JAN SMIGMATOR (37) koncertoval jako první český jazzový a swingový zpěvák v Mekce muzikantů klasické i populární hudby, newyorské Carnegie Hall. Reflex si s ním povídal o tom, co všechno museli s manželkou – a současně manažerkou – podstoupit, jak koncert proběhl a zda lze po tomto výstupu na pomyslný hudební vrchol vůbec ještě o něčem snít.
Jaký jste měl pocit, když jste viděl před Carnegie Hall svůj plakát v nadživotní velikosti?
Uvědomil jsem si tíhu odpovědnosti, jakou mám za to, aby byla na jevišti odvedena práce co nejlíp. Nutno podotknout, že bez pomoci mé ženy by se koncert neuskutečnil, protože Katka měla na starost produkci, management a mnoho dalšího a posledních čtrnáct dní bylo pro ni peklo, jelikož – vzhledem k časovému posunu – všechna jednání probíhala v noci.
O čem se u toho jednalo?
Velmi intenzívně například řešili pojistku, která je sice v řádech stovek dolarů, ale v okamžiku, kdy chcete koncert nahrávat, vystřelí do astronomických výšin. Kromě toho nás nebyli schopni pojistit, protože nejsme Američané a firma Smigmator nemá v USA sídlo. Pojišťovací agentka, jež nás měla na starost, to po dvou měsících vzdala, nenašla žádné řešení. Pak do toho vstoupil jistý pan Goldstein, který si nakonec se vším poradil. Nám v tom ale lítalo dost peněz a až pětadvacet hodin před koncertem přišel certifikát, že můžeme audionahrávku pořídit. Onen nezbytný papír jsme pak přeposlali do Carnegie Hall.
Takže z koncertu vzejde live album?
Ano. Cédéčko i vinyl. Carnegie Hall má špičkové nahrávací studio, jemuž vládne japonská zvuková inženýrka Noriko Okabeová, s níž byla fantastická spolupráce. Nelze sice udělat nic, co se dopředu nedomluví, ale to je pak splněno na sto procent.
V Carnegie Hall měla v roce 1893 premiéru i Dvořákova symfonie Novosvětská…
Proto jsme také zařadili jeho Humoresku, kterou zahrál na tenor saxofon Scott Hamilton. Při jejím ohlašování jsem si dovolil fór, že já, český kluk, tady zpívám americké standardy a že bude fajn, když on, Američan, zahraje český „standard“, třeba od Antonína Dvořáka. A on ho prezentoval fantasticky. Tenhle okamžik česko-americké publikum velmi ocenilo.
Vaši kapelu tvořil kromě dvou Čechů Tony Bennett Quartet. Jaký byl věkový průměr?
My tři čeští Honzové, tedy já, klavírista Jan Steinsdörfer a hráč na Hammondovy varhany Jan Andr, jsme ho rapidně snížili. Bubeník Harold Jones, který hrával s Countem Basiem, Frankem Sinatrou, Dukem Ellingtonem, Rayem Charlesem, Ellou Fitzgeraldovou a dalšími, oslavil nedávno třiaosmdesáté narozeniny, kontrabasista Marshall Wood, jenž účinkoval i s Dizzym Gillespiem, kytarista Gray Sargent a zmíněný Scott Hamilton jsou na prahu sedmdesátky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
