Expertka na problematiku Severní Koreje a spisovatelka Nina Špitálníková (35) měla během dvou studijních stáží v KLDR ojedinělou příležitost poznat nejnesvobodnější zemi světa jak za vlády Kim Čŏng-ila, tak jeho syna Kim Čŏng-una. Po bestsellerech Mezi dvěma Kimy a Svědectví o životě v KLDR, souboru sedmi rozhovorů se severokorejskými uprchlíky oceněném Magnesií Literou v kategorii Publicistika, nyní vydává svůj první román s názvem Severka. S předobrazem jeho protagonistky Ri Jŏ-čŏng Nina Špitálníková pořídila několik rozhovorů. Kvůli dívčiným udáním trpěly desítky lidí, mnohé připravila o rodiny a některé možná i o život. Jak si s jejím příběhem poradila „předsedkyně Klubu tragédů“ a holka z policejní rodiny?
Severní Korea je v posledních letech vinou kulturně i geograficky blízkých válečných konfliktů na pozadí zájmu české veřejnosti. Jak na tom politicky i společensky je?
Po třech letech dost neprodyšné covidové uzávěry se ještě zhoršila potravinová krize. A o moc víc toho nevíme. Já teď dokončovala román, tak jsem se na pár měsíců úplně odstřihla od denního zpravodajství. Před čtvrt rokem byla situace v KLDR kritická, nebylo k dispozici ani spotřební zboží pro střední třídu, nejnižší kasta živořila. Data je těžké získat, Severokorejci totiž v souvislosti s covidem zakázali humanitární pomoc i práci neziskových organizací, nemůžeme se tedy opřít ani o data z jejich terénního výzkumu. To je obrovská škoda, před covidem totiž humanitárky rozjely pomoc i jinou než pouze ve formě dodávek jídla – třeba Dánové na středních školách vybudovali takzvané menstruační místnosti pro ženy, které si musejí někde prát vložky, pokud tedy kvůli podvýživě nepřestaly menstruovat. Severokorejci se museli zabarikádovat před světem, protože v té zemi vůbec nefunguje zdravotnický systém. Bylo také nutné uzavřít mnohá velvyslanectví, včetně českého, protože diplomaté jednoduše nedokázali zajistit jejich provoz – už ani v Pchjŏngjangu jste nesehnali zubní pastu, mouku, vlastně vůbec nic.
Román Severka vypravuje o dívce Ri Jŏ-čŏng, jejím životě v Severní Koreji a neplánovaném útěku do Jižní Koreje. Nabrala jste s předobrazem své hrdinky několik rozhovorů v Sŏulu, jeden z nich vyšel i ve vaší předchozí knize Svědectví o životě v KLDR, ale tam se postava jmenovala jinak. Román jste jí věnovala a v jeho závěru naznačujete ženin smutný konec. Jaké bylo vaše první setkání?
Ta dívka pocházela z bohaté rodiny a angažovala se už od nějakých patnácti let v severokorejské propagandě Socialistického svazu mládeže. K útěku jí dopomohli rodiče, bez jejího vědomí. Naše první setkání bylo stresující, ale to vlastně každé. Kdykoli jsem totiž dělala rozhovory se severokorejskými uprchlíky, k nimž mi pomáhaly neziskovky na území Jižní Koreje a pak i Německa, nevěděla jsem, kdo na interview dorazí, pokud tedy nebylo už několikáté s týmž člověkem. Mívala jsem jen informace o tom, kde a v kolik se setkáme. Nosila jsem s sebou připravené strukturované otázky pro muže a pro ženy, pro věkové kategorie a pro provincie. Ale mustr pro osmnáctiletou holku, která chtěla zůstat v KLDR, jsem vážně neměla. Uprchlíkům bývá přes třicet a mívají naučené fráze, které mají říkat, protože už jsou v zemi déle – třeba že utekli za svobodou a podobné floskule. A teď přede mnou sedí velice mladá holka, která je v Jižní Koreji velmi krátce, je enormně chytrá – a já vůbec netuším, jak s ní mluvit, nezapadá mi do žádného vzorce. Ona byla taky překvapená. Zřejmě čekala postaršího akademika nebo akademičku, a byla jsem tam já, potetovaná, rozevlátá, s miminkem. I proto, že jsme to takhle nečekaly, byl rozhovor výjimečný a jiný. Sešla jsem se s ní pak ještě k několika rozhovorům a už během toho prvního jsem věděla, že ho jednou sepíšu.
Řekla vám hned napoprvé pravdu?
Potřebovala to. Potřebovala se očistit a předat ten hnus dál; do té doby všechny obelhávala. Řešila jsem s ní informovaný souhlas, zaškrtávala, jestli můžu přepis rozhovoru publikovat, a tak dále, a bylo jí všechno úplně jedno. Je zvláštní, že jsme si k sobě našly cestu – byla prototypem člověka, kterého bych za jiných okolností hodně odsuzovala. Když někdo práskal za komunismu v Československu, najdou se spisy a víme všechno – jestli to dělal kvůli dětem, kvůli vydírání, vyhrožování a tak. Jenže ona žádné dítě neměla, nikdo na ni nic neměl, byla to skutečná padouška, která se chtěla zavděčit straně a dostat jednou za čas odměnu v podobě poukázky na kafe. Jenže já k ní přilnula, soucítila jsem s ní. Už během úvodních otázek, kdy se s uprchlíkem typicky bavím o tom, odkud je a proč utekl, se mi svěřila s tím, že utéct vůbec nechtěla, takže se mi dotazníček poněkud rozpadl. Byla první uprchlicí, která mě nad KLDR i nad celou naší společností přinutila přemýšlet nově a jinak.
V Severce jedna linie vypravuje příběh jiné dívky, jíž tahle zničila život – jen aby odstranila rivalku v hloupé školní recitační soutěži. To se stalo, nebo je to součást fikce?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
