Letošní přetlak na středních školách zvedl zájem o problémy českého školství. Jak na vzdělávání dopadá časté střídání ministrů? Má smysl inspirovat se v zahraničí? A co teď čeká uchazeče, kteří se nedostali na střední školy? Na dotazy Reflexu odpovídali tři odborníci: ředitel organizace Učitel naživo Martin Kozel, analytička společnosti EDUin Lucie Slejšková a ekonom Daniel Münich z institutu CERGE-EI.
Martin Kozel (Učitel Naživo)
Česko má za 17 let již 17. ministra školství. Jak se na vzdělávání podepisuje tato politická nestabilita?
Neblaze! Není možné kvalitně implementovat změny, pokud nedokážeme zajistit kontinuitu. Pozitivní ale je, že poslední tři ministři (Plaga, Gazdík, Balaš) se drželi cílů stanovených Strategií 2030+. Na druhou stranu, při každé změně v čele resortu přichází období, kdy se nový šéf musí zorientovat v různých dílčích agendách i fungování úřadu. Logicky tím pádem dochází k průtahům, úpravám v zadání, posunům v prioritách. Ve chvíli, kdy je potřeba pro resort vyjednat dostatek financí, například na ty zmíněné platy, není to určitě dobrá pozice.
Výzvy, před kterými stojí nový ministr, nejsou malé - kromě pokračování těch reforem, které už jsem zmínil, je to například změna tzv. osnov - rámcových vzdělávacích plánů (RVP). Všichni tušíme, že se to musí stát, ale zároveň je to tak trochu tanec mezi vejci a držím palce kolegům a kolegyním, kteří na revizích pracují.
Učitel naživo v posledních letech prosazoval změny ve školství nejen v přípravě učitelů. V jaké fázi teď české školství je? Posouvá se ke skutečným reformám?
Naše práce je založená na přesvědčení, že potřebujeme dobrý systém a ještě více potřebujeme dobré lidi v něm. Proto věnujeme tolik úsilí tomu, aby v Česku fungovala kvalitní profesní příprava pro učitele, a také ředitele. A troufám si říct, že v této oblasti se školství skutečně posouvá. Dokonce platí i to, že ty reformní snahy přecházejí z ministra na ministra, což není vždy samozřejmé.
V učitelském vzdělávání je jednoznačně správně, že do běžící reformy jsou zapojené pedagogické fakulty a další fakulty vzdělávající učitele. Bez nich není žádná změna možná. Máme naději, že v přípravě budoucích učitelů bude dostatek kvalitní praxe díky ukotvení pozice provázejících učitelů, kteří vedou praxe budoucích učitelů a učitelek.
U přípravy ředitelů je zase vidět snaha posílit dovednosti nazývané “pedagogický leadership”. To znamená ty, které směřují ke kvalitě výuky. O parkety v tělocvičně se možná může postarat někdo jiný než ředitel, ale to, jak probíhá výuka matematiky, jestli děti i učitelé a učitelky chodí do školy rádi a dobře se jim v ní učí, to je jednoznačně starost ředitele. Je dobře, že vláda se snaží přidat peníze učitelům a učitelkám a posílit tak prestiž práce ve školství. Vyšší ohodnocení by si ale jistě zasloužili i další lidé, kteří jsou ve školách nepostradatelní.
Často se říká, že se Česko má ve školství inspirovat úspěšnými státy, například Finskem. Co všechno je z finského vzdělávání přenositelné?
Obecně bych řekl, že inspirace zahraničím je dobrá věc - sami jsme k tomu přistoupili v našich vzdělávacích programech pro učitele a ředitele. Zároveň ale platí, že to nejdůležitější je mít jasně stanovený cíl a za ním jít. To je ve výsledku i to, co udělali ve Finsku - shodli se na tom, jak má vzdělávací systém vypadat, provedli změny, které mohly být i bolestivé, ale došli tam, kam chtěli. My jsme na tom teď v Česku tak, že máme už poněkolikáté stanovené cíle, ale na cestě za nimi pořád klopýtáme. V tom vidím slabinu. Další věc je, že český vzdělávací systém je hodně decentralizovaný. To má své výhody i nevýhody, ale jedním z důsledků je, že na úrovni jednotlivých škol, ale třeba i krajů najdeme pozitivní inspirace dost.
Za mě tedy už není tolik potřeba dívat se do zahraničí, ale naopak - hodně se soustředit na to, co děláme tady v Česku, vzájemně se učit a společně se posouvat k nějakému jasně definovanému cíli.
Lucie Slejšková (EDUin)
Po výsledcích přijímacích zkoušek čteme zprávy, že některým uchazečům nestačilo na přijetí ani 85 % v přijímacích testech. Co teď čeká ty, kdo se na žádnou školu nedostali?
Bohužel se letos propojily dva zásadní problémy českého školství, a to jsou nedostatečné kapacity středních všeobecných škol v některých krajích, především gymnázií a zejména v Praze, a nevhodné nastavení jednotných přijímacích zkoušek (JPZ), které počítá jen se dvěma přihláškami. V řadě krajů je situace poklidnější a jeden a týž žák usilující o gymnázium v Praze by se v jiném regionu na gymnázium se svým výsledkem JPZ dostal. Omezený počet přihlášek šanci těchto žáků značně limituje. A co tedy takové žáky čeká? Na posouzení je zatím brzy, ale dá se předpokládat, že část žáků uspěje na odvolání, část bude zkoušet 2. kola a hledat volná místa. Nevíme, kolik z nich se na střední školy nakonec dostane, půjde už ale nejspíš o takové školy, kam tito žáci jít nechtěli. Místo gymnázií nastoupí na různé střední školy všeobecnějšího zaměření, lycea apod. Nebo se rozhodnou dojíždět. Každopádně půjde v řadě případů o žáky, kteří by jinde, kde kapacity mají, mohli gymnázium bez problému studovat.
Jak se může stát připravit na příští ročník, který je také silný? Pomohlo by například navýšit množství povolených přihlášek?
Pomohlo, protože tím by se omezilo taktizování některých žáků a rodin, kteří vědí, že v jejich regionu je přetlak na určité typy škol a často si ani netroufnou na takovou školu přihlášku podat. Zároveň by více přihlášek vyžadovalo digitalizaci celého systému. Bez toho je to nemyslitelné a takovou změnu je možné stihnout opravdu rychle. To by bylo opatření, které mírní dopad nedostatku kapacit škol. Ten je ale třeba začít řešit komplexně, přemýšlet, kde je třeba kapacity, zejména gymnázií, navyšovat a jak to udělat. Je tu jeden technicky snadno proveditelný způsob, o kterém Praha dokonce i uvažovala. Je to přeměna, třeba i dočasná, části osmiletých gymnázií na gymnázia čtyřletá. Jsou tu budovy, třídy, kompetentní učitelé, není třeba stavět na zelené louce. Otázka, je, zda to je politicky a společensky průchozí.
Česko má za 17 let již 17. ministra školství. Jak se na vzdělávání podepisuje tato politická nestabilita?
Nestabilita škodí každému resortu. Ve školství čeká na řešení několik velkých problémů, některé z nich již řadu let. Kromě kapacit škol a JPZ to je stále reforma maturitní zkoušky a celková reforma oborů středního vzdělávání, se kterou jsme skutečně zaspali. Nebo také podpora učitelské profese v podobě zvyšování platů či kariérního řádu. Potřebujeme politicky silného ministra, který dokáže některé problematické body obhájit a ustát i nepříjemná rozhodnutí a tlaky.
Obecně vzato, co teď české školství nejvíc potřebuje? Kam se má posunout do skloňovaného roku 2030?
Kam se máme dostat v roce 2030, říká jasně Strategie vzdělávací politiky v ČR do roku 2030+. Když to zjednoduším, tak tu jsou dva hlavní cíle. První říká, že máme modernizovat to, co a jak se mají české děti učit. Prakticky to znamená vytvořit kvalitní vzdělávací programy, jejichž revize právě probíhá, zaměřit vzdělávání více na kompetence žáků a tímto způsobem také více zaměřit různé zkoušky. Posílit všeobecné vzdělávání na středních školách a slučovat příbuzné obory. Proměně obsahu se musí přizpůsobovat i vzdělávání učitelů a jejich podpora.
Druhý cíl říká, že chceme snižovat nerovnosti ve vzdělávání a umožnit dětem rovný přístup ke vzdělávání. Je notoricky známo, že oproti zemím OECD má v Česku nebývale velký vliv na přístup ke vzdělávání a jeho kvalitu socioekonomický status rodiny. Neplatí, že školy jsou přibližně stejně kvalitní a mají stejně kvalifikované učitele. Existují velké regionální rozdíly, které se nám nedaří narovnávat. V některých krajích a okresech je až 20 % nekvalifikovaných učitelů. A překvapilo by nás možná, že nejde jen o tradičně zmiňovaný Karlovarský kraj, ale třeba i o okresy jako je Kladno nebo Mělník. Věnuje se tomu například poslední Audit vzdělávacího systému, který EDUin vydal za rok 2022.
Problémy začínají již v předškolním vzdělávání, v některých krajích je opět malá kapacita školek, řada dětí, které by to nejvíc potřebovaly, do školky nechodí. Nefunguje plošně propracovaný systém spolupráce školek, pedagogicko-psychologických poraden a terénních pracovníků. Do cíle snížení nerovností spadá i vysoká míra selekce, kterou se český vzdělávací systém vyznačuje, například naše stálá podpora víceletých gymnázií. Ostatně ani JPZ v současné podobě tomuto cíli moc neodpovídá.
Nový ministr má tedy před sebou docela jasnou agendu. Když se vrátím k otázce, tak české školství vcelku již dobře ví, co má konat, a to, co nyní potřebuje, je zkrátka začít konat a dotahovat do konce započatá řešení.
Daniel Münich (CERGE-EI, Národní ekonomická rada vlády)
Česko má za 17 let již 17. ministra školství. Jak se na vzdělávání podepisuje tato politická nestabilita?
Podepisuje se na tom nedobře. Délka éra ministra Plagy byla v tomto výjimečná a bylo pak i vidět posuny kupředu. České školství nutně potřebuje nastartovat modernizační změny, což bez 'kormidelníka' moc nejde. Než se ministři stačí v té složité a rozmanité agendě plné zájmových skupin rozkoukat, jsou vystřídáni. Ony tomu také odpovídají politické programy stran pro oblast školství. Většinou jde o dost obecné sliby a to jen v lepším případě.
Vysokoškolští učitelé nedávno stávkovali kvůli nízkým platům. Je vysoké školství obecně podfinancované? Jaké změny ze strany státu by vysoké školy potřebovaly?
Peníze navíc jsou potřeba určitě, ale ruku v ruce s reformním plánem. Je potřeba pozměnit zastaralý systém vnitřního a vnějšího řízení veřejných vysokých škol, který brzdí zdravou konkurenci, modernizaci flexibilitu vzdělávací nabídky a větší otevřenost vůči okolnímu světu v oblasti aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací. Je třeba zvýšit informovanost veřejnosti o studiu na VŠ. Doporučil bych také výraznější modernizační reformu systému finanční podpory VŠ studentů. Stát by měl skrze MŠMT více usměrňovat vysoké školy k uspokojování veřejných zájmů a priorit.
Jaké poučení si může stát vzít z letošní situace na středních školách? Je náš systém schopen být flexibilní a kapacity v budoucnu přizpůsobovat?
Začíná nás dohánět společenská a politická laxnost a neřešení systémových nedostatků v regionálním školství posledních dvou dekád tváří v tvář změnám ve společnosti a globalizace. Mám na mysli nedostatečnou informovanost, nevyužívání možností digitalizace, nedostatečný důraz na vzdělávací politiku založenou na analýzách a výzkumech, přehlížení velmi vysokých nerovností v přístupu ke kvalitnímu vzdělání, velmi vysoká míra fragmentace a nekoordinovanost vzdělávacích institucí, přílišná oborová fragmentace, pomalý postup v modernizaci počátečního a dalšího vzdělávání pedagogů a tak dále.
