Robert Fremr, místopředseda Vrchního soudu v Praze, se nestane ústavním soudcem. Vzdal se nominace, kterou schválil Senát, kvůli rozsudkům z doby komunismu. Stanislav Balík, emeritní ústavní soudce, dnes advokát a děkan právnické fakulty v Plzni, říká, že se kardinální chyba stala v poradním panelu prezidenta. Ústava podle něj žádný takový institut totiž nezná.
Jste výraznou autoritou na poli ústavních a lidských práv. Považujete za správné, že se Robert Fremr, který byl před revolucí členem KSČ a odsoudil mimo jiné více než sto lidí za emigraci, vzdal nominace na ústavního soudce?
Na tuto otázku jsou povoláni odpovědět především ti, kteří byli za emigraci odsouzeni a až po listopadu 1989 rehabilitováni. Řekl bych, že v atmosféře, jež nominaci Roberta Fremra postupně provázela, bylo jeho odstoupení ve vztahu k autoritě Ústavního soudu, o kterou jde především, důstojným krokem.
Veřejná debata se odehrávala mezi dvěma póly. Jeden říká „vynikající odborník na trestní právo s mezinárodním renomé, pro nezávislost justice toho v třech svobodných dekádách udělal hodně“. Druhý říká „ano, ale nejde o kádrování, nýbrž o důvěru veřejnosti k nejvyšší právní instituci v zemi“. Co říkáte vy?
Dovolím si lakonicky odpovědět slovy nálezu Ústavního soudu ze dne 17. července 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, v němž Ústavní soud mimo jiné vytkl justičním orgánům a ministerstvu spravedlnosti, že se vyhnuly „odpovědi na základní otázku – totiž, jak souvisí profesní minulost soudce s jeho současným rozhodováním“, a uvedl, že „konstatování, že tato souvislost existuje, je pod zorným úhlem bohaté zahraniční literatury… až triviální“.
Nejen nový předseda Ústavního osudu Baxa, který byl ostatně před Listopadem také trestním soudcem, uvedl, že soudce v tehdejší době nemohl odmítnou soudit emigranty, musel respektovat zákon. Ale každý přece mohl odmítnout být v nesvobodném režimu soudcem, že?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
