Sjarhej Cichanouski: Lukašenko vždy lže. Sobě, lidu, světu. Po propuštění mě dcera nepoznala
Podnikatel, opoziční politik, bloger Sjarhej Cichanouski chtěl v roce 2020 kandidovat proti Alexandru Lukašenkovi na funkci běloruského prezidenta. K volbám nebyl připuštěn, 29. května 2020 byl zadržen a místo něj kandidovala jeho žena Světlana. 14. prosince 2021 byl odsouzen k 18 letům vězení a již ve vězení mu byl trest prodloužen o 1,5 roku za neuposlechnutí správy věznice.
Jeho manželka se stala hlavní oponentkou Alexandra Lukašenka. Podle nezávislých přepočtů se Světlana Сichanouská stala zvolenou prezidentkou, ačkoli Lukašenkem kontrolovaná Ústřední volební komise uvedla, že Lukašenko získal více než 80 % hlasů.
Po oznámení výsledků začaly v Bělorusku nejmasovější protesty v historii země. Lidé vyšli do ulic navzdory bezprecedentní úrovni násilí ze strany úřadů a tlaku na nespokojené ze strany bezpečnostních složek. Světlana Cichanouská byla unesena režimem den po volbách a násilím odvezena ze země.
21. června 2025 byl Cichanouski propuštěn po návštěvě zvláštního zástupce prezidenta USA Keitha Kellogga do Běloruska a jeho setkání s Alexandrem Lukašenkem. Cichanouski strávil ve vězení 5 let. Kromě něj bylo propuštěno dalších 13 osob, které byly zbaveny svobody za odpor proti běloruskému vládnímu režimu. Ihned po propuštění na svobodu Cichanouski opustil Bělorusko a setkal se se svou rodinou v Litvě.
Nemohla jsem si nevšimnout, jak moc jste se změnil, podobnou proměnu lze pozorovat i u ukrajinských zajatců, kteří prošli ruskými mučírnami. Byl jste mučen?
Na mě nebylo použito fyzické násilí, ale vše, co prožívají političtí vězni v běloruských věznicích, je mučení. Režim úplné izolace, neustálé výhrůžky, úplné zbavení možnosti komunikace s advokáty a blízkými, absence dopisů a telefonátů, nemožnost setkat se s knězem – to vše jsou formy psychického nátlaku, které jsou mučením. Navíc mi svévolně prodloužili trest o dalších osmnáct měsíců. To je další nástroj nátlaku, že vám může být trest prodloužen kdykoli, bez vysvětlení a logiky.
Povězte prosím, v jakých podmínkách jste si odpykával svůj trest a jaký byl denní režim?
Život vězně je rozvržen na minuty, ale systém je nastaven tak, že nikdy neznáte přesný čas. V kolonii se vstávalo v pět ráno, ve vězení v šest. Ukládání ke spánku bylo vždy v deset večer. Ráno všechny nutí dělat rozcvičku, ale vězni nemají hodinky, takže není možné určit „správný“ čas. Pokud cvičíte o něco dříve nebo později, následuje trest, izolace. Totéž platí pro úklid: čtyřikrát denně je třeba uklízet v přesně stanoveném čase, ale bez hodin je to loterie. Chyba – a zase trest. Tak se i ty nejzákladnější činnosti stávají zdrojem strachu, protože jakákoli odchylka může vést k izolaci.
Ta vypadá jak?
Izolace je samostatná forma mučení. Není tam nic: ani matrace, ani polštáře, ani deky – jen holá prkna obitá kovem. Nejsou tam tužky ani papír, knihy, noviny, žádná možnost číst nebo psát. Většinou vám nedají ani zubní kartáček nebo kousek mýdla. Jídlo v izolaci znamená polohladovění: vodová kaše, zkažená kyselá kapusta, tekuté pyré nebo perlovka (kaše). Procházky tam nejsou vůbec – prostě jste v úplné izolaci, bez pohybu a bez kontaktu s ostatními lidmi. V běžné cele je alespoň jednou denně hodinová procházka, obvykle ráno mezi devátou a jedenáctou.
Jak moc se liší přístup vězeňského personálu k politickým vězňům a k těm, kteří si odpykávají trest za jiné, s politikou nesouvisející trestné činy? Je pravda, že političtí vězni si odpykávají trest v horších podmínkách než sérioví vrazi?
Političtí vězni jsou v Bělorusku zvlášť vyčleňováni. Jsme vedeni jako „extremisté“ a označeni žlutou kartičkou. Tato kartička znamená, že ostatní vězni s vámi nesmí mluvit ani se s vámi o cokoliv dělit – jinak riskují, že se sami dostanou do trestní izolace. Drželi mě úplně odděleně, aby vyloučili i teoretickou možnost komunikace nebo podpory. Je to úmyslná přeměna člověka na „neviditelného“, zbaveného solidarity a spojení s vnějším světem.
Obyčejní vězni, dokonce i ti nejtěžší zločinci, si zachovávají všechna práva stanovená režimem: mohou telefonovat svým příbuzným, psát dopisy, dostávat balíčky a zásilky, kupovat ve vězeňském obchodě mýdlo, zubní pastu, čaj nebo kávu, setkávat se s advokátem, přijímat kněze. V celách mají televize. Političtí vězni nemají nic z toho. Neměl jsem žádné dopisy, telefonáty, balíčky, schůzky. Nemohl jsem si koupit ani mýdlo nebo zubní kartáček. Jediné, co mi zbývalo, bylo trochu vězeňského jídla a krátká procházka, pokud mě nedrželi v izolaci. Nejparadoxnější a nejděsivější je srovnání: sérioví vrazi a maniaci mají více práv, lepší životní podmínky a možnosti než političtí vězni. Politický vězeň v Bělorusku se naopak stává člověkem, kterému bylo odebráno absolutně vše. Režim vědomě dává najevo, že pro něj je politický protivník nebezpečnější než vrah.
Procházíte rehabilitací. Do jaké míry vězení ovlivnilo vaše zdraví?
Můj zdravotní stav nyní hodnotím jako uspokojivý – cítím se mnohem lépe než ve vězení. Po propuštění jsem vážil jen 77 až 79 kilogramů, hodně jsem zhubl, celkem asi 56 kilogramů, což pro můj organismus znamenalo velký stres. Nyní jsem přibral asi 10 kilogramů, začal jsem se normálně stravovat, beru vitamíny a léky předepsané lékaři a procházím rehabilitací. Cvičím, ráno běhám a snažím se více spát.
Během vězení mi nebyla poskytnuta žádná lékařská péče. K vyšetření by mě museli odvézt z vězení, ale to mi nikdy nepovolili a ve vězení nebylo žádné vybavení. Proto mi nebyla předepsána žádná léčba. Po propuštění mi lékaři zjistili zjizvený žaludeční vřed – kdy se objevil, nelze říct. Naplánovanou mám také operaci nohy.
Nejvíce utrpěl nervový systém: neustálé poruchy spánku, psychické problémy, v noci jsem spal jen čtyři hodiny, někdy i méně. Nyní se spánek postupně zlepšuje, ale stále mám potíže. Tlak byl hlavně psychologický a odtud pramenila většina nemocí.
Ve vězení mají všichni vězni velké problémy se zuby. Já jsem často neměl ani zubní pastu, neměl jsem čím si zuby čistit. Kromě toho se objevily vážné problémy se srdcem a cévním systémem: tachykardie, arytmie, nepravidelný puls. Kvůli neustálé zimě a spánku na železných prknech mě trápily křeče, které přetrvávají dodnes. To vše je přímým důsledkem podmínek věznění. Dnes se snažím zotavit, ale následky vězení se budou projevovat ještě dlouho.
Mají političtí vězni možnost vidět se s příbuznými, psát jim a obecně s nimi komunikovat?
S příbuznými jsem prakticky neměl žádný kontakt. V režimu izolace je veškerá komunikace zcela blokována. Podle zákona by i ve věznici s přísným režimem měla být jedna návštěva ročně, ale i toho mě zbavili. Pokaždé když se blížil termín návštěvy, vymysleli si prohřešek a zrušili ji. S dopisy to bylo stejné: psal jsem, ale moje dopisy prostě vyhazovali. Od příbuzných a přátel jsem nedostal ani jeden dopis. Posledních několik let ve vězení jsem nedostal vůbec žádnou zprávu. Je to absolutní izolace – úplné odříznutí od vnějšího světa.
Byl jste pět let v úplné izolaci, co vám pomohlo zůstat sám sebou a nezlomit se?
Především křesťanská víra. Věděl jsem, že se za mě modlí a bojuje moje žena, že Bělorusové na nás nezapomněli. Ze zpráv jsem se dozvěděl o zavedení nových sankcí proti režimu, o požadavcích mezinárodního společenství na propuštění politických vězňů. To vše mi dávalo sílu a inspirovalo mě. Byl jsem přesvědčen, že nás neopustili a že svoboda určitě přijde. Právě tato víra mi pomáhala vydržet a zůstat sám sebou. Teď když jsem na svobodě, sám bojuji za propuštění všech běloruských politických vězňů.
Jak proběhlo propuštění a jak jste se dozvěděl, že brzy budete na svobodě?
Asi rok před propuštěním 20. srpna 2024 za mnou přišel zástupce generálního prokurátora a řekl: „Napiš žádost o milost – a propustí tě, je to rozhodnuté.“ Viděl jsem, že takhle přicházel podle seznamu ke všem politickým vězňům. Všem říkal 15 minut to samé, mě přesvědčoval téměř tři hodiny. Odmítl jsem to napsat, ale pochopil jsem, že se něco děje a že nás pravděpodobně připravují na propuštění. V lednu 2025 ke mně opět přišli se stejnými návrhy. A v červnu 2025 mě nečekaně zavolali a řekli mi, abych si sbalil všechny věci. V tu chvíli jsem si pomyslel, že buď ze mě budou násilím vymáhat žádost, nebo mě opravdu propustí.
Pamatuji si moment, kdy mi nasadili pytel na hlavu a předávali mě z rukou vězeňských dozorců agentům KGB. Museli ověřit mou totožnost a zeptali se mě na příjmení, jméno a otcovo jméno. Odpověděl jsem: „Lukašenko Alexandr Grigorjevič“. Byli zmatení a ani mou totožnost neověřili – prostě mě posadili do civilního auta. Cestou jsem z rozhovorů pochopil, že mě vezou do Minsku do vazební věznice KGB. Tam jsem strávil večer a noc a ráno nás znovu naložili do autobusu, opět s pytli na hlavách. Potom nás přesadili a teprve tehdy nám řekli, že jsme pod ochranou americké diplomacie. Uviděli jsme minibus s diplomatickými značkami a odvezli nás diplomatickou cestou do Litvy. Teprve tam za hranicemi jsem poprvé po mnoha letech mohl vypít šálek kávy, zavolat manželce a cítit se opravdu svobodný.
Jak jste získával informace, věděl jste, co se děje ve světě? Nebo jste se začal seznamovat s novinkami až po propuštění z vězení?
Informace téměř nebyly. Někdy jednou týdně nám dali noviny, ale byly spíše zábavného charakteru, s minimem zpráv. Rádio také hrálo, ale hlavně hudba a pořady. Krátce se zmínili o některých významných událostech – palestinsko-izraelském konfliktu, útocích dronů na ruská letiště, jednotlivých momentech války na Ukrajině. Ale nic systematického a podrobného. Něco se dalo zjistit jen díky vzácným rozhovorům s ostatními vězni – někdy jsme si vyměňovali zvěsti. Ale celkově to byla téměř úplná informační izolace. Natolik, že ani dnes jsem ještě úplně nepochopil, co se ve skutečnosti dělo v roce 2020 a poté. Hned po propuštění na mě přišla obrovská vlna informací a teď jsem rozpolcený: na jedné straně to chci dohnat a pochopit, na druhé straně nechci ztrácet čas a chci rozjet své projekty. Proto jsem ještě nestihl všechno přečíst a pochopit.
Jak proběhlo vaše setkání s rodinou?
Na litevské hranici mi američtí diplomaté dali telefon a já jsem mohl zavolat své ženě. Nemohla uvěřit, že už jsem na svobodě. Potom nás odvezli na americkou ambasádu a tam jsem poprvé po pěti letech uviděl svou ženu. Byly to slzy radosti, objetí. Odešli jsme do samostatné místnosti, abychom mohli být alespoň chvíli sami a popovídat si.
Později jsem se vrátil domů a tam jsem po dlouhých letech poprvé uviděl své děti. Pro dceru to byl šok: pamatovala si otce vysokého, tlustého, s vousy, a uviděla hubeného, vyčerpaného muže bez vousů – a nejdřív mě ani nepoznala. Nastalo ticho, pak se rozplakala a vrhla se mi do náruče. Byl to jeden z nejdojemnějších okamžiků mého života. Syn byl připravenější, věděl, že přijedu, a i když mu bylo deset let, když mě zatkli, zachoval si na mě vzpomínky. A dcera, které tehdy byly pouhé čtyři roky, vyrostla bez otce a teď je jí devět. V podstatě strávila většinu svého života beze mě. Stručně řečeno, bylo to setkání slz, radosti a zároveň bolesti z toho, že dětem byly ukradeny roky s jejich otcem.
Spojujete své propuštění s tím, že začaly rozhovory o Ukrajině?
Ano, stoprocentně. Moje propuštění s tím přímo souvisí. Do Běloruska přijel zvláštní vyslanec prezidenta USA pro Ukrajinu a odjel spolu s námi – čtrnácti politickými vězni. To byla cena, kterou režim zaplatil za návštěvu amerického diplomata, prvního za posledních pět let. Samotný fakt, že přijel právě zvláštní vyslanec pro Ukrajinu, potvrzuje, že naše propuštění bylo součástí vyjednávacího procesu kolem Ukrajiny.
Ruští opoziční politici se vyslovují pro zmírnění, a dokonce zrušení některých sankcí, protože údajně škodí Rusům, a ne režimu. Myslíte si, že je třeba zrušit sankce proti Bělorusku? Nebo je naopak nutné zesílit sankční tlak na Rusko i Bělorusko a lidé, kteří chtějí svrhnout režim, pochopí, proč jsou sankce nutné?
V žádném případě nelze sankce zrušit. Sankce fungují – jen nepřinášejí okamžité výsledky, ale začnou působit až po určité době. A právě teď vidíme důsledky: režim přistoupil k propuštění politických vězňů a je připraven zahájit jednání se Západem. Zpočátku o tom ani nechtěl slyšet, ale nyní je nucen reagovat. To je přímý důsledek sankcí. Proto je třeba tlak neoslabovat, ale naopak zesilovat. Hrozba nových sankcí musí zůstat reálná. Právě tento nástroj dnes tlačí režimy v Minsku a Moskvě k ústupkům a jednáním.
Světlana Georgievna skvěle reprezentuje Bělorusko na mezinárodní scéně. Ráda bych věděla, kdo bude nyní vůdcem běloruské opozice? Vy nebo ona?
Světlana Georgievna je zvolená prezidentka Běloruska. V roce 2020 pro ni hlasovala většina a moje propuštění na tom nic nemění. Plně ji podporuji. Práci, kterou odvádí spolu se svým úřadem, nedělá nikdo jiný a upřímně řečeno pochybuji, že by ji někdo mohl nahradit. Je legitimní a uznávanou běloruskou vůdkyní. Jednají s ní západní politici, mnohé z nich osobně zná a řeší s ní právě naše běloruské otázky. Díky ní zůstalo Bělorusko po celou dobu v mezinárodní agendě. A to včetně mého propuštění a propuštění dalších politických vězňů – to je výsledek jejích snah a činnosti jejího týmu. Proto hodlám Světlanu a její tým podporovat a spolupracovat s nimi bok po boku. Nemám ani chuť, ani potřebu zpochybňovat její vedení.
Považujete se dnes za politika? Máte politické ambice?
Bohužel nebo naštěstí, vše, co dělám, je vnímáno jako politika. Proto pro mnoho lidí jsem již politikem a tomu se nedá uniknout. Ne, prezidentem se stát nehodlám, mým cílem jsou demokratické změny v Bělorusku, čestné a svobodné volby. Pokud se to podaří, budu považovat svůj cíl za splněný a budu se věnovat jiné činnosti, která mi bude bližší. Možná v oblasti médií, videoprodukce – tomu, čemu jsem se věnoval a co mi je blízké.
Lukašenko ani Putin nechtějí propustit politické vězně jen tak, chtějí z toho mít nějaký prospěch. Co Lukašenko získal propuštěním politických vězňů a co chce získat v budoucnu?
Lukašenko a Putin nikdy nepustí politické vězně jen tak. Je to pro ně nástroj vyjednávání. Od roku 1996 Lukašenko neustále používá stejný scénář: propustí někoho a výměnou za to dosáhne oslabení nebo zrušení sankcí. Je to jeho osvědčená taktika a dobře ví, že utrpení rodin může využít ve svůj prospěch. Proto je mnoho politických vězňů drženo v izolaci: aby jejich příbuzní trpěli, začali prosit, vyvíjet tlak, kritizovat opozici – a nakonec sami požadovali ústupky. To je součást jeho strategie. Právě proto se nesmíme poddávat iluzím, že se režim může změnit. Sankce fungují a nyní je nejdůležitější neztratit moment a neoslabovat tlak, dokud tento režim definitivně nepadne.
V srpnu se konalo setkání Putina a Lukašenka ve Valaam. Sledovali jste jejich tiskovou konferenci a jaký dojem na vás udělala?
Pro mě je jasné, že Putin i Lukašenko jsou lháři. Putin je vůbec falešný křesťan. Skutečný křesťan by nemohl zabíjet desítky tisíc lidí a zakrývat válku nějakými „vysokými hodnotami“. Je to vražda a nic ji nemůže ospravedlnit. A Lukašenko není ani křesťan. Sám mi řekl, že věří „ve svého boha“, a ne v Ježíše Krista. Všechny jeho návštěvy kostelů jsou čistý populismus. Chce se před voliči tvářit jako zbožný, ale ve skutečnosti je to lež. Lukašenko lže vždy: sobě, lidu, světu. Je to lhář, podvodník a darebák.
Myslíte si, že je Lukašenko osobně svázán s Putinem, nebo spíše s režimem? Pokud Putin zemře, ale režim zůstane stejný, bude Lukašenko v bezpečí? Nebo je Lukašenko důležitý pouze pro Putina osobně?
Myslím si, že pokud Putin zemře, je velmi vysoká šance, že Lukašenko skončí za mřížemi. Není jasné, kdo přijde po Putinovi a jaký kurz Rusko zvolí. Ale pro ruské elity by bylo výhodné všechno svést na Putina, vydat několik nejbližších spolupracovníků a pokusit se navázat nové vztahy se Západem. V takovém případě by Rusko mohlo jít více proevropskou cestou. A v tomto scénáři se Lukašenko samozřejmě stane zbytečným. Nebude mít žádné záruky – ani osobní, ani pro svou rodinu. Jeho místo bude pouze ve vězení.
Vidí Lukašenko nebezpečí v tom, že stále více sousedů a již bývalých spojenců Ruska vystupuje proti Putinovi? Mám na mysli Ázerbájdžán a Arménii, které se staly protivníky Ruska, a Alijev otevřeně podporuje Ukrajinu.
Ano, Lukašenko to všechno vidí velmi dobře. Právě proto se snaží aktivně tlačit Západ k dialogu. Využívá rusko-ukrajinský konflikt jako platformu pro vyjednávání, snaží se zapojit do jednání s Američany a zároveň vysílá nejednoznačné signály Evropanům. Nyní je velmi důležité, aby Evropa nepodlehla těmto lžím a lichotkám. Nelze si myslet, že USA všechno vyřeší a Evropané zůstanou stranou. Naopak: právě evropské sankce sehrály klíčovou roli. Bělorusko nesousedí s Amerikou, ale s Evropskou unií. Proto musí EU zaujmout pevný postoj a pak se plody tlaku sklidí právě zde. Vše je ještě před námi – ale tento moment nesmíme propásnout.
Existuje názor, že dokud bude existovat Putinův režim, bude existovat i režim Lukašenka. Souhlasíte s tím? Mnozí také tvrdí, že nyní je nejvhodnější okamžik pro osvobození Běloruska od Lukašenkova režimu, protože Putin je oslaben, je pod silným tlakem Trumpa a nebude plýtvat silami na Bělorusko, pokud tam dojde k masovým protestům. Co si o tom myslíte?
Tyto režimy jsou skutečně propojené. Pád jednoho může strhnout i druhý. Ale to není jediný scénář – vše se může vyvíjet různě. V nejbližší době však v Bělorusku nevidím žádné masové protesty. Lidé jsou velmi vystrašení, strach zůstává hlavním faktorem. Dokud nedojde k vážným změnám v geopolitice nebo se neobjeví nové silné faktory, nejsou předpoklady pro pouliční protesty. Pokud se však situace změní, pak jsou takové protesty zcela jistě možné.
Jak hodnotíte politiku Donalda Trumpa? Může Trump jednat rozhodně, nebo mu kvůli jeho proměnlivé rétorice lidé příliš nedůvěřují?
Mohu říct, že Trump umí uzavírat dohody a dosahovat cílů. Někdy chválí, jindy tlačí a jedná jako zkušený obchodník. V mém případě to sehrálo obrovskou roli: za své propuštění vděčím z velké části osobně prezidentu Donaldu Trumpovi a americkým diplomatům. Jsem jim za to vděčný a vždycky budu. Vždyť mi zbývalo ještě 15 let vězení a já bych to prostě nevydržel. Vzhledem k tomu, že mi mohli trest prodloužit znovu a znovu, bylo by to doživotní mučení. A díky úsilí USA jsem teď na svobodě.
Stále častěji se mluví o rozpadu Ruska. Jak realistický je podle vás tento scénář?
Je to docela možný scénář. Vše závisí na tom, jak a čím skončí Putinova vláda. Pokud se Rusko nezmění a nevydá se demokratickou cestou, jsem přesvědčen, že se země může rozpadnout na velké regiony. Jedním z nich bude Sibiř, dalším západní část, možná ještě několik center. Není to jediný scénář, ale je realistický. A hodně bude záležet na tom, jak dlouho se Putinův režim udrží.
Myslíte si, že Ukrajina může porazit Rusko vojenskou silou?
V současné době takovou možnost nevidím. Ukrajina může dosáhnout vojenského vítězství pouze v případě, že v samotném Rusku začne vnitřní boj o moc nebo se objeví nové faktory, které ho vážně oslabí zevnitř. Teprve tehdy to bude reálné. Ale v současné době takové podmínky neexistují.
Jak ovlivní výsledek války budoucnost Běloruska?
Budoucnost Běloruska závisí stoprocentně na konci války v Ukrajině. Na tom, v jaké sféře vlivu se Bělorusko ocitne, jaká politika bude převládat – východní nebo západní. Důležitá je i pozice samotné Ukrajiny: jakou strategii vůči Bělorusku zvolí. To vše přímo určuje náš osud. Bohužel, my sami nyní nemůžeme ovlivnit výsledek války. Ale právě její výsledek bude rozhodujícím faktorem pro budoucnost Běloruska. Dnes nám nezbývá než pozorovat a čekat.
Jak vidíte budoucnost Běloruska?
Bělorusko bude svobodné, Bělorusko bude demokratické a jsem přesvědčen, že Bělorusko bude součástí evropské rodiny. Bělorusko však bude přátelsky spolupracovat a obchodovat nejen s Ukrajinou, nejen s Evropskou unií, ale také s Ruskem, se kterým máme dlouhou hranici, dlouhou historii a hluboké kulturní a demografické vazby. Když mluvím o budoucnosti obchodu a spolupráce s Ruskem, mám na mysli pouze jeden případ – pokud Rusko upustí od svých imperialistických ambicí a přestane se snažit potlačit nezávislost svých sousedů a Běloruska. Někdy to nevyslovuji nahlas, ale pro mě je to samozřejmé. Bělorusko nemůže být přátelské a objímat se s agresorem, který vede válku proti Ukrajině a sousedům. Myslím si, že plot na východě nikdy nebude – stejně jako nebude na západě. Všechny současné bariéry jsou pouze dočasným opatřením vyvolaným migrační krizí, kterou vyprovokoval Lukašenkův režim. Bělorusko bude svobodnou, demokratickou a evropskou zemí.
