Začnete pít alkohol a církev už vás nechce. Baskytarista Nothing more popisuje cestu z kostela k rocku
Na Rock for People hráli už podruhé — a letos na hlavní stagi před několikanásobně větším davem než naposled. Po koncertě se ptám baskytaristy Daniela Olivera, jak se mu líbila show. S úsměvem odpovídá, že bylo horko a sucho, jako by byl zpátky doma v Texasu. Ale foukal příjemný vánek a dav byl skvělý. V rozhovoru pro Reflex mluví o tom, proč už nepíšou politické texty, jak se z církevní kapely stala rocková a proč se i přesto rozhodli pro biblická témata. Nebo jak si ze začátku postavili dodávku vlastníma rukama, aby mohli vyrazit na tour.
S Johnym (zpěvákem) jste se potkali ještě na střední škole v církevní kapele. Čím si udržujete dobrou dynamiku i po těch letech?
Johnyho jsem poznal, když mi bylo patnáct a jemu tak dvanáct, teď si nejsem jistej, ale byl rozhodně moc mladý na to, aby hrál na bicí v kapele. Je to šílené a taky trochu zázrak, když jsme začali s kapelou jezdit na turné, odešli jsme všichni ze školy a slíbili jsme si, že si nikdo z nás nenajde práci na plný úvazek a kapelu budeme mít na prvním místě.Každej rok jsme pak tyhle hodnoty trochu přehodnocovali, a když pak někdo chtěl skončit, nijak jsme mu to nevyčítali. Hudba je prostě těžká a nechtěli bychom, aby se jakýkoliv člen cítil špatně. Jsem v týhle kapele skoro dvacet let a nikdy jsem s jinou hrát nechtěl. Všichni jsme kamarádi, pracuje se nám spolu skvěle…. Sice jsem muzikant sám za sebe, ale když hraju s klukama, přijde mi, že hraju nejlíp, a věřím, že to by mělo být základem každé dobré kapely.Během psaní jsme k sobě upřímní a navzájem se podporujeme. Všechen ten čas, co jsme spolu strávili, nám pomohl přicházet s lepšími nápady. Když máme za sebou špatnou show, jsme v tom spolu a navzájem si zvedneme náladu, a když je to skvělá show, naopak to spolu můžeme slavit. Je skvělý nebýt v tom sám.Stále se mi stává, že se v noci probudím a říkám si: „Jsem furt v rockový kapele?“ Je to rozhodně splněnej sen. Naopak kdybych měl začínat sólovou kariéru, byla by to noční můra.
Jak se z církevní kapely stane rocková kapela?
Začnete pít alkohol a církev se s vámi nechce bavit. V kostele jsme hráli převážně gospely a jiné náboženské písničky. Pak Johny začal Nothing More s Markem a ještě jedním klukem. Nikdy to nebyla nějak přehnaně křesťanská kapela, prostě začnete hrát v klubech. Pamatuju si, že jsem si od Marka jednou koupil cédéčko za deset dolarů nějakej náhodnej středeční večer po jejich koncertě, jenom abych je podpořil.
Kdysi sis koupil cédéčko od téhle kapely a dneska jsi její součástí. Co ti na té cestě přišlo nejzásadnější? A jak podle tebe kapela vyrostla od té doby?
Jsem furt nadšenej, že se mě zeptali, jestli bych s nimi nehrál. Tlačili na mě docela dlouho. Původně měli jiného basáka, kterýho kvůli mě vyhodili, takže v něčem je to pro čest. Jako kapela jsme do naší hudby dali tolik času a tolik práce. Je skvělý pak vidět ten výsledek. Trvalo nám devět let, než jsme vůbec dostali smlouvu s nahrávací společností. Spoustě kapelám se stane, že ji dostanou a nic moc se vlastně nestane, ale nám se povedlo, že náš single (This is the Time (Ballast)) byl na prvním místě v rádiovým žebříčku, a to bylo nad všechna naše očekávání. Člověk je pak hrozně inspirovaný, aby dál tvrdě pracoval. To je i mantra naší kapely – pokud první song není hit, jenom makej a makej a bude to lepší. Ale to je asi, jak vznikají všechny skvělé věci… Prostě být ochotný do toho dát čas a energii. Nebát se věci znovu rozebrat a složit je zpátky lépe. Byl to pro nás velký milník. Do té doby jsme si všechno dělali tak trochu po svém.
Začátky na cestách prý byly dost punkové – dokonce jste si stavěli vlastní dodávku. Jak moc vás tahle éra formovala?
Je to tak, já jsem byl mechanik, předělal jsem tu dodávku tak, aby jezdila na olej z friťáků z restaurací, abychom nemuseli platit za benzín. Kdybych měl tady vysvětlit, jak se to dělá, bylo by to na dlouho, ale i mně se to povedlo. V tu dobu jsem se staral o naše finance, Johny nám zařizoval shows a byl vlastně takovej manažer, mezitímco Mark se staral o veškerou online reklamu. Tahle naše malá „firma“ docela fungovala a dělali jsme v tomhle sestavení turné v okruhu tak 500 mil od San Antonia. Dál se bez pomoci úplně nedostanete. Vždycky jsem slýchal příběhy o muzikantech, co prodali milion nahrávek z kufru svýho auta. Měl jsem pocit, že pokud to někdo dokáže, tak jsme to my. Nejenom že jsme dřeli, ale v mých očích jsme vždycky dělali i dobrou hudbu. Ale jak jsme dostali kontrakt… Vlastně stačí, že ve vás začne věřit jeden člověk, a pak se nabalí další. Jeden z těch dalších byl úžasnej promotér, se kterým jsme najednou měli možnost jezdit na turné s jinými kapelami přes celé Spojené státy a dokonce i mimo ně. Sice stále musíte dřít, ale najednou máte tuhle výhodu, takže najednou vaše hudba dosáhne mnohem mnohem dál. Protože když jsou to jenom čtyři kluci, prostě to nestačí. Je potřeba celej tým profesionálů a najednou se začnou dít věci.
Velké festivaly versus malé kluby – co ti přijde přirozenější? Naposledy jsem vás viděl v Praze v klubu Kafe v Lese, kde bylo horko, všude pot a maximálně padesát lidí…
To byl ten sklep v Praze? Haha, to bylo něco úplně jinýho. V něčem to určitě bereme jako čest. Na technické úrovni jsme si na to museli zvyknout, ty koncerty jsou tak moc větší oproti pódiu v klubu a dav je mnohem dál, než jsme byli zvyklí. Někdy si pak můžete připadat, že jste od nich trošku izolovaní. Teď už to ale máme zmáklé a neskutečně nás to baví.
Chybí vám menší kluby?
Rozhodně, ale teď jsme dokonce i v úterý hráli v malinkatým klubu v rakouském Dornbirnu. Bylo to malé pódium a byl to skvělý pocit, být zpátky. Hudba je hudba, nezáleží na velikosti pódia ani na počtu lidí a nás to prostě hrozně baví. Kdybych měl něco vyzdvihnout, tak to, jak jsou teď ještě nadšenější, když nás vidí v menším klubu. Je to teď vzácnější nás vidět v intimnějším prostředí, když jsme teď větší kapela. Nad žádnou možností koncertu neohrnujeme nos a pokaždé se snažíme ze sebe dostat to nejlepší. Ale upřímně si nejsem jistý, že se někdy vrátíme do Kafe v Lese. Haha – každopádně jsem za ten zážitek rád.
S CARNAL a SPIRITS jste se přesunuli k biblickým tématům od vašich předešlých politických. Jak tahle změna nastala?
Všichni jsme se od malička pohybovali v kostele, není to ale něco, s čím bychom se dneska ztotožňovali. Když jsme byli malí, bylo to pro nás důležitý. Věřím, že je to tak pro spoustu lidí, kteří vyrůstali v náboženských domácnostech… Je náročné si vysvětlit, jaký vlastně máte vztah k víře, když potom dospějete. Musíte si určit, čemu věříte a jaké jsou vaše hodnoty, ne jen věřit tomu, co vám někdo řekne. Rozhodně bych řekl, že jako kapela jsme stále dost duchovně založení a že v Bibli je spousta pravdy a dobrých věcí. Na předchozích deskách, třeba THE STORIES WE TELL OURSELVES, jste byli plní politických sloganů, jako třeba v písni LET EM BURN.
S tím, co se momentálně děje v USA, uvažujete, že byste se k politickým textům vrátili?
Všechno, co se momentálně děje ve Státech, je dost šílený. Spíš se k takové hudbě už nevrátíme. Jen doufám, že se situace v Americe co nejrychleji stabilizuje. Myslím, že politickou hudbu už dělat nebudeme. Chceme dělat hudbu, která bude odrážet to, co je v nás a jaké je směřovat životem tak trochu sám, než jen ventilovat frustraci a vztek vůči politice a politikům.
Na posledním albu CARNAL hrajete tvrdší hudbu než dřív, ale zároveň zapojujete i elektroniku. Uvažujete, že se tímhle směrem posunete ještě víc? Nebo dokonce zkusíte čistě elektronickou desku?
Potom co jsme vydali CARNAL a vlastně pokaždý, když vydáme nové album, je skvělé vidět, k čemu lidé tíhnou a co je zaujme. Vždycky mi přišlo, že máme dobrý balanc mezi tvrdší a měkčí hudbou, éteričnem a melodií. Po vydání naší poslední desky (CARNAL) je ohlas posluchačů na písničky jako HOUSE OF SAND nebo STUCK tak pozitivní, a tak přemýšlíme, že příště uděláme ještě tvrdší album. Možná tam bude jedna balada nebo pomalejší písnička, upřímně ještě nevíme. Ale přijde nám, že na to přišel čas a že lidi obecně zase víc baví tvrdší huba, takže z toho vytěží obě strany.
Co plánujete dál? CARNAL je druhé album trilogie, která začala deskou SPIRITS o lidské spiritualitě, zatímco CARNAL se soustředí na zvířecí stránku člověka. Kam bude směřovat závěr?
Možná se pokusíme zaměřit spíše na lidskou mysl, spíše než na tělo a ducha. Zatím jsme další desku moc do hloubky neprobírali. Většinou víme jen určitý směr, kterým chceme, aby album směřovalo, ale stejně vždycky prostě napíšeme, co máme zrovna v ty chvíli na srdci. Naštěstí všichni většinou uvažujeme podobně.
Kreativní proces při psaní vašich skladeb – v čem podle tebe spočívá jeho síla?
Všechny texty píšeme společně. Johnny většinou přijde s tématem, ale je to něco, na čem se všichni musíme shodnout, a pak se na tom pracuje dohromady. Psaní textů jako celá kapela nás rozhodně posílilo, jelikož čtyři lidé pracují vždycky na všem a neustále. Když má někdo nápad, co bych měl vyzkoušet na base, rozhodně to zkusím a ten nápad nezahazuju a funguje to oboustranně. Johny, Ben, Mark i já si procházíme trochu světem ostatních a díky tomu máte najednou čtyři filtry, kterými musí váš nápad projít místo jednoho, a to nás posouvá dál. Někdy vnímám, jak spousta basáků skončí jen jako podporující nástroj. Já jsem se ale od první zkoušky, od prvního nahrávání cítil jako řádný člen.
Jak se vám pracuje s novým producentem Drewem Fulkem?
Ze začátku jsem z toho byl nervózní, byla to velká změna a bylo jasné, že se něco změní ať už k lepšímu, nebo k horšímu. Naštěstí Drew byl hned od prvního dne spíš jako pátý člen kapely, což nám pomohlo celý proces nahrávání urychlit. A jelikož jsme mu s hudbou věřili, mohli jsme si jen tak hrát/improvizovat a nechat ho rozhodnout, jak co bude. Každý album je tisíc různých rozhodnutí, a když jsme hudbu produkovali sami, nad všemi těmi rozhodnutími jsme se zastavili a často i pohádali. Ten proces pak trvá věčnost. Najednou jsme ale měli Drewa, jehož práce je doslova dostat z nás to nejlepší.
Kdyby vaše hudba byla jídlo, co by se objevilo na talíři?
Pálivý kuřecí pad thai s arašídy, něco trochu lepšího ale žádná boží restaurace. Rozhodně by to bylo tak pálivý, až by to trochu bolelo, že by si člověk řekl – tohle jídlo mi fakt chutná, ale vlastně to hrozně pálí.
A co podle tebe přibude příště na menu?
Hele, já miluju cheeser and chilatas, ale nejsem si jistej, že to je ta nejlepší věc, kterou bych to popsal, rozhodně to není dost vostrý a není tam dost proteinu, takže možná něco jako jamajský kuře s kukuřicí.
