám občas někdo svůj styl do takové míry, že už pak tu zahradu nechcete dělat, případně se jí jako Flera nechcete prezentovat?
Tohle je spíš bolest začínajících architektů, než si udělají svoje jméno. Nám se to naštěstí neděje, náš styl je známý a máme tolik práce, že můžeme být zcela transparentní vůči okolnímu světu. A je to taky věc sebevědomí. Nedávno nás doporučil nějakému pánovi jeho architekt, stavebník přišel s vidinou kamínkové zahrady ve stylu dunajských letišť. Rozloučili jsme se. Je také důležité rozklíčovat, že zákazník třeba netrvá na té umělohmotné skalce z fotky z prázdnin, ale že ho prostě bavil zvuk vody, co z ní tekla. Skalka nebude, vodu tam dostaneme jinak. Přeju všem začínajícím zahradním architektům a vůbec lidem v jakékoli kreativě, aby po pilné práci nadešla co nejdřív ta chvíle, kdy budou moci vystavit své dílo, svoji vizitku, a říct: Tak tohle jsem já, tohle je moje tvorba, nic jiného po mně nechtějte. Za to jsem moc vděčný, že nemusíme pro peníze dělat nic, co je v rozporu s naším vnímáním krajiny.
Nedávno jsem si prošla Čelákovice a překvapilo mě, kolik lidí tam má zahradu navrženou od Flery. Existuje nějaká obec, která je vaše? Kde se sousedskou šeptandou rozneslo, že umíte, a zákazníci se nahrnuli?
Už jsme těch zahrad udělali dost a v pár obcích se takhle nakumulovaly. Určitě to jsou vyšší stovky, možná tisícovka. Za loňský rok máme v evidenci 105 projektů, z toho třináct developerských. Občas jsou moje děti třeba na školním výletě a pak hlásí, že přes plot viděly naši zahradu. S rozvojem našich online kurzů ovšem vidím blízké, takříkajíc naše prvky i v zahradách, které jsme nenavrhovali, a vždycky mě to zahřeje u srdce. Člověk se samozřejmě musí hlídat, aby nenavrhoval všude stejné věci, všude lavičky a dřevěné sedací krychle a ptačí pítka. Ale pak si říkáte, že je to pořád lepší, než kdyby tam byl anglický trávník a tújový plot. Naše zahrady mají tu výhodu, že skvěle stárnou. Takže i když je lidé založí ve stejných kontextech, za tři roky, na které pro majitele vlastně sestavíme takový jízdní řád, bude znát, jak ve svých zahradách žijí a jak se o ně starají. Nebudou to totožné zahrady.
Když vidíte zahradu, dokážete odhadnout povahu jejího majitele?
Neřekl bych, že lze odhadnout vyloženě jeho charakter, ale asi leccos víte o momentu, v jakém se nachází. Vidíte třeba nedbalost, že se zahradě nevěnuje, že je třeba vyčerpaný po stavbě domu, že má malé děti a nemá na kytky čas… Vidíte prostě míru pozornosti. A když je zahrada vyňuňaná, vidíte míru vkusu – občas lidé nerespektují své okolí, jako kdybyste dorazili na svatbu lépe oblečení než nevěsta nebo přišli na rockovou party v kostýmu Shreka. Zahrada má být uctivá vůči okolí a dodávat mu klid. Proto na první návštěvě u klienta projdu, ať chce, nebo nechce, i jeho dům. Pokud u něj vidím nedbalost, nesmím mu plánovat zahradu tak, že po něm budu chtít, aby obřezával linku trávníku. On to dělat nebude.
Pro developera Trikayu teď navrhujete zahrady v chystané brněnské rezidenční Čtvrti Pod Hády architektů Kuby & Pilaře, čerstvých Architektů roku 2022. Jak k brownfieldu v areálu polorozpadlé továrny Ergon v Brně-Maloměřicích přistoupíte a v jaké fázi projekt je?
Jde o krásný projekt s výhledy, zapomenuté místo v Brně. Hodně řešíme, aby to nebylo nádherné jen na vizualizacích, ale aby se o to lidé dokázali starat. Upřímně, dnes se to přehání s trvalkovými záhony ve veřejném prostoru. V květnu v červnu jsou z nich všichni nadšení a pak přijdou v únoru s tím, že to vypadá nějak divně… Ale to je v pořádku, ona je zima, víte? Jen je otázka, jestli takhle má v zimě vypadat veřejný prostor. Samozřejmě nechci, aby se vracely konifery a různé otřesnosti osmdesátých let, kdy se budovala velká sídliště. Asi bych šel cestou stromů, jsou bezúdržbové a jsou největší přidanou hodnotou. Zeleň má vyvážit prach a hluk města, pod korunami stromů máte zažívat to, co ve městě mezi věžáky nezažijete. Chci, aby ten prostor spojoval, aby se lidé identifikovali se sousedskou kvalitou bydlení. Ve Čtvrti Pod Hády bydlet třeba tři tisíce lidí a brzy se kopne do země, už děláme detaily prováděček.
Když se podíváte na zacházení s veřejnými plochami a krajinou ve velkých městech, vidíte někde příklad dobré praxe?
Jsem velký fanda Stromovky – i nad newyorským Central Parkem ve srovnání s ní dělám pche. Stromovka je bezvadně propojený park, kde si každý najde něco. A mám rád Petřín, který si zase tím, jak je vyvýšený a strmý, říká o speciální návštěvníky – nechodí tam hned tak někdo, ale lidi, co se opravdu chtějí projít, co touží po výhledech na Prahu.
Obdivujete nějaké konkrétní krajinné nebo zahradní architekty? Vydáváte se za známými kousky z encyklopedií „landscape architecture“?
Kdykoli někam jedu, samozřejmě si zjišťuju, co je tam k vidění, jestli tam třeba nevybudovali nové parky. Hodně mě baví Kodaň se svou čistotou a jednoduchostí, a přitom možností přirozeného pohybu ve veřejném prostoru. Skvělá v integraci restaurací a detailů do veřejného prostoru je kromě ní i Barcelona – najednou nevíte, jestli jste v kavárně, nebo na náměstí, ale cítíte se tam skvěle a vždycky si máte kam sednout. Když jsem byl v Bělorusku za prací, bylo to hrozné, veřejný prostor tam je depresivní jak u nás před padesáti lety, ti smutní lidé bez životní šťávy se v něm ani nezastaví. Opakem toho je právě Barcelona, kde chtějí být lidé neustále venku, ideálně tedy na pláži, a potkávat se. Letos se chystám se svým mladším synem do Japonska a už se tam těším, on mi už teď připravuje itinerář, kde jsou jaké zahrady.
Momentálně má studio Flera třicítku projektantů a deset dalších zaměstnanců. Nesnížila ekonomická krize čekací dobu na vaši studii ze zhruba tři čtvrtě roku aspoň trochu?
Ne. Pořád máme hodně práce. A trochu si ji sami přiděláváme – koupili jsme teď s Flerou na Třeboňsku hájenku Baldinku, kde hodláme pořádat workshopy, bude to taková laboratoř naší zahradní architektury. Plánujeme tam pro náš tým pořádat teambuildingy a zároveň tam budeme představovat trvalkové, zeleninové a bylinkové záhony. V budoucnu se chci víc věnovat léčivkám – nechápu, proč je lidé používají tak málo.
Přemýšleli jste jako Flera někdy o tom, že byste dělali i realizace, abyste dohlédli na to, že práce bude odvedena dobře a podle vašich plánů?
Tam už jsem byl, hned po škole. To je taková klasika – realizace totiž můžete dělat jako čerstvý absolvent, navíc jsou tam peníze. Postupem času ale zjistíte, že to se zahradní architekturou, s navrhováním, není kombinovatelné. Vy jako architekt potřebujete být na straně klienta. Když v rámci realizace dojde k průšvihům, a věci se prostě dějí skoro vždycky, klient v tu chvíli přijde o architekta na své straně, kterému může zavolat a říct: Přijď se podívat, oni mi to tu úplně podělali! Když si postěžujete realizátorovi, bude se možná různě vymlouvat a krýt… I když se s „našimi“ zahradníky kamarádíme, budeme v případném sporu kopat za klienta. Oddělit roli architekta a realizátora se nám ukázalo jako nutnost.
Rozhovor s Ferdinandem Lefflerem o úrovni českých zahrad, o trendech i „jisté hysterii ve stavebnictví a úpadku renomé řemesel“, což přispívá k tomu, že stavebníci a zadavatelé zahrad čím dál častěji berou věci do vlastních rukou, si přečtěte v příloze Jaro v zahradě.
Příloha vychází v Reflexu č. 12/2023 >>>
