Fotbalista Filip Nguyen: Chtěl jsem, aby moje děti vyrůstaly i s vietnamskou kulturou. Politika jde mimo mě
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Jeho otec přišel do Československa s první vlnou Vietnamců, matka je Češka. Filip Nguyen (32) patří k druhé generaci Čechovietnamců, kteří už se narodili s českým rodným listem. On ale se svou rodinou zvolil opačnou cestu – rozhodl se pro život ve Vietnamu. Fotbal mu otevřel dveře ke kariéře v Asii i k vietnamskému občanství. Proč se rozhodl pro návrat ke kořenům? Jaké je žít mezi dvěma kulturami, učit se jazyk své druhé země a co z Česka mu ve Vietnamu chybí? Za talentovaným brankářem jsme se vydali do Hanoje, kde dnes chytá za policejní klub i vietnamskou reprezentaci.
Skútry kličkují mezi auty, z tržišť a restaurací se line vůně vietnamského jídla a do toho všeho všudypřítomný hukot klaksonů. Ulice Hanoje nikdy neutichají. I na to si musel ve své druhé domovině brankář Filip Nguyen zvykat. A učit se jazyk. I když je z poloviny Vietnamec, vietnamsky neuměl. V Česku se totiž se sestrou chodili do jazykové školy učit angličtinu, umět vietnamštinu tehdy rodina nepovažovala za důležité.
Otec přišel z Vietnamu, vy jste vyrůstal v Praze. Jak se tyto dva světy mísily u vás doma?
Táta přiletěl do Česka tehdy s vlnou prvních Vietnamců a potkal se s mámou. Jsme taková ta první generace míšenců, řekl bych. Rodiče se později rozvedli. Vietnamština je opravdu těžká, a jak s námi táta nebyl tolik doma, tak jsme doma mluvili jenom česky. Máma i babička říkaly, na co se budou učit vietnamsky, ať se učí jiné jazyky. Měly pocit, že umět vietnamsky pro nás nebude důležité, a dneska vidíte, kam mě osud zavál. Teď je to pro mě výzva. Baví mě ta cesta, když vidím, že už si pomalu můžu s někým popovídat vietnamsky.
Jaké bylo být čechovietnamským klukem v Česku v devadesátých letech a na počátku milénia? Setkával jste se spíš s přijetím, nebo s předsudky?
Že jsme jiní, jsme jako malí moc nevnímali. Máma se toho bála, proto nás nechala dát se sestrou do jedné třídy. Chtěla, abychom byli spolu, a musím říct, že i když jsme přecházeli mezi školami, tak si nepamatuji, že bychom kvůli našemu původu měli nějaký problém. Táta podnikal, ale neměl večerku ani tržiště, jak by se asi čekalo. A uměl rychle dobře česky. Když byli rodiče spolu, tak máma s námi byla doma. Samozřejmě jsem vnímal svůj původ, ale nesetkal jsem se s negativními reakcemi.
I vaše manželka má vietnamské kořeny. Byla to komunita, jež vás spojila, nebo spíš náhoda?
Moje žena pochází z Vlašimi, já tam tehdy hrál, ale potkali jsme se v Praze. Ona bydlela a pracovala blízko, dělala na recepci ve fitku, kam jsem chodil. Byla to náhoda. Její táta je taky Vietnamec a máma taky Češka. Potom jsme zjistili, že naši tátové jsou dokonce ze stejné oblasti. Takhle nás osud svedl dohromady.
Kdy pro vás začalo být důležité pátrat po svém původu a vietnamských kořenech?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
