Fotbalista Filip Nguyen: Chtěl jsem, aby moje děti vyrůstaly i s vietnamskou kulturou. Politika jde mimo mě

Filip Nguyen je ve Vietnamu celebritou. Na snímku  mládežnickým týmem tamní fotbalové akademie.

Filip Nguyen je ve Vietnamu celebritou. Na snímku  mládežnickým týmem tamní fotbalové akademie. • Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Lenka Matoušková
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás

Jeho otec přišel do Československa s první vlnou Vietnamců, matka je Češka. Filip Nguyen (32) patří k druhé generaci Čechovietnamců, kteří už se narodili s českým rodným listem. On ale se svou rodinou zvolil opačnou cestu – rozhodl se pro život ve Vietnamu. Fotbal mu otevřel dveře ke kariéře v Asii i k vietnamskému občanství. Proč se rozhodl pro návrat ke kořenům? Jaké je žít mezi dvěma kulturami, učit se jazyk své druhé země a co z Česka mu ve Vietnamu chybí? Za talentovaným brankářem jsme se vydali do Hanoje, kde dnes chytá za policejní klub i vietnamskou reprezentaci.

Skútry kličkují mezi auty, z tržišť a restaurací se line vůně vietnamského jídla a do toho všeho všudypřítomný hukot klaksonů. Ulice Hanoje nikdy neutichají. I na to si musel ve své druhé domovině brankář ­Filip Nguyen zvykat. A učit se jazyk. I když je z poloviny Vietnamec, vietnamsky neuměl. V Česku se totiž se sestrou chodili do jazykové školy učit angličtinu, umět vietnamštinu tehdy rodina nepovažovala za důležité.

Otec přišel z Vietnamu, vy jste vyrůstal v Praze. Jak se tyto dva světy mísily u vás doma?

Táta přiletěl do Česka tehdy s ­vlnou prvních Vietnamců a potkal se s mámou. Jsme taková ta první generace míšenců, řekl bych. Rodiče se později rozvedli. Vietnamština je opravdu těžká, a jak s námi táta nebyl tolik doma, tak jsme doma mluvili jenom česky. Máma i babička říkaly, na co se budou učit vietnamsky, ať se učí jiné jazyky. Měly pocit, že umět vietnamsky pro nás nebude důležité, a dneska vidíte, kam mě osud zavál. Teď je to pro mě výzva. Baví mě ta cesta, když vidím, že už si pomalu můžu s někým popovídat vietnamsky. 

Jaké bylo být čechovietnamským klukem v Česku v devadesátých letech a na počátku milénia? Setkával jste se spíš s přijetím, nebo s předsudky?

Že jsme jiní, jsme jako malí moc nevnímali. Máma se toho bála, proto nás nechala dát se sestrou do jedné třídy. Chtěla, abychom byli spolu, a musím říct, že i když jsme přecházeli mezi školami, tak si nepamatuji, že bychom kvůli našemu původu měli nějaký problém. Táta podnikal, ale neměl večerku ani tržiště, jak by se asi čekalo. A uměl rychle dobře česky. Když byli rodiče spolu, tak máma s námi byla doma. Samozřejmě jsem vnímal svůj původ, ale nesetkal jsem se s negativními reakcemi. 

I vaše manželka má vietnamské kořeny. Byla to komunita, jež vás spojila, nebo spíš náhoda?

Moje žena pochází z Vlašimi, já tam tehdy hrál, ale potkali jsme se v Praze. Ona bydlela a pracovala blízko, dělala na recepci ve fitku, kam jsem chodil. Byla to náhoda. Její táta je taky Vietnamec a máma taky Češka. Potom jsme zjistili, že naši tátové jsou dokonce ze stejné oblasti. Takhle nás osud svedl dohromady.

Kdy pro vás začalo být důležité pátrat po svém původu a vietnamských kořenech?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Začít diskuzi

Články z jiných titulů