První rozhovor jsme spolu pořizovali před osmi lety; tehdy bylo zpěvačce Žofii Dařbujánové dvacet let. Mezitím si osvojila umělecké jméno ZOFIE DARES (28) a z nadějné skupiny Mydy Rabycad jsou jednoduše MYDY, stálice českých koncertních pódií, které vystoupí na blížícím se festivalu Metronome Prague.
Žofie vyrůstala v umělecké rodině v Hradci Králové. Rodiče, architekti Helena a Jiří, vedou DAD Studio, starší sourozenci z matčina předchozího manželství, umělec Matyáš Chochola a malířka a výtvarnice Julia Chochola, jsou zavedenými jmény českého výtvarného milieu. Vedle muziky pracuje na filmových projektech, nedávno se jako asistentka účastnila natáčení remaku legendárního snímku Ve stínu upíra v čele s americkou hereckou hvězdou Willemem Dafoem.
Jak dělíte čas mezi kapelu a filmová natáčení?
Je to docela náročné, ale díky tomu, že u filmu jsem začala pracovat současně s covidem, zvykalo se mi snadněji. Jsem ráda, že jsem si našla práci, která mi tou těžkou covidovou dobou pomohla projít. A že to je práce, kterou si netahám domů. Jedu deset dvanáct hodin v kuse, ale v hlavě mi filmové natáčení neleží. Opravdu, ráda si čistím hlavu fyzickou prací – ne že bych při ní nemusela používat mozek, ale je to úplně jiný druh soustředění. Ještě dřív, než jsem začala dělat u filmu, jsem se občas sebrala s kámoškama a odjela pracovat na farmu ke koním: sekat trávu, uklízet ve stáji, házet seno. Mně tohle vůbec nevadí a celá naše parta to vždy brala jako nesmírně terapeutickou činnost. Takže musím říct, že mi to pomohlo přežít i tu pandemii. A nejen mně, podobně to měla celá kapela.
Co dělali – doufám, že se neurazí – vaši „kluci“ z kapely MYDY?
Každý má svou práci: Mikuláš vlastní filmovou produkci, Nèro se momentálně věnuje hudbě naplno jako hudební producent, Honzík je právník lomeno účetní a Ondra dělá finanční poradenství. Takže se dá říct, že v kapele máme všechno, co potřebujeme. Samotný covid nám svým způsobem velmi pomohl: těsně předtím jsme vyměnili management, což nebyly jediné změny, k nimž u nás došlo. Vzhledem k tomu, že jsme sedm let jeli v podstatě nonstop, potřebovali jsme už trochu zabrzdit. Je otázkou, zda by nás to nesemlelo úplně, kdyby se ten vlak na chvíli nezastavil. Já v koroně dost pochybovala sama o sobě, hledala jsem smysl: Mám se dál věnovat zpívání? Jsem na to dost dobrá? Mám na to sílu? V našem případě jsme si, myslím, navzájem uvědomili, jak hodně se máme rádi, jak silné pouto mezi námi existuje. Teď jsem přesvědčená, že to už zvládneme.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
