Erdoğanová vs. Erdoğan. Boj politické vězeňkyně s autoritářským prezidentem

Byla jste někdy v Brně?

Dosud nikdy, jen v ­Plzni a Praze, ale velice dávno. V roce 1992, těsně po vaší revoluci. Těch pět dní v Praze rychle učinilo z vaší zasněžené, docela liduprázdné, tehdy ještě turisty neobjevené metropole moje nejoblíbenější evropské město. Byla jsem tehdy mladá a všechno mi připadalo nádherné.

Vaše knihy jsou velmi osobní a bolestné. Co vás vedlo k tomu, že jste začala psát o tématech ztráty, traumatu a útlaku? Vystudovala jste přece počítačové inženýrství a fyziku, počátkem devadesátých let jste pracovala ve výzkumu v Evropské organizaci pro jaderný výzkum…

Byla jsem jako mladá fyzička z CERN na stáži v Rio de Janeiru, a pokud vím, byla jsem vůbec první člověk s tureckým občanstvím, který zkoumal Higgsův boson. Jenže ani v Brazílii, ani předtím ve Švýcarsku jsem se na vědu nemohla soustředit: měla jsem léta pocit, že do vědecké komunity nezapadám. Po čtrnáctihodinovém pracovním dni jsem z laborky chodívala domů, celou noc psala a po dvou třech hodinách spánku se vracela k výzkumu, k přístrojům. Moje psaní vycházelo ze skutečné potřeby, ne z ambicí jako věda – prostě jsem musela psát, abych zůstala při smyslech a zvládala CERN přežít. Byla to prestižní štace, ale zároveň obrovská nálož, zejména pro mladou a naivní fyzičku z Turecka. Bylo mi teprve pětadvacet… Začala jsem psát právě o tísni a tlaku, protože jsem to tak jednoduše cítila. Moje první sbírka povídek a poetických próz s názvem Podivuhodný mandarín(vyšla roku 1996; pozn. red.) vypráví třeba o jednooké ženě, ale především o nenaplněnosti, prázdnotě, pocitu vyhoštění a absence čehosi. Většina čtenářů si na základě mé prvo­tiny myslí, že já sama mám jedno oko – chybějící oko však je metaforou exilu, vykořenění. V té knížce je zvláštní lyrika a melancholie, které jsem ve své pozdější tvorbě už nikdy nedokázala zachytit. Nechávala jsem tehdy šeptat a vyvěrat svou nesmělost a stesk. Píšu odjakživa tak, že to bolí mě i mého čtenáře, že to jde zpod kůže občas i s cáry masa, a stejné knihy taky ráda čtu. Píšu proto, že mám otázky – a nechci na ně rovnou odpovědi, spíš si chci to tázání prožít.

Jste feministka a objektem vašich příběhů je zpravidla jakási kolektivní zraněná žena. Co pro vás znamená být ženou?

Na zodpovězení podobných otázek bych potřebovala tak čtyřicet let, a ještě než bych dokončila odpověď, už by bylo všechno jinak… Pokud jde o mé psaní, v prvopočátcích jsem užívala velmi mužský autorský hlas. Do románu Město v šarlatovém šatě z roku 1998, podle mého názoru mé nejlepší knihy, jsem se snažila vpravit dionýskou energii Rio de Janeira, kde jsem pracovala na svém doktorátu, a snad jsem dokázala vytvořit jakýsi bisexuální nebo možná oboupohlavní jazyk. Jde o převyprávění orfeovského mýtu, v němž jsou Orfeus a Eurydika jednou bytostí. Obecně jsem byla celý život považována za příliš maskulinní, i když mé postavy jsou většinou ženy, ale myslím, že čím jsem starší, tím víc se otevírám ženským otázkám. Když mi bylo čtyřicet, zemřel mi přítel. Byla to velká láska. To ve mně velmi probudilo ženskost, kterou jsem jakožto fyzička a žena narozená v tehdy ultrakonzervativním, dnes už totálně represívním Turecku potlačovala. Když mi bylo sedmnáct, chodily jsme po Istanbulu v noci ven vždycky jen s nožem a samotnou ženu na ulici aby pohledal.

Jak vnímáte současnou politickou situaci v Turecku?

Je jedním slovem strašná. Jsem pesimistka, a pokud jde o Turecko, ztratila jsem už veškerou naději. Je to diktatura, která se den za dnem upevňuje. Mezinárodní politika teď diktátorům velmi napomáhá, nevidím žádnou sílu, jež by prezidenta Erdoğana a jeho přisluhovače zastavila. Několik opozičních politiků se o to pokusilo: třeba Selahattin Demirtaş, turecký politik kurdského původu a jeden z lídrů levicové prokurdské Lidové demokratické strany (HDP), byl v letech 2014 a 2018 dokonce prezidentským kandidátem, jenže druhou z těchto kampaní vedl z vězení, kde je od roku 2016 zadržován. Nebo starosta Istanbulu Ekrem İmamoğlu; i jeho letos v březnu zatkli, přitom