Jsem chatařka starého typu. Petra Šroubek Pohlová zmapovala druhé domovy tuzemských osobností kultury
Jak chataří a chalupaří třeba Jan Sklenář z Dejvického divadla, malíři Michal Rittstein a Pasta Oner? Jak si svůj druhý domov spravují a opravují spisovatelka Irena Obermannová a její dvě dcery, herečka a zpěvačka Berenika a dokumentaristka Rozálie Kohoutovy, scenárista Petr Kolečko s modelkou Anetou Vignerovou nebo jeden z nejpilnějších českých autorů knih popularizující vědu, totiž geolog Václav Cílek?
Spisovatelka a publicistka Petra Šroubek Pohlová prostřednictvím rozhovoru v naší příloze Bydlení (najdete ji v aktuálním Reflexu č. 16/2025) představuje svou novou knihu o tom, jak moc se změnili tuzemští chataři a chalupáři a v čem zůstali stejní. Desatero (foto)příběhů publikace s názvem Chalupářky a chalupáři – Známí Češi a jejich druhé domovy (co nevidět ji vydá nakladatelství Grada) to popisuje slovem i obrazem. Zde nabízíme několik bonusových otázek a odpovědí z rozhovoru s Petrou Šroubek Pohlovou a nahlédněte také do fotogalerie.
Co vás pro knížku o mimoměstském doplňkovém bydlení inspirovalo?
Hnacím motorem mé práce byla jako vždy především zvědavost. Jsem takový ten klasický český chatař se stockholmským syndromem. Jako dítě jsem jezdila s našimi na chatu ke Kutné Hoře, v pubertě jsem to úplně nenáviděla. Myslela jsem si, že tato životní kapitola je uzavřená: máme otevřené hranice, můžeme cestovat a poznávat svět… Jenže po třicítce člověk spoustu věcí přehodnotí. Bydlíme v Praze, ale můj muž pochází z venkova – z Kladenska, z Kačice – a má v sobě nějaký vesnický gen, totiž že chce mít grunt. Já mu to kazila: nemám řidičák, takže jsme se nemohli zabydlet někde na venkově, kde bych čekala, až jednou za den pojede autobus do Prahy. Naše rodinná chata byla zlý sen: chatařská kolonie, jedna chatička vedle druhé, se sousedy si dýcháte přes plot na záda. Byla babičky a dědečka, do toho tři děti: na chatku s půdorysem dvacet metrů čtverečních čekalo ve frontě asi pět lidí. Jsem spíš introvert, potřebovala jsem něco klidnějšího. Našli jsme takovou úplně obyčejnskou montovačku ze šedesátých let na samotě u lesa v Jílovišti, a když jsme vlezli na zahradu, prostě jsem věděla, že to je ono.
Velká část vaší chalupářské knížky vznikla právě na téhle chatě. Vymazlili jste si ji?
Museli jsme, nebyla tam voda ani elektrika, ze třetiny ji sežrali mravenci. Jsme podobný případ jako manželé Janotovi z mé knihy, kteří si kvůli rozpočtu všechno dělali sami – na své chalupě v Posázaví sami pokládali podlahu, bílili, natírali. My to jen nemáme tak krásné jako oni. V zimě se nám dokonce ozvala jedna filmová produkční, že shánějí lokaci pro natáčení hororu. To by byla zajímavá historka do knížky… Jenže nakonec z filmu sešlo.
Pro svoji knížku jste vybrala desítku chat a vyslechla zhruba dvacet jejich majitelů a opečovávatelů. Jak jste je vybírala?
Vyptávala jsem se známých, jestli neznají někoho se zajímavou chatou nebo chalupou, některé ty příběhy už médii prošuměly… Obvolávala jsem možné respondenty; někdo nechtěl, někdo chtěl, s někým trvaly námluvy půl roku. Začátek u podobného projektu je těžký. Když někoho jako novinářka oslovujete a máte za sebou médium, značku, kterou lidi znají, je to samozřejmě snazší. Šťastně se to sešlo, že to každý z těch v uvozovkách mých lidí má trochu jinak: jak k chatě přišli, kolik měli peněz na rekonstrukci a tak dále. Jsem lifestylová novinářka, zajímají mě příběhy a emoce, takže jsem chtěla hlavně profesně zajímavé lidi – osobnost majitele se do nemovitosti, ve které žije, vždy propíše. Málokdo má interiéry navržené designérem, a i tak si tam dá vždycky něco svého.
Zaujalo mě, že ve vaší knize zcela chybí trendy: tiny houses, čajové domky, karavany, mobilheimy. Proč jste se jim vyhnula?
Chvilku jsem nad tím přemýšlela, maringotky a atypické stavby jsou vizuálně atraktivní a jistě by skrývaly zajímavé osobní příběhy majitelů. Jenže já jsem chatařka starého, konzervativního typu. Abych tam měla architektonickou různorodost, když to primárně není kniha o designu a dekoru, když mě víc zajímaly příběhy a emoce? Vzdala jsem se toho.
Chalupy bývají různě poslepované a pozemky často s nevyřešenými majetkovými právy. Narazila jste na něco podobného?
Většina lidí ani neví, v jakém roce přesně byla jejich nemovitost postavená; házejí roky plus minus autobus. My víme, že naše chata je z roku 1961, jenom díky tomu, že když jsme vyklízeli sklep, našli jsme tam korunovou minci, kterou si stavebníci dali do základů. Chataření a chalupaření v ČSSR byl naprostý Divoký západ, v knize o tom vypravují třeba Václav Cílek nebo Pasta. Spousta chat tak nějak vznikla, na katastr se zapsala o pět deset let později a nikdo to tehdy neřešil.
Na televizi Nova už půl roku běží seriál My, chalupáři, který se svým mužem Tomášem Matonohou moderuje herečka Lucie Benešová, jejíž chalupa ve vaší knize zastupuje koncept airbnb chalupy, domu na pronájem. Inspiroval vás její pořad?
Na některé díly jsem se dívala kvůli Lucii, kterou jsem chtěla v knize, v rámci příprav a rešerší, ale nechtěla jsem se tím nechat ovlivnit. Ona navíc sleduje trochu jiné věci, než jaké mě zajímají – třeba kutilství a praktičtější stránku chalupaření, aspekt podnikání. Sdílely jsme spolu tipy na osobnosti a ji zajímají opravdu přímo chalupáři, jejichž nemovitost je velká, třeba roubenka pracně vydupaná leckdy z ničeho. To já jsem spíš chatař, a ještě k tomu celkem líný, a zajímají mě lidi z umělečtějších profesí, zatímco do televizního pořadu musíte mít opravdu velmi populární osobnosti.
Rozhovor se spisovatelkou a publicistkou Petrou Šroubek Pohlovou najdete v příloze Bydlení v Reflexu č. 16/2025, který vyšel 17. dubna >>>
