Myška Celestina rozbije svému parťákovi, medvědu Ernestovi, housle. Vyrazí proto do jeho rodné Breptánie, aby je nechala opravit. Netuší ale, že Breptánie je totalitní zemí, kde je nejvíce ze všeho zakázaná hudba... Režisér Jean-Christophe Roger a jeho kolega Julien Chheng natočili už několikátou adaptaci příběhů pro děti od belgické autorky Gabrielle Vincent. Půvabný film Myška a medvěd na cestách byl nominován na prestižní cenu César, na letošním Anifilmu získal cenu pro nejlepší celovečerní snímek pro děti a je právě k vidění i v našich kinech.
Ernest i celá Breptánie trpí tím, že tamní rodiče po svých dětech vyžadují, aby vykonávaly stejnou profesi jako oni. Cítil jste v tomhle ohledu tlak ze strany svých rodičů?
Já jsem se ve svém životě rozhodl po svém co se týče profese, manželství i náboženství – a mým rodičům se nelíbilo ani jedno z těch rozhodnutí. Ale respektovali moje volby, jakkoliv se lišily od jejich představ, a já jsem díky tomu mohl jít vlastní cestou a mimo jiné se stát umělcem. Nebránili mi, nezakazovali mi to, jen měli starosti, jak se uživím.
Animace je ožehavá disciplína, trávíte roky piplavou prací na filmu, který pak nemusí mít úspěch... Jak byli Myška a medvěd na cestách přijatí francouzskými diváky?
Nejdřív to s nimi vypadalo bledě, protože francouzská premiéra filmu byla ve stejný den, kdy do kin přišel Avatar 2. Sledoval jsem, jak na Avatara chodily celé třídy dětí a na můj film nikdo. Takže začátek byl těžký, ale nakonec to dopadlo dobře, Myšku a medvěda na cestách ve Francii vidělo přes půl milionu lidí. Měli jsme dobré recenze a hodně podpory od malých, nezávislých kin, která dobře spolupracovala s místními komunitami a školami. A teď ten film cestuje po světě a je skvělé vidět, že se líbí dětem i v jiných zemích.
Byly otázky, které vám kladly české děti po projekci na Anifilmu, v něčem jiné, než jaké dostáváte jinde?
Ani ne. Děti mají vždycky velmi zásadní otázky. A jsem šťastný, že se nestydí a nebojí se ptát. Autorka Ernesta a Celestiny Gabrielle Vincent tvořila pro děti pod pseudonymem, tehdy se to vnímalo jako druhořadé umění, ale děti přitom velmi respektovala a vnímala je jako hotové lidi. A já je tak beru taky: dokážou pochopit mnohem víc, než si my dospělí myslíme, a je důležité vydávat ze sebe v tvorbě pro ně to nejlepší, abychom je inspirovali. Na diskusích po filmu si pak s nimi povídám o tom, jak dosahovat svých cílů a snů. Tenhle dialog s mladými diváky je mojí nejoblíbenější částí tvorby.
S kým pracujete radši, s Ernestem, nebo s Celestinou? S kým si užijete víc legrace?
Celestina je aktivnější postava, pohání příběh: v tomhle případě chce nechat spravit housle, které se kvůli ní rozbily, a tak vyrazí do Breptánie. Vůbec netuší, kde je, ale je připravená přejít půl světa, jen aby byl Ernest zase šťastný. Kdežto Ernest... je prostě medvěd. Navíc je v situaci, kdy se nemůže moc rozhodovat ani bouřit, Breptánie je pro něj vězení. Takže Celestina je skutečná hrdinka příběhu a i když ji Ernest od sebe odstrkuje, ona ho pořád zachraňuje. Myslím si, že je to úžasná osůbka!
Breptánie je totalitní země a Celestina v ní pomůže nastartovat revoluci. Se spoluautorem filmu Julienem Chhengem se vám podařilo vysvětlit dětským divákům fungování autoritářského režimu srozumitelně, a přitom zábavně, S čím jste při tom nejvíc zápasili?
Myslím si, že válka a podobné velké dějinné události děti přirozeně zasahují: ony nežijí ve vlastním světě, všechno se jich dotýká stejně jako dospělých. Takže se jim v tvorbě nemůžeme vyhýbat; potřebujeme k mladému publiku promlouvat o zásadních tématech, ale tak, aby to bylo právě srozumitelné i zábavné. Tím můžeme malé diváky inspirovat a dodávat jim odvahu. Pro mě je nejdůležitější, že ve filmu ten režim nekritizujeme: hlavní důraz klademe na potenciál každého člověka. Chtěli jsme ukázat, že jediný člověk může změnit sám sebe, svou rodinu i svět kolem sebe. Jedinec nemusí nést nějaké dědičné břemeno, může sám psát svůj životní příběh. Pokud náš film někoho inspiruje k pocitu, že drží svůj život ve vlastních rukách, tak jsme vyhráli.
Breptánie je ve vašem podání i exotickou zemí s vlastní kulturou, architekturou, písmem... Podle čeho jste vytvořili její vizuální charakter?
Ernest a Celestina už v ilustracích Gabrielle Vincent žijí v běžné francouzské nebo belgické vesnici. I když jde o medvěda a myš, pohybují se v celkem realistickém prostředí. Proto jsem si nedovedl představit, že by Breptánie byla nějakým kouzelným světem. Protože je to země medvědů, představoval jsem si ji jako izolované údolí vysoko v horách. Taky to muselo být hodně daleko, protože Ernest odtamtud utekl a šel co nejdál mohl, aby ho nikdo nenašel. Vzpomněl jsem si proto na svou cestu po Karákóramské dálnici ze severního Pákistánu do Číny a na putování po Hindúkuši a Pamíru. V tamních odtržených údolích jsem viděl lidi s různými tvářemi, jazyky i náboženstvími, kteří kvůli geografickým podmínkám žili po staletí v minimálním kontaktu s vnějším světem. Co se architektury týče, smíchali jsme spoustu vlivů například z Gruzie, Arménie, Turecka... Potřebovali jsme taky, aby působila absurdně, jak se sluší na zemi, kde vládne heslo „je to tak a ne jinak“. Proto je třeba ta největší budova ve městě, soud, vzhůru nohama.
Arménie i Gruzie jsou bývalé sovětské republiky a já jako dítě bývalého východního bloku ve vašem filmu nemůžu vidět rysy sovětské reality – nejen v tom totalitním duchu, ale i ve tvářích či oblečení postav. Nakolik to byl záměr?
Gabrielle Vincent nakreslila Ernesta údajně na základě muže, kterého znala a pravděpodobně i milovala – a ten prý pocházel odněkud z východu. Já jsem byl asi před pěti lety se seriálem O myšce a medvědovi na festivalech mimo jiné v Moskvě a Petrohradě, kde si děti ty postavy velmi zamilovaly. A do třetice jsem pracoval na Ukrajině. Takže tyhle věci se ve mně asi nějak podvědomě spojily. Ale některé věci jsme ani neplánovat nemohli, třeba to, že nás ptáček svobody Mifasol nosí ukrajinské barvy. Samotné nás zarazilo, že jsme se současné realitě přiblížili víc, než jsme čekali.
Všechny vaše filmy a seriály o Ernestovi a Celestině působí jako ručně kreslené a vybarvované vodovkami. Jak tohohle vizuálu v dnešní digitální době docilujete?
První celovečerák o myšce a medvědovi jsme před deseti lety dělali klasicky vodovkami na papíru. Pak jsme s Julienem dostali zakázku natočit televizní seriál, šestadvacet epizod, ale s daleko nižším rozpočtem. Museli jsme proto najít vhodné technické řešení. Udělali jsme 3D animaci, ve které jsou postavy vyrenderované ve 2D, a k tomu jsme naskenovali a ve Photoshopu upravili všechna ta existující akvarelová pozadí. Tuhle techniku jsme použili i teď, jen v animaci postav jsme se vrátili k ruční práci.
Na Anifilmu jste svůj film viděl s českým dabingem. Vadilo vám to, nebo jste na to jako tvůrce příběhů pro děti zvyklý?
Bylo nádherné vidět Myšku a medvěda na cestách v češtině! Je krásné vědět, že dabing ten film přivede k dalšímu publiku, a navíc je české znění opravdu dobře udělané. Právě proto, že Česko patřilo pod sovětský vliv, je pro mě důležité vidět ten film zrovna tady. Jsem šťastný, že se místním dětem líbí. A víte co? Jedny z prvních animovaných snímků, které jsem kdy viděl, byly právě české, které pouštěli v naší televizi vedle disneyovek.
