V devíti francouzských městech momentálně probíhá jedna z největších a nejsledovanějších sportovních událostí na světě – mistrovství světa v ragby. Na devátém světovém šampionátu nechybí kromě pořadatelské Francie také slavné výběry Nového Zélandu nebo Jihoafrické republiky, na vrcholnou akci se naopak ani letos nepodívá česká reprezentace. Aktuální stav českého ragby spolu s vlastním dobrodružným sportovním příběhem přibližuje současný trenér mistrovských Říčan a také kouč české ragbyové reprezentace Miroslav Němeček (43) – ten coby hráč okusil jak první ligu na Novém Zélandu, tak rovněž i nejlepší profesionální soutěž světa, francouzskou Top 14.
Nový Zéland, Austrálie, Jihoafrická republika a Anglie – to jsou vítězové všech dosavadních devíti světových šampionátů. Může se Česko vyrovnat těmto ragbyovým mocnostem, které kromě obrovské tradice těží i z početné hráčské základny?
Šlo by to, ale musela by přijít masivní podpora od státu a sponzorů. Kdyby se zítra někdo rozhodl, že u nás už nebude sportem číslo jedna fotbal ani hokej, ale najednou ragby, a začala by se masivně stavět hřiště, pracovalo by se na přilákání mladých lidí, tak by asi teoreticky šlo zmiňované národy v budoucnu dohnat. Ale s aktuálním stavem to nejde. Hráči a trenéři, co u nás máme, jsou všichni amatéři, kteří chodí do práce – když z ní přijdou, tak následná kvalita tréninků a celková úroveň hry nikdy nemůže konkurovat zahraničí. Tam jsou profesionálové, navíc tamější ragbyová kultura je zcela jiná. Zároveň nám chybí finance – v rámci Evropy existuje soutěž Six Nations Championship, v níž mezi sebou každoročně soupeří Anglie, Irsko, Skotsko, Wales, Francie a Itálie. Soutěž generuje hodně peněz, ale je uzavřená, takže si zmíněné národy rozdělují vysoké odměny pouze mezi sebe.
Nerozvírají se právě kvůli této soutěži Six Nations pomyslné výkonnostní nůžky v rámci evropského ragby ještě výrazněji?
Stoprocentně. Hlavní problém je právě zmiňovaná uzavřenost. Kdyby se například jiné státy mohly ucházet alespoň o jedno místo v této soutěži, tak by to mělo smysl i pro ostatní, to se ale neděje. Další evropské země jako Rumunsko, Portugalsko, Španělsko nebo také Gruzie, které jsou ragbyově ještě mnohem dál než my, jsou odstřihnuté. Je to začarovaný kruh – nikdy je nedoženeme, protože nejsou peníze, nejsou peníze, protože jsme slabí. Úroveň v českém ragby se i přesto zlepšuje, jsme na dobré cestě, ale zatímco my klušeme, tak ostatní sprintují daleko před námi.
Během své hráčské kariéry jste byl velkým ragbyovým světoběžníkem – v 18 letech jste se vydal do mekky tohoto sportu na Nový Zéland. Jak na to období vzpomínáte?
Byla to krásná doba. Člověk mohl kdykoliv vzít batoh a víceméně kamkoliv na světě, kde měli ragbyový klub, zavolat s tím, že má zájem u nich hrát. Týmy většinou nabídly ubytování a sehnaly práci. Tak jsem vlastně procestoval svět, vždycky se o mě někdo postaral a vytvořil mi zázemí. Zpětně na to vzpomínám jako na velké dobrodružství a mám tendenci vidět jen ty dobré věci. Bylo to ale tvrdé, na Zélandu jsem musel vstávat ve čtyři ráno každý den, abych dojil krávy.
O jak dlouhé se jednalo směny nebo jak vůbec takové dojení novozélandských krav probíhalo?
Krávy se musely podojit po každých dvanácti hodinách. Ve čtyři ráno se nahnaly do kravína, kde jsme je podojili, zhruba v deset dopoledne jsme skončili, dostali jsme oběd a ve čtyři odpoledne už musely být znovu dojené. Každý den, víkendy nevyjímaje.
Pomohla taková tvrdá fyzická práce vaší sportovní přípravě? Napadá mě příměr k Jaromíru Jágrovi, který často svou sílu přisuzoval práci doma na statku v Hnidousích u Kladna…
Třeba během září a října jsme mimo jiné museli svážet telata z obrovských pozemků, na kterých se pásly čtyři stovky krav. Vždycky přes noc se narodilo klidně deset telat, které jsme museli různě snášet na vozíky. Fyzicky to bylo dost náročné, ale nebyl to úplně ideální trénink na fyzičku, určitě bych si dokázal představit vhodnější přípravu.
Co je pro Brazílii fotbal a pro Kanadu hokej, to pro Nový Zéland znamená ragby. Jak velký kult představuje tento sport pro toto souostroví? Když člověk přijde do hospody na Novém Zélandu, tak všude na obrazovkách běží zápasy v ragby?
Takový obrázek jsem tam úplně nevídal, tamější ligy tolik v televizi nesledují. Na Novém Zélandu si o víkendu jde téměř celá země ragby aktivně zahrát. Já jsem hrál klubovou první ligu v provincii Waikato – byla to opravdu skvělá úroveň hry, ale i tak se chodilo dívat málo lidí, většinou jenom rodiče, protože všichni ostatní v tu chvíli ragby sami hráli.
Profesionální smlouvu v ragby jste nicméně dostal v osmadvaceti letech, zahraniční ligy jste do té doby okusil i v dalších zemích. Kde všude jste hrál?
Začínal jsem v pěti letech v Říčanech, kde jsem hrál až do osmnácti. Následoval zmiňovaný Zéland, kde jsem v týmu Taupiri RFC strávil dva roky, po nichž jsem se na dvě sezony vrátil zpátky do Čech. Když mi bylo čtyřiadvacet, tak jsem jel na rok do Anglie do týmu RFC Bracknell. Následovalo angažmá ve francouzském Bordeaux-Begles, odkud jsem jel do Austrálie do klubu North Eagles. Z Austrálie jsem se vrátil zpátky do Francie, kde jsem působil ve čtvrté divizi v Beaurepaire, to mi bylo sedmadvacet. Tam si mě vyhlédli z druholigového klubu US Oyonnax, kde jsem ve zmiňovaných osmadvaceti podepsal první profesionální smlouvu. V sezoně 2012/13 jsme pak s Oyonnaxem postoupili do nejvyšší francouzské ligy Top 14 (Němeček se tak stal čtvrtým Čechem, který si zahrál nejlepší soutěž na světě; poznámka autora).
Měli i ostatní reprezentanti, kteří se dostali do zahraničí, podobně pestrou cestu?
Drtivá většina Čechů, kteří uspěli v zahraničí, šla většinou obdobně přes nižší soutěže. Měli pak většinou štěstí na klub, který je vynesl nahoru. Zahraniční týmy z nejvyšších lig si do Česka normálně hráče vyhlížet nejezdí. Koneckonců i já jsem se původně na Zéland dostal vlastně náhodou a přes známost – táta (rovněž bývalý reprezentant v ragby; poznámka autora) na Zélandu hrál v roce 1998 s pražským týmem Old Boys. Po turnaji v hospodě vyprávěl, že má doma osmnáctiletého ragbyového reprezentanta, a oni mu řekli, ať mě k nim pošle na zkoušku.
Prošlapala tím vaše generace cestu současným mladším hráčům? Přestupují současní čeští ragbisté do zahraničí častěji?
Bohužel ne, v současnosti je možná ještě obtížnější se dostat do nejvyšší francouzské ligy, než tomu bylo dříve. Do francouzské Top 14 se teď sjíždí hráči ze všech předních ragbyových národů – z Nového Zélandu, Austrálie, Jihoafrické republiky a dalších – všichni chtějí podepsat smlouvu ve Francii. Je to zkrátka nejkvalitnější liga na světě, která hráčům nabízí nejlepší podmínky včetně nejvyššího finančního ohodnocení. Kvalitními ragbisty je Top 14 momentálně doslova přecpaná. Pro české hráče je těžké dostat se třeba už jen do tamější páté ligy, natož někam výš.
Musí být většina ragbistů v dobrém slova smyslu blázni kvůli tvrdé fyzické hře?
Nemyslím si to, ragbisté jsou na tvrdou hru zvyklí odmala. Já si zase nedokážu představit, že bych podstoupil zápas v MMA, jako hodně tvrdý sport také vnímám hokej. Lidé zvenčí berou ragby podobně tvrdě, přitom pro mě je ona fyzická hra přirozená a ani si nepřijdu být nějak zvlášť pomlácený. Když člověk ragby umí, tak se víceméně ani nezraní.
O ragby se všeobecně mluví jako o extrémně čestném sportu, kde zákeřné fauly a simulování nemají místo. Zažil jste během své kariéry i jeho jinou tvář?
Myslím, že to vždy hodně souvisí s náturou dané země. Ragby má tuhle pověst, kterou si snaží držet. Kořeny má v Anglii, která je takovým spořádaným chováním spolu s disciplínou typická, což prosakuje přímo do ragby. Když jsem přijel hrát do Francie, tak tamější nátura už byla jiná – na severu země je ragby daleko slušnější, na jihu to ale vypadalo jinak, tam už se to mlátilo, hra byla daleko surovější.
Například ve fotbale se často vyskytuje problematické chování ať u hráčů nebo fanoušků. To bývá odůvodňováno i tím, že byl historicky dělnickým sportem. Jak je na tom vlastně ragby – tušíte, z jakých společenských sfér se rekrutovali první hráči?
Historicky bylo ragby v Anglii univerzitním sportem. Možná právě z tohoto prostředí vychází celý nádech tradičně spojovaný s ragby – a sice, že se jedná o gentlemanský sport. I když to byla vždy tvrdá hra, tak pořád nesla tyhle hodnoty. Nešlo v něm o to, že by se na hřiště či na tribuny šel někdo jen poprat.
Jakých hodnot si v ragby nejvíce ceníte?
Těžko se mi něco vypichuje. Jelikož v ragbyovém prostředí působím od útlého věku, tak mi chování uvnitř naší sportovní bubliny přijde zcela přirozené. Naopak je pro mě divné slyšet, co se děje a jak se někdo chová ve fotbale nebo hokeji… Ale nejvíce si u nás cením soudržnosti. Že lidé v našem sportu drží pohromadě, může být i z toho důvodu, že v ragby stále není tolik peněz. Kvůli tomu není tolik zkažené.
Změnily by se tyto hodnoty ve chvíli, kdy by do ragby začalo proudit více peněz?
Nedostatek peněz v ragby nemusí mít nutně jen negativní dopad, ale v tomhle ohledu právě i pozitivní vliv. Ve zmiňované francouzské Top 14 je nyní vidět, že jak tam proudí více peněz, tak už především funkcionáři vystupují jinak – je na ně kladen daleko větší tlak na výsledek, což může ovlivňovat jejich chování.
Se kterými sporty se ragby nejvíce přetahuje o zájem dětí? Jsou to především ty nejvíce populární v čele s fotbalem?
Nemáme problém s kvantitou hráčů, ale s kvalitou. Nepotřebujeme nabrat padesát dětí, které nikde jinde nevzali. Nám by pomohlo, kdyby si ti nejtalentovanější nevybírali v první řadě fotbal nebo hokej, ve kterých stále vidí největší perspektivu. Kdyby se tohle změnilo a ty nejšikovnější děti si na prvním místě začaly vybírat ragby, tak to by udělalo potřebnou změnu.
V rozhovoru pro Radiožurnál Sport jste před dvěma lety uvedl, že na rozdíl od amatérů v zahraničních nižších soutěžích chybí českým amatérům profesionální přístup – jak lze takovou věc měnit systematicky?
Tohle zlepšit je taková má osobní mise. S Říčany jsme aktuálně třikrát za sebou mistři republiky, ale to pro mě osobně není tak důležité. Pro mě je mnohem zásadnější změnit mentalitu a nastavení hráčů, což je ale strašně těžké. Z Francie jsem se vrátil před pěti lety, za tu dobu se mentalita pomalu zlepšuje, ale je to neustálý, únavný boj. Někteří hráči nejsou zvyklí tvrdě pracovat, ale především právě o to v ragby běží. Jde o fyzickou konfrontaci, na kterou musí být každý připravený. Změna přístupu je klíčová, ale jak na ni v globálu, to je otázka za milion.
Co pro vás i po těch letech znamená ragby?
Pro mě to je osobní realizace. Začal jsme hrát, protože mě k tomu táta v pěti letech nejprve přivedl a poté mě u toho i udržel. Škola ani jiné sporty mi nijak zvlášť nešly, ale na ragby jsem se mohl ukázat, co ve mně je. Procestoval jsem díky tomu část světa. A i nyní v osobě trenéra stále cítím, když se momentálně snažím změnit mentalitu hráčů, že pro mě ragby má smysl.
Miroslav Němeček je bývalý český reprezentant v ragby. Během hráčské kariéry okusil kromě nejvyšší české ligy také soutěže na Novém Zélandu (Taupiri RFC), Anglii (RFC Bracknell), Austrálii (North Eagles) a Francii (Bordeaux-Begles, Beaurepaire). Právě ve Francii si s týmem US Oyonnax jako čtvrtý Čech zahrál nejlepší ligu světa zvanou Top 14. Momentálně působí jako trenér týmu RC Mountfield Říčany, aktuálních mistrů republiky, rovněž trénuje českou ragbyovou reprezentaci.
