Hynek Čermák: Překvapilo mě, jak je parahokej strašně rychlej a tvrdej sport
Majitel úspěšné reklamní agentury Petr Fišer nezná slovo „nemožné“ a věří, že dokáže zachránit svou rodinu. Kontroverzní trenér Bob Krulich ukončil kariéru, ale možná nad sportem ještě úplně nezlomil hokejku. Hynek Čermák a Ivan Trojan hrají dva ze tří hlavních mužských hrdinů dramatu Neporazitelní, které se odehrává v prostředí parahokeje. Hvězdně obsazené drama, v němž vystupují i Lenka Vlasáková, Vanda Hybnerová či Natalia Germani, odtajnilo na MFF Karlovy Vary trailer. Do kin snímek Dana Pánka vstoupí 20. listopadu.
Vaši hrdinové mají zjevně poněkud komplikovaný vztah, prý se dokonce poperou. Jaká je mezi nimi tedy takzvaná chemie?
Hynek Čermák: To je vlastně hrozně jednoduché. Na začátku filmu to jsou dva lidi, kteří se vzájemně nijak nerespektují. Ale během vzájemné spolupráce zjistí, že jsou v podstatě ze stejného těsta, takže se z nich nakonec myslím stanou dokonce dobří přátelé.
Ivan Trojan: Já bych tedy řekl, že jsou spíš z různého těsta, ale že i z různých těst se dá upéct něco dobrého.
Hynek Čermák: Nebo tak. Ti dva prostě zjistili, že jeden z nich má kolečka a druhý má zase motor.
A perete se proto, že to těsto se musí...
Hynek Čermák: Ano. Těsto se musí uhníst.
Ivan Trojan: Těsto se musí uhníst. V určitou chvíli se zkrátka navzájem nepochopíme.
Hynek Čermák: Já si myslím, že i u dobrých přátel se občas stane, že si dají přes držku, tedy když jsou to chlapi. A pak to napětí zmizí, jako by nikdy nebylo.
Sportovní filmy většinou mají nějaký přesah, to prostředí je tam základem pro obecnější témata. Ivane, vy jste na tiskovce říkal, že pro vás byla ve scénáři nejsilnější linie pomoci sobě skrze pomoc druhým, Hynek zase vyzdvihl vztah otce a syna...
Ivan Trojan: Ten můj Bob se kvůli nějakým okolnostem ve své rodině, kvůli tomu, jak je nastavený a dělá prostě chyby, dostane na dno a pochopí, že musí změnit svůj život. Což se mu povede a začne trénovat hokej. A když po tréninku jeho týmu nastoupí na led paratým, Bob objeví parahokej a zaujme ho to natolik, že se o ten sport začne zajímat. Zaujmou ho především příběhy lidí, kteří parahokej dělají. Skrze to, že může pomáhat druhým, vlastně najde i cestu sám k sobě.
Hynek Čermák: Co se týče mojí postavy, u ní je hlavní motivace záchrana syna, který skončil na vozíku. Ten můj Fišer mu chce dát novou naději do života. Myslí si ale, že to za toho syna dokáže udělat on, a nedaří se to. A až když si uvědomí, že může syna pustit do světa a syn už si v něm ten život vybuduje sám, tak to klapne. Ve mně jako otci tohle téma velmi rezonovalo a doufám, že zarezonuje i v dalších rodičích.
Natáčelo se přímo v ostravské hokejové hale. Jak na scény zápasů vzpomínáte?
Ivan Trojan: Vzhledem k tomu, že hraju trenéra, prožíval jsem je přímo z ledu. Snažili jsme se ty scény udělat tak, aby působily reálně. To znamená, že hráčům dávám na střídačce skutečné pokyny, že s nimi jsem schopný vést nějaký dialog, aby zápas dopadl dobře. Dokonce mě trenéři pustili i na střídačku skutečného zápasu, když hrála naše parahokejová reprezentace, takže jsem tomu dění byl úplně nejblíž. Snažil jsem se těm klukům, parasportovcům, dostat co nejblíž i svým přístupem, pořád jsem s nimi byl v nějaké interakci. A protože jsem sám sportovec, trénovala mě spousta trenérů a někteří z nich byli důležití i pro můj život, snažil jsem se tohle přenést i do své postavy a vůbec do toho filmu.
Hynek Čermák: Fišer není schopen se na zápasy dívat, protože vsadil celý svůj život na to, že ta hra dobře dopadne. A já jsem mu v tomhle dost podobný: na sport se nekoukám, moc mě nezajímá, vlastně jsem se díval Fišerovýma očima, i když si myslím, že oproti mně Fišer asi sportovní fanda je. Ale rozhodně si pamatuju na to, když kluci poprvé začali hrát. Hodně mě překvapilo, jak je parahokej strašně rychlej a tvrdej sport.
Ivan Trojan: Mnohdy tvrdší než normální hokej.
Hynku, vy tedy asi fandit na sportovní zápasy nechodíte, ale vyhlášený sportovec Ivan předpokládám ano.
Hynek Čermák: Ne, mně sport opravdu nic neříká. Takže z mé strany to byl skutečně jenom herecký výkon.
Ivan Trojan: Já fandím a hlavně jsem sám vrcholový sportovec, hrál jsem basket za Vyšehrad, pak dorosteneckou ligu za Spartu. Vždycky jsem tíhnul ke kolektivnímu sportu. Ta sounáležitost, bytí s lidmi dohromady, vzájemné ovlivňování – když mi to nejde, pomůžou mi ostatní, a naopak – tohle jsem si vlastně přinesl i do divadelní práce, která je v těchto věcech podobná.
Hynek Čermák: A tomu já zase rozumím. Divadlo je v podstatě dost kolektivní sport a taky se tam hodně útočí na výkon, takže si dovedu představit, jak těm klukům při sportu je.
