Jáchym Topol (61), spisovatel a programový ředitel Knihovny Václava Havla, odpovídá na otázky poctivě, přemýšlí v širších souvislostech. Chvíli vzpomíná, vtipkuje, občas odbíhá, vrství motivy, které spolu zdánlivě nesouvisejí… Možná až při bližším ohledání zjistíte, jak hluboký dávají smysl. Jako malý kluk se smál nekonečnému boji za mír s igelitovými sáčky na rukou a nohou při cvičení výbuchu atomové pumy. Posmíval se vojenským přehlídkám, co v lidech měly vzbudit respekt a strach. Pak začal číst Solženicyna a Dostojevského, dostal modrou knížku, o mnoho let později svoji stálou obavu z Ruska tematizoval ve svém zatím posledním románu Citlivý člověk (2017, Státní cena za literaturu) a byl za to kritizován jako staromódní a neaktuální. Román si ale žije vlastním životem, jako prudce aktuální byl letos přeložen do angličtiny, je podle něj natočen film.
Kde a jak přesně vznikla vaše „citlivost umělce“ vůči Rusku?
Souvisí s prostředím, ze kterého jsem vzešel. Odmalička jsem vnímal, že jsme ruská kolonie a že mi to vadí. Na základce jsme byli čtyři, na gymplu nás bylo třeba pět, kteří jsme to „věděli z rodiny“, a naše matky i otcové měli svorně problémy v práci. Byli z nich vyhazovaný, popřípadě tatínek mé spolužačky Mileny Grušový, Jiří Gruša, zavřený.
A tatínek vaší spolužačky Beatrice Landovské…
Tatínkovi Betiny Landovské, herci Pavlovi Landovskému, zlomili estébáci nohu. Takhle jsme vyrůstali a bylo jasný, že disidentský chlapci s dlouhejma vlasama nemůžou začátkem osmdesátek do komunistické armády, to by taky mohlo znamenat přestup do vojenského kriminálu. To už se psal rok 1981, stanné právo v Polsku, mezi námi reálná panika, že tam naši vojáci budou muset vtrhnout.
Vám bylo dvacet, modrá knížka se řešila pobytem na psychiatrii v pražských Bohnicích?
Ano, už o tom vyšly studie a knihy: prošli jsme blázinci, podle starého bohémského vzoru Jaroslava Haška. Nejen já, ale mnozí mí kamarádi. Ona totiž představa, že by člověk měl zbraň a byl komunistickej vojáček, zatímco jsme sledovali, jak probíhá masový vraždění v Afghánistánu, potlačování lidských práv v Polsku, nepokoje v Ázerbájdžánu a v Arménii, to nešlo. Z toho všeho jsem měl pocit, který mi zůstal dodnes: že Rusko je de facto vojenský tábor na pochodu, kluci tam jsou vychováváni à la: „Budeš jednou voják jako tví dědové a pradědové a tatínkové. Ale ty budeš v Afghánistánu, v Gruzii…“
A teď na Ukrajině.
A teď na Ukrajině. Rusko si svoje neštěstí odnepaměti vtěluje do válečnictví, jako kluk na pískovišti, kterej je řimbaba a realizuje se tím, že ostatním klukům rozšlapává bábovičky.
Někde jste řekl, že německý školák, když ho vzbudíte v noci, umí vyjmenovat všechny koncentrační tábory, zatímco mladý Rus neví o stalinismu vůbec nic. Je to opravdu tak?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
