Jsme jako ekosystém. S Enter Shikari o tom, jak udržet kapelu dvě dekády pohromadě
Britskou kapelu Enter Shikari asi není nutné představovat. V rámci Rock for People nám basák Chris Batten a bubeník Rob Rolfe poskytli zákulisní „pikošky“ o tom, jak netradiční bylo nahrávání alba na solární farmě, o jejich ekologických snahách i o tom, že někdy se písnička může napsat tak trochu sama, když k vám přijde ve snu. Probrali jsme taky, jak zvládli udržet kapelu ve stejné sestavě od jejího začátku nebo jak tradičně probíhá jejich příprava na show. Na tu můžete zajít díky RFP Concerts 28. října 2025 do pražské Roxy.
Zaujala mě informace, že album A Kiss for the Whole World jste prý nahrávali na solární farmě s vlastním DIY studiem. Jak tohle probíhalo? Bylo to pro vás v něčem náročnější, nebo naopak příjemnější, pracovat v takovém prostředí? A ovlivnilo to nějak výsledný zvuk?
Chris Batten: Upřímně řečeno to bylo asi to nejlepší nahrávání, jaký jsme kdy zažili. Osvěžující, úplně jiný. Byli jsme to jen my proti celýmu světu, bez rušivých vlivů a mohli jsme se naplno ponořit do tvoření. I samotné budování studia byla kreativní výzva. Byla to další úroveň, kterou jsme mohli vložit do naší práce na albu.
Spousta kapel nahrává ve stejným studiu a zvukaři už přesně vědí, jak udělat bicí atp. Pro nás na tomhle albu je speciální taky to, že zvuk, který jsme si v tomhle studiu vytvořili, je unikátní a už nikdy nepůjde replikovat. Je jen náš.
Rob Rolfe: Bylo skvělé být „off grid“, čerpat jen ze solárních panelů. Sice tam byla zima a jediné topení byl krb uprostřed domu, ale o to víc jsme se vrátili k základům – sekali jsme dřevo, sami si vařili, starali se o sebe navzájem. To prostředí nás naprosto inspirovalo – hned po probuzení jsme měli chuť něco nahrávat. Nikdo nás nebrzdil, nebyli jsme v cizím studiu, nemuseli jsme čekat na zvukaře. Všechno bylo naše a díky tomu jsme byli ponoření do alba 24/7. A čím víc nás to bavilo, tím víc nápadů přicházelo.
Navíc jsme fungovali jako malý ekosystém – když někdo zrovna nahrával, ostatní se mohli starat o dům, vařit nebo připravovat jídlo. Všichni jsme byli součástí celého procesu, a i když třeba Rou a náš mixing engineer pracovali nejvíc, každý se nějak zapojil. Bylo to intenzivní, ale krásně lidský.
Udržitelnost a ohled na životní prostředí jsou pro vás jako kapelu zjevně důležité. Přeneslo se to nějak i do vašich osobních životů?
Rob Rolfe: Jo, třeba já jsem si nedávno pořídil solární panely na barák. Ale jinak... hele, náš obor není zrovna nejzelenější, to si nebudeme nalhávat. Na druhou stranu, spousta věcí se začíná zlepšovat – třeba používáme kamiony na ekologický palivo. Je dražší, ale mnohem šetrnější k přírodě, takže když to jde, volíme to.
Chris Batten: Pár festivalů dáváme Eurostarem místo letadla. A doma děláme ty klasický věci – třídíme, šetříme, co se dá. Jasně, je to kapka v moři, protože ten opravdovej rozdíl by mohly udělat až vlády, kdyby zatlačily na velký firmy a fosilní průmysl. Ale aspoň máme pocit, že děláme, co můžeme – a díky tomu se pak líp spí.
Odbočím zpátky k hudbě. Track It Hurts má neobvyklý původ, přišel k vám prý ve snu, což mi připomíná příběh autorky Stmívání Stephanie Meyer, které se o něm taky zdálo. Jak to tedy bylo u vás, vzpomenete si na to?
Chris Batten: S It Hurts to bylo fakt zvláštní. Rou se jednou probudil a měl tu písničku v hlavě. Už dřív ho takhle párkrát něco inspirovalo, ale tohle bylo poprvé, co se vyloženě vzbudil s tím, že měl hotový refrén. Jeho přítelkyně se vzbudila tím, že si to zpíval na diktafon v telefonu, aby to do rána nezapomněl. Od té doby se to už nestalo – ne v takové míře. Ale bylo by to fajn, rozhodně by to bylo mnohem jednodušší, haha.
Slyšela jsem, že někde Rou říkal, že si rádi dáváte před koncerty na rozehřátí karaoke. Je to pravda?
Rob Rolfe: No, karaoke. Spíš si pustíme hudbu a k tomu si zpíváme. Myslím, že to Rou musel myslet takhle, není to tak, že bychom deset minut před akcí byli v karaoke baru a rozjížděli to tam.
Takže žádná Dancing Queen od ABBY, jak jsem si představovala.
Rob Rolfe: ABBA je ale na tohle super, tu si dáváme. Jsou určitý kapely nebo zpěváci, kteří mají přesně ten rozsah co Chris a Rou potřebujou na hlasovou přípravu.
Chris Batten: Rou má rád Oasis, ale když si je pouští, tak musím ubrat. Nikdy předtím mi nedošlo, jak vysoko položený některý věci mají.
Děláte ještě něco speciálního během turné, nějakou přípravu, nebo jen tohle „karaoke“?
Rob Rolfe: Ne, obvykle si dáváme hodinu před každým vystoupením, kdy se všichni čtyři sejdeme v šatně, rozcvičujeme se, probíráme setlist. Já si většinou zahřívám zápěstí, dělám si strečink a jen tak si ťukám na pad. Občas se taky učíme nějaké místní fráze, abychom je mohli říct na pódiu, když hrajeme v zahraničí. Máš něco, co bychom mohli říct na pódiu dnes večer?
Můžete říct díky nebo třeba ahoj.
Rob Rolfe: Je vtipný, že pokaždé zapomeneme, co jsme se naučili, a musíme se to učit pořád dokola. Takže díky a ahoj.
Přesně tak. Je srandovní, že na to, že nemáme moře, máme takovej námořní pozdrav, jako je ahoj! Teď mi ještě prozraďte, jak se vám podařilo zůstat ve stejné sestavě takovou dobu? To musí být docela výzva.
Rob Rolfe: Jo, je to asi poměrně neobvyklý, ale pro nás je to vlastně úplně přirozený. Nikdy jsme ani nepřemýšleli nad tím, že by to bylo jinak. Bylo by to divný… Vlastně jsme hráli jen spolu, nikdy s nikým jiným, takže by to bylo fakt divný. Navíc se známe už strašně dlouho.
Chris Batten: Myslím, že se spousta kapel potká na univerzitě, pak jedou na turné a zjistí, že s těmahle lidma vlastně nechtějí být neustále někde zavření. Zatímco my… tři z nás se známe od pěti let. Někdo začne hrát v kapele a má představu o tom, jak to v kapele bude apod., zatímco my jsme v ní od 12 let a začali jsme hrát jen proto, že to byla sranda. Nikdy jsme nečekali, že to dotáhneme takhle daleko. Prostě jsme spolu vyrostli.
Takže jsme nikdy nezažili nějaký velký hádky. Jasně, máme neshody, občas se pohádáme, ale to je prostě jako mezi sourozenci. Takže víme, že i když se pohádáme, zítra bude všechno v pohodě, usmíříme se a jedeme dál. A taky si myslím, že si svou kariéru i životy příliš užíváme na to, abychom to nějak zbytečně narušili.
A jak se za ta léta vyvíjela hudba Enter Shikari? Který album podle vás nejlépe odráží váš vývoj?
Chris Batten: Neustále se vyvíjíme. Myslím, že to je jedna z věcí, na které si nejvíc zakládáme – nikdy jsme se nebáli zkoušet nové věci a teď už to naši fanoušci vlastně očekávají. Takže se s každým dalším albem vyvíjíme obrovsky.
Rob Rolfe: Vždycky to je poslední album, které nám přijde, že nejlépe vystihuje, kým jsme, protože je to nejnovější, a pokud bychom vydali něco, co by neodpovídalo tomu nejlepšímu, co můžeme udělat, tomu našemu standardu, jen bychom si tím uškodili.
