Fotograf a reportér Stanislav Krupař (* 15. dubna 1972) v aktuálním čísle Reflexu vypravuje o svých pobytech u snajprů i u combat mediků v polní ošetřovně u Avdijivky, o zážitcích z Tuvy i z Ukrajiny. V patnácti bonusových otázkách a odpovědích zde na www.reflex.cz se věnujeme především zvláštnostem a proměnám fotoreportérské profese: „To je takový paradox: často jsem placený za to, že nedělám ty fotky, které bych dělat chtěl,“ říká mimo jiné. Se Standou Krupařem jsem v Reflexu pracovala pět let, proto si v tomto rozhovoru tykáme.
Stando, s focením pro celostátní média jsi začínal víceméně před dvaceti lety, v lednu 2009 jsme spolu pro Reflex jako dva redakční nováčci pořídili reportáž o alkoholismu a záchytkách. Od té doby jsi byl ve spoustě válkou zmítaných zemí, přeplouval jsi moře na uprchlické lodi, viděl jsi trosky Náhorního Karabachu, Libye, etiopskou poušť. Co se tě u srdce dotýkalo nejvíc?
Co mě nejvíc sebralo? Toho je strašně moc, můžu to ze sebe sypat freudovskou metodou, co mi nejdřív přijde na mysl… Největší bolest za poslední dva roky mi přinesl pohled na třiapadesátiletou paní Marinu z Charkova, která u Bachmutu přišla o svého osmadvacetiletého syna, kulometčíka Sašu. Ruska, jejíž syn padl za Ukrajinu, máma, která přijde o svoje jediné dítě a svíjí se na zemi a naříká, kvílí a křičí… Na to nikdy nezapomenu. Nemohl jsem pak třeba tři dny mluvit, jak jsem měl sevřené hrdlo.
Další hrozné zážitky mám z března roku 2014 na Krymu, z noci po referendu v Sevastopolu a v Simferopolu. Statisíce lidí se sovětskými vlajkami tančí v ulicích, jsou všude, jak si to pamatuju z Československa z listopadu 89. Jenže tihle mávají sovětskými vlajkami a zpívají, že přichází déšť změn. Ta píseň je symbolem rozpadu SSSR a nových nadějí, jenže oni to používají v obráceném gardu. Potácím se, úplně zničený, uprostřed stotisícového davu, který se raduje, zatímco pro mě to je začátek největší prohry. Občas si taky vzpomenu na dítě v Somálsku, které umírá hladem mámě v rukou. To jsou ty ošklivé věci.
A ty hezké?
Že jsem někde na Sibiři, sedím na kopci, koukám do Mongolska, čtrnáct dní jsem šlapal po horách. Ani nefotím, foťák mám někde hozený v báglu. Za pár dní přijdu k pastevcům jaků, ti mně dají smetanu a říkají: „Zase tady byl.“ Já na to: „Kdo?“ – „Sněžný leopard tady brousil.“ Tohle mám rád, samotu a klid. Nejsem ani ambiciózní, ani cílevědomý. Pro mě je největším požitkem věci prožívat, být jim přítomen, a samozřejmě se snažit vyfotit hezkou fotku, to udělá velkou radost. Primárně chci život pozorovat a nějak se ho třeba snažit zachytit, ale co z toho vznikne, je úplně druhořadé.
Nejsi sice ani ambiciózní, ani cílevědomý, ovšem nedávno se tvá velkoformátová fotografie dostala až do New York Times – k obsáhlému nekrologu význačného moskevského básníka Lva Rubinsteina z pera známé novinářky Máši Gessen, kontroverzní nositelky poslední Ceny Hannah Arendtové za politické myšlení. Jak k tomu došlo?
Ljova Rubinstein byl kámoš mých výborných kámošů, fotografů. Chodil na nádherné večírky židovské liberální partičky v Moskvě, ty ostatně patří k tomu nejhezčímu, co jsem v životě zažil. Jednou jsem ho poprosil, jestli ho můžu vyfotit, šli jsme na chodbu a na schodech jsem ho fotil, asi tak v roce 2019. Když Ljova umíral, poslal jsem snímek do agentury Laif, od které berou obrázky i New York Times. Ale dostal jsem za něj pár kopějek, 60 % asi stodolarového honoráře si vzala agentura. Živí mě fotografické zakázky, v naší hantýrce assignmenty, především pro německá média, jako Die Zeit, Stern, Bild, Focus, ale i pro švýcarský Neue Zürcher Zeitung. Od nich dostávám 400, 450, ba i 500 eur na den a platí mi ty nejlepší hotely, takže mám pro práci pohodlí.
Reportážních fotografů už vinou nedostatku peněz na mediálním trhu zdaleka nejezdí fotit tolik jako kdysi, nebo ano? Když to srovnáš třeba s tím, jak jsi jezdil na Krym v době prvního vpádu Rusů v roce 2014?
Když jsem byl na Krymu fotit pro Die Zeit, byli jsme na poslední ukrajinské základně ve Feodosiji, kde ještě vlála ukrajinská vlajka, všude jinde už to bylo ruské. S reportérem Wolfgangem Bauerem jsme přeskočili plot a strávili tři noci s ukrajinskou mořskou námořní pěchotou ze šestatřicáté brigády, byli jsme tam skoro do posledního muže. Pokrýval jsem i válku v Náhorním Karabachu na podzim 2020 a tenkrát jsem byl šokován tím, jak se od roku 2014 všechno proměnilo. Možná pět fotografů nás tam bylo, ale spolu s námi taky desítky lidí, kteří měli selfie tyč a točili na telefon videa sebe samotných! Bloggeři! Říkal jsem si: To je konec mojí profese.
Ovšem ta plnotučná válka na Ukrajině fotografům přeje, potkal jsem jich tam fůry. Dnes je sice zájem o Ukrajinu minimální, ale když začátkem března roku 2022 lidé prchali z Buči a z Irpině před smrtí, tam bylo takových fotografů! Třeba kolem irpiňského mostu… Dnes ovšem moji ukrajinští přátelé v Kyjevě, fotografové, nemají vůbec žádnou práci. I pro mě je extrémně obtížné někoho přesvědčit, aby mi tam nějakou práci dal. Média a obecně veřejnost mají problém sledovat víc než jeden konflikt a teď jich je v naší blízkosti prostě moc. Válka na Ukrajině se táhne hrozně dlouho a z pohledu čtenářstva nikam nevede, fronta je do značné míry zamrzlá, přinášet nové příběhy je obtížné.
Všechno už je odvyprávěné?
Přesně tak, a mně je to fuk. Vždycky mě zajímalo nejvíc, lidsky i fotograficky, být v nějaké víceméně uzavřené komunitě a trávit s nimi hodně času, to je pro mě nejvíc obohacující. Díky důvěře se pak dostanu do situací, kam bych se jako splašenej fotograf nedostal. Splašenej ovšem bývám i já, když mám assignment, kdy se vyžaduje, abych pravidelně měnil svoje místo. V rámci assignmentu málokdy udělám fotku, za kterou bych si stál nebo která by za něco stála. To je takový paradox: často jsem placený za to, že nedělám ty fotky, které bych dělat chtěl. Musím brát ohledy na píšícího kolegu, velmi často musím pomáhat – na Ukrajině občas pracuju v týmu s reportéry, kteří neznají jazyk ani kulturní pozadí, a přitom mají velká očekávání…
Bývám taková spojka mezi nimi a vojáky nebo tématem. Kolega, ať už je to kdokoli, často bývá tak nějak německy nervózní, precizní, a myslí si, že všechno klapne tak, jak je zvyklý z Berlína nebo z Hamburku, což je strašný omyl. Moje pomoc jemu jde samozřejmě na úkor fotografií, takže nejlepší fotky dělám, když nemám assignment. Na Ukrajinu tak typicky odjíždím za svoje peníze, bez assignmentu – však on mě tam nějaký nakonec zastihne. Kdybych čekal na konkrétní práci doma v Praze, shnil bych tu.
To je v rámci fotožurnalistiky privilegovaná, ale zároveň nikoli neobvyklá pozice. Přední světoví fotografové nemívají rodinu, vykašlali se na žití s mainstreamem podle zaběhlého schématu. Stejně jako ty. Nemáš rodinu, protože tě pohltila práce, nebo ti právě práce poskytuje alibi, abys nemusel žít mainstream?
Následkem mé přirozenosti je to, jak žiju. Mám celoživotní pocit outsiderství a asi i díky němu jsem si našel cestu k focení.
Sám reportáže také píšeš. Neuvažoval jsi, že bys do zahraničí zkoušel prodávat kompletní články s fotovýbavou?
To mě vůbec nenapadlo a myslím, že by to ani nefungovalo. Pro text je opravdu důležité znát kulturní kontext a pozadí čtenářstva. A já Němce, pro které pracuju nejčastěji, tak dobře neznám. Navíc by to bylo moc práce. V Německu je stupeň specializace, delegování úkolů a nekonečné hierarchie takový, že by to neprošlo, i kdyby můj text byl dobrý. Prostě chybím na jejich poradách a nemám a nechci mít konexe. Snažím se ale nasávat atmosféru a informace a pak párkrát do roka napíšu reportáž pro český měsíčník Reportér.
V médiích mluvíš a píšeš o mnohokrát zraněných ukrajinských vojácích, kteří se nemohou demobilizovat, ani když přišli o oko, a na druhé straně o klucích, co se nevrátili z opušťáku a dezertovali. Jaká je mezi ukrajinskými vojáky nálada? Liší se to kus od kusu, pluk od pluku?
Zajímavý případ byl Ivan Chanin, kluk, s nímž jsem pomáhal paramedikům a který málem přišel o zrak. Dohledal jsem si ho podle psí známky, kterou jsem si zvětšil na své fotce, a zavolal mu, respektive jeho manželce Karin. Je na tom už docela dobře, ovšem ztráta jednoho oka není dostatečná pro to, aby se mohl demobilizovat. Byl potřetí vážně raněn a nemůže pryč.
V českých médiích občas člověk zachytí zprávu také o padlých nebo zraněných Češích. Potkals jich tam hodně?
Legendárního paramedika Taylora, který padl u Lymanu, jsem nepotkal. Čechů, kteří tam bojují v ZSU, Ozbrojených silách Ukrajiny, znám tak pět, a pak mnoho pracovníků humanitárních organizací.
Jak tahle válka skončí?
Nemyslím, že to teď kdokoli dokáže odhadnout. Může trvat třicet let nebo tři měsíce, ale těžko může skončit dřív, než skončí sám Putin. Ukrajinci mají potenciál skoro čtyři miliony mužů, které mohou povolat do boje, jen nejsou schopni je zmobilizovat. Kyjev je plný mladých kluků, každý z nich ještě před dvěma lety nosil ponožky s modrožlutou bikolórou. Na východě, třeba na tržnici v Pokrovsku, patriotická trička k dostání nebyla, zato v Kyjevě patřilo k bontonu, aby jich každá kavárna byla plná. Ale jít bojovat se nikomu nechce a já se nedivím, situace na bojišti je momentálně příšerná. Třeba pozice snajpera bývala prestižní, ale teď už do družstva berou skoro kohokoliv, protože mají strašné ztráty.
Tak třeba parta odstřelovačů, do které patřila moje kamarádka Káťa: na podzim z těch čtyřiadvaceti byli dva mrtví a patnáct zraněných. Doplnili částečně stavy a během mojí týdenní návštěvy měli sedm mrtvých. Ukrajinci nabrali další kluky do brigády, která měla bránit Avdijivku z opevněných pozic, jenže když tam dorazili, zjistili, že žádné pozice nejsou! Velitelé ostatních brigád pak přijeli a brance si rozebrali – tedy ty, co zbyli, protože polovička dezertovala. Ty, co měl, poslal náš velitel dopředu; po třech dnech byl z těch tří nových jeden mrtvý, jeden těžce zraněný po útoku dronu, jeden přežil. V takové situaci se vám fakt nechce jít někam do pole, kde jste zakopaní v díře, Rusové po vás střílejí dělostřelectvem, načež začnou útočit drony a současně jde pěchota, za bílého dne, nemáte se kam schovat… Nikdo se nechce vzdávat, nikdo nemluví o tom, že by Ukrajina měla přestat bojovat, ale nikomu se nechce jít do války.
Referují o situaci na Ukrajině česká média pravdivě? Nebo jsou znát stopy proukrajinské propagandy, případně prosté sympatie s napadenou zemí?
Moc nesleduju česká média, zajímají mě ta ruská opoziční, případně poslouchám youtubové ukrajinské kanály. Nemám Telegram ani Twitter. Sám se snažím mluvit jenom o věcech, které jsem viděl na vlastní oči nebo je slyšel od svých důvěryhodných známých, kteří je viděli na vlastní oči. V Česku se k situaci vyjadřuje fůra lidí, kteří na Ukrajině nikdy nebyli, ale vědí, jak má svět správně fungovat… Sám propagandu cítím. Ačkoli na Seznam.cz máš linky na všechno od Echa24 po A2larm, tedy přes celé politické spektrum, najdeš tady zprávu, že Ukrajinci získali fantastickou novou zbraň, na kterou Rusové nemají lék, a následují tři zcela protichůdné zprávy, kde se jen prohodila slova Ukrajinci a Rusové. Nechápu, jak si člověk na základě takového zpravodajství může vytvořit věrný obraz toho, co se tam děje. Proto tam taky jezdím: na jeden úsek fronty, Avdijivka, Vuhledar, trochu Kupjansk a výjimečně Cherson.
Jak by měl válčící Ukrajině pomáhat běžný Čech?
Nad tím přemýšlím strašně často. Sám žádné organizaci peníze neposílám, dávám je Ukrajincům osobně. Naposledy dvě stě eur snajprovi, nejlepšímu kamarádovi té zemřelé Káti, výbornému čtyřiadvacetiletému klukovi z okupovaného území od Severodoněcku. Jeho partu střídala v noci právě ta Kátina jednotka. Potkal jsem ho na ošetřovně, měli jednoho zraněného. Když se dostal na základnu, sbalil si věci a po dvou letech bojů a tak stovce zastřelených Rusů s kámošem dezertovali. Už to prostě nemohl vydržet. Teď se schovává v Dněpropetrovsku u své holky. Udělal dobře. Všech devět, co je v noci vystřídali, tam druhý den zařvalo. Včetně Káti.
Proč ten kluk potřebuje tvoje peníze? Ukrajinští vojáci přece pobírají dobrý žold.
Ano, mají zdánlivě skvělý plat, ti z prvních linií berou 120 000 hřiven měsíčně, to je zhruba 70 000 korun. Vlastně jim to platí z evropských a amerických peněz, padesát procent ukrajinského rozpočtu jde aktuálně ze Západu a právě polovinu státního rozpočtu spolkne armáda. Jenže tenhle snajpr všechny svoje prachy prošustroval v nějaké ruletě, kterou má staženou do mobilu. Jeden den dostal těch 120 000 hřiven a druhý den si půjčoval na cigára, protože neměl ani vindru. Ale já ho soudit nebudu. Ti kluci toho mají tolik za sebou a nevědí, jestli ráno budou ještě živí, tahle zkušenost převrací všechno vzhůru nohama.
Co víc mohou udělat naše vláda a ministerstvo obrany, aby Ukrajina válku vyhrála?
Nebude stačit jim dávat staré zbraně, se kterými si nevíme rady a necháme si je zaplatit z Bruselu. Ty tanky byly dost poruchové, slyšel jsem. Je děsivé, že jim dáváme jen to, co nepotřebujeme. Můj známý Ivan Chanin, který u Avdiivky málem přišel o zrak, když mu oko zasáhla střepina, mi vyprávěl, jak po nich střílela ruská becha, bojové vozidlo pěchoty. Viděl na 700 metrů, jak se k němu stáčí věž s 30 mm kanónen. Tak jsem se ho ptal, proč to nesestřelili javelinem. Prý proto, že nic takového neměli! Přitom na začátku války se protitankové řízené střely Javelin spolu s drony Bayraktar staly ikonami. Jenže jednotky, se kterými jsem byl já, takovéhle protitankové zbraně už dávno vůbec nemají.
Jak jsou na tom Ukrajinci s drony? Těch lze nakoupit víc, nejsou tak drahé…
Velitel protiletecké obrany v brigádě, ke které jezdím, je bývalý matfyzák, strašně chytrej chlápek. Vzal si na starosti drony. Rusové jedou sériovou výrobu sebevražedných dronů FPV, sekají to jako Baťa cvičky, konstrukci nemají kevlarovou, ale hliníkovou, takže jsou o něco těžší, jsou tedy o něco míň obratné, ale budou výrazně levnější. Rusové mají šestnáctkrát víc FTV dronů než Ukrajinci! Ten kluk se díval do svých svodek a řekl mi, že oni den předtím pustili na Rusy padesát dronů a Rusové na ně osm set. Ukrajinci mají navíc drony hlavně od dobrovolníků, každý pes jiná ves, kdo co jak poslepuje v malých sériích. Rusové mají drony sice neohrabanější, ale jeden jako druhý a mají jich násobně víc. Mně osobně tahle válka úplně vzala iluze, co se týče občanské angažovanosti a možnosti ovlivnit, co se ve světě děje. Cítím se být zrnkem písku v mašinérii dějin. Je skvělé vybírat peníze na tank Tomáš, ale když pak vidíte, kolik zničených tanků, ruských i ukrajinských, se tam všude válí… Je to až dechberoucí, jak je to ušlechtilé, ale takhle se ta válka nevyhraje.
