Už v sedmnácti se stal díky filmu Snowboarďáci dívčím idolem. Později ještě „přiložili do kotle“ Rafťáci. Pak studoval režii. Nakonec se k herectví vrátil a udělal si radost filmem Vlastníci a minisérií Marie Terezie. Vojtěch Kotek (35) kromě toho hraje v Činoherním klubu a po svém otci převzal štafetu v Divadle Járy Cimrmana. Po loňském narození syna navíc hovoří o přeskládání životních hodnot.
Když chce člověk uspět jako herec, měl by mít sebevědomí. Jak jste ho získal?
Protože jsem s hraním začal hodně brzo, ani jsem ho nepotřeboval. Měl jsem v sobě dětskou bezelstnou drzost a to, co dělám, mi nepřišlo ničím zvláštní. Přistupoval jsem k tomu bez zábran a sebereflexe.
Kdy jste začínal?
V osmi letech. Táta mě brával na představení Cimrmanů i na zájezdy a mě bavilo být s nimi a všechny hry jsem poměrně dobře znal. I proto, že jsem při poslechu jejich cédéček usínal, takže jsem je měl naposlouchané, aniž bych polovině toho, co se tam říká, rozuměl. I tak mi to přišlo legrační, a jak jsem stárnul, mi to pomalu docházelo. Tehdy se hodně jezdilo se Záskokem a táta v něm měl poměrně velkou roli, podruha Bártu. V semináři se v jednom místě hovoří o tom, jak využil Cimrman výpadek proudu při představení ke vzniku rozhlasové hry. Jako názorná ukázka slouží situace, kdy se zhasne, kluci hovoří zpoza kulis do připravených mikrofonů. Táta měl dvě věty: „Dobrý den, jsem sousedovic malý Mirek, mamince zase došel ocet.“ Pak se něco děje a následuje druhá věta: „Já jsem Mirek.“ Při jednom představení, kdy jsem byl s nimi na zájezdě, táta jednu z těch vět pokazil. Po představení se sedělo v restauraci na večeři a já jsem si ho začal za to dobírat. Podotýkám, že mi bylo osm. Jeho se to dotklo a povídá: „Tak si to zkus a uvidíš sám,“ a zeptal se Ládi Smoljaka, jestli to dovolí. Láďa nebyl proti a já jsem odpověděl větou z té hry: „Víte co, tak mi to roličku dejte, já si to přes noc přelouskám a ono to ráno půjde.“ Všichni se smáli, druhý den jsem to odehrál a od té doby pokaždý, když jsem byl divadle a hrál se Záskok, jsem mluvil malýho Mirka. A vůbec mi nepřišlo, že bych měl mít trému. Začal jsem ji mít až později, kdy jsem si postupně uvědomoval, jak moc bych to mohl pokazit.
Cimrmani jezdili vždycky začátkem ledna i s rodinami do Janských Lázní. Jak na to vzpomínáte?
Bydleli jsme tam týden v hotýlku, přes den se lyžovalo a večer se jelo někam hrát. Já tam navíc slavil vždycky osmého ledna narozeniny. Tehdy jsem si pamatoval strašně moc vtipů, tak jsem je vyprávěl, a protože je Zdeněk Svěrák v tom „oboru“ neuvěřitelná studnice, vzájemně jsme se špičkovali, vydrželi jsme až do jedný do rána a mně vůbec nedocházelo, s kým ten „souboj“ podstupuju. Až později, kdy mi došlo, že je Zdeněk vlastně nedostižný génius, jsem začal mít před ním trému a vyprávět vtipy už si nedovolím.
Oficiálně jste se dostal na jeviště v rámci akce Synové pomáhají otcům.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
