nahoru

Stanislav Balík: Babiš by mohl zkusit totéž co kdysi Zeman, zburcovat laxní a chronické nevoliče

Jana Bendová 3. listopadu 2022 • 14:40
Stanislav Balík: Babiš by mohl zkusit totéž co kdysi Zeman, zburcovat laxní a chronické nevoliče
foto: Facebook Andreje Babiše

Fialova vláda udělala jedině dobře, že nepostavila vlastního prezidentského kandidáta, říká v rozhovoru politolog Stanislav Balík. Co by doporučil Danuši Nerudové, Petru Pavlovi či Pavlu Fischerovi, být jejich poradcem, a jaké jsou jejich hlavní slabiny? Andreji Babišovi by neporadil nic, svědomí by mu to nedovolilo. A zasáhne Miloš Zeman do kampaně?

Andrej Babiš se rozhodl kandidovat na prezidenta. Jakou mu dáváte šanci?

Nepohybuji se v sázkovém prostředí a nepřemýšlím v procentuálních šancích. Spíš uvažuji o efektech volebních systémů. Dvoukolový většinový volební systém vede zpravidla k tomu, že silný kandidát typu Andreje Babiše se relativně snadno dostane do druhého kola, ale obtížněji vyhrává druhé kolo. Pro postup do druhého kola vám totiž pomáhá silná vyhraněnost – že vás spousta lidí miluje a spousta nenávidí. Zkrátka, že jste buď studený, nebo horký, nikoli vlažný, jak říká bible. Ale to vám je pak paradoxně na překážku v druhém kole, které vede častěji k tomu, že je zvolen konsensuálnější kandidát. Viděli jsme to několikrát na Slovensku, kdy při dvojí kandidatuře Vladimír Mečiar dvakrát postoupil do druhého kola, a pokaždé prohrál; stejně jako jednou Robert Fico. Na druhou stranu Miloši Zemanovi to v roce 2018 těsně vyšlo. Jinými slovy – Andrej Babiš má velkou šanci dostat se do druhého kola, v něm ale zřejmě bude mít velký problém a určitě to není rozhodnuté.

V minulosti se zaklínal, že na prezidenta kandidovat nehodlá, takový post mu údajně nesedí. Je sice velmistrem otoček, ale co je podle vás tou hlavní příčinou změny názoru? Obava z trestu v kauze Čapí hnízdo?

To je otázka na něj. Každopádně za ono desetiletí jeho politické kariéry jsme si mohli už dávno zvyknout, že nejenže má nyní jiný názor na prezidentskou kandidaturu než před osmi lety, ale že říká něco jiného ráno a večer. A dost možná nejenom že mění vyjádření, on si dost možná i skutečně myslí něco jiného ráno a večer.

Jeho současné rozhodnutí kandidovat má bezpochyby více motivů. Jednak možná obyčejná ctižádost získat nejvyšší politický post v zemi. Dále snaha definitivně uzavřít pro něj osobně osudovou soudní kauzu Čapí hnízdo – není vyloučené, že mu jeho právní okolí dává najevo, že se to nejeví dobře a že skutečně může skončit ve vězení, přičemž prezidentská imunita toto vše řeší. A dost možná je jeho prezidentská kandidatura jízdou na tygru, na nějž nasedl před časem a teď nemůže seskočit, protože by ho roztrhal. Může být přesvědčen, že kandidovat musí, protože to je součást totální mobilizace jeho voličů před příštími parlamentními volbami, a to bez ohledu na výsledek samotné prezidentské volby. Že kdyby nekandidoval, oslabí se vazba jeho voličů k němu a on o ně postupně přijde.

Babiš by k vítězství potřeboval oslovit i poměrně velkou část voličů, kteří nepatří k jeho dosavadním příznivcům. Je to možné, pokud uvážíme, že je to trestně stíhaný muž, dle záznamů komunistické tajné policie její agent a také první zdejší politik, který se podle Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) dopustil dotačního podvodu?

Na Miloši Zemanovi vidíme, že nic není nemožné. Kdo by před rokem 2013 čekal, že se může stát přijatelným kandidátem pro konzervativní katolíky? A stalo se.

Andrej Babiš může zkusit udělat totéž co Miloš Zeman v roce 2018, a sice zburcovat těch zhruba 40 % voličů, kteří se voleb pravidelně neúčastní. Záleží na tom, kdo proti němu bude stát v druhém kole, ale dost možná, že těch „nových“ voličů nebude potřebovat tolik a chroničtí nevoliči na něj mohou slyšet.

Nakolik podle vás zasáhne do kampaně Miloš Zeman? Bude mít jeho případná podpora některého z kandidátů, právě Babiše či Josefa Středuly, na voliče vliv?

Záleží na tom, jak strategicky potřebuje Miloš Zeman jednat ve vztahu k budoucnosti své a svého okolí. Pokud se bude chtít postarat o své věrné, respektive alespoň o jejich budoucí klid, zřejmě nevsadí všechno na jednu jedinou – babišovskou – kartu (karta Středula už je ze hry). Osobně bych očekával právě takové Zemanovo strategičtější jednání a vyjadřování.

Udělala vládní koalice chybu, že si nevybrala jednoho svého kandidáta, nebo je to v této situaci naopak výhoda?

Mám za to, že v situaci, v níž se nacházíme, zvolila jediné možné řešení. Prezidentská volba se u nás už před desíti, a ještě více před pěti lety zcela vymkla stranické logice a získala tak vlastní dynamiku. Kandidáti se profilují bez ohledu na stranická rozhodnutí v relativně dlouhém období – vidíme to například na kandidatuře Petra Pavla. Tím, že existuje víc kandidátů, kteří jsou pro jednotlivé vládní strany představitelní a až dosud není vzhledem k neuzavřenosti seznamu kandidátů jasné, kdo má v jaké konstelaci jakou šanci, nebylo by moudré vázat se k jedinému. Navíc až nyní máme potvrzeno, že bude kandidovat A. Babiš, což zásadně mění situaci. Rozdrobit pole jeho protivníků z opačného pólu politického spektra tím, že by vláda nasadila do probíhající soutěže ještě někoho dalšího, by mohlo být fatální politickou chybou, protože by to mohlo přispět k situaci, že se ve druhém kole utká Andrej Babiš třeba s Jaroslavem Baštou – neboť tábor kandidátů konzervativně-liberálního tábora bude nadmíru rozdroben.

Navíc to budou volby uprostřed volebního cyklu, víc než rok po oněch hlavních, parlamentních, kdy už mají voliči tendenci trestat vládní strany, takže jim klesá podpora. V takové situaci nebývá strategické jako vládní strana stavět vlastního kandidáta.

Vezmeme-li v úvahu favority volby – paní Nerudovou, pány Pavla a Fischera a samozřejmě Babiše –, s jakými hlavními slabinami, a naopak trumfy vstupují do boje?

O Babišovi jsem už mluvil – hlavním trumfem je to, že jej voliči znají. Nemusí se představovat, vzbuzuje velmi silné pozitivní i negativní emoce. Je to jeho trumf i slabina současně.

Petr Pavel může těžit ze svého nezpochybnitelného vojenského renomé, jež nemusí být pro voliče v rozporu, ale naopak v souladu s prezidentským postem. Jeho výhodou je rovněž skutečnost, že – zdá se – výrazně nerozděluje společnost. Nevýhoda je jasná – jde o jeho minulost komunistického funkcionáře a rozvědčíka před rokem 1989, respektive o to, že není schopen přiznat, že tehdy udělal velkou chybu, o níž sice ví, že ji odčinit úplně nemůže nikdy, ale že se o to přesto uplynulých 33 let poctivě snažil.

Danuše Nerudová může těžit z touhy části společnosti po zklidnění, jež v ní mohou spatřovat; z odborného renomé ekonomky, které kolem sebe cíleně buduje; a jistě také z toho, že může pro někoho symbolizovat českou obdobu Zuzany Čaputové. Slabinou je její ne zcela povedené rektorování Mendelově univerzitě, jež se projevilo jak aférou jejího někdejšího prorektora a později zvoleného nástupce Vojtěcha Adama, tak aférou s doktorskými studii na Nerudové domovské provozně ekonomické fakultě. A nemusí se jí vyplatit poměrně silná sázka na městského liberálního voliče, již lze v její kampani sledovat.

Pavel Fischer může těžit ze svého diplomatického zázemí a z toho, že může jako jediný ze všech vážných uchazečů symbolizovat jednu z tradic českého prezidentství, a sice jeho intelektuální náboj. Svazovat jej před českými voliči jistě bude jeho křesťanské a konzervativní zakotvení.

Být na místě poradce každého z nich, co byste jim doporučil?

Poradcem Andreje Babiše bych nikdy nebyl, to by mi svědomí nedovolilo, takže tomu bych nic nedoporučoval. U ostatních si to už představit dovedu.

Petru Pavlovi bych doporučil, aby i nadále vystupoval jako kandidát, který není úzce vládní či opoziční, jenž umí propojit oba světy. Aby se i nadále snažil oslovovat i někdejší voliče Miloše Zemana, protože bez alespoň části z nich nelze volby vyhrát. A jistě bych mu doporučil, aby přestal bagatelizovat černou skvrnu ve své minulosti, aby se k ní pokorně přihlásil s vědomím, že ji nelze odčinit, ale jen nedokonale odčiňovat. Každý ale děláme chyby, proč zrovna prezidentský kandidát by měl být světec bez hříchu?

Danuši Nerudové bych doporučil, aby se úzce nevázala na městské liberální voliče, ale zkusila ještě více posílit svou přijatelnost i pro voliče maloměst a venkova.

Pavlu Fischerovi bych doporučil, aby nelavíroval v hodnotových otázkách. Je jasně profilovaným kandidátem, který se v minulosti k různým tématům dost důrazně vyjadřoval a už to nevezme zpět. Respektive jakákoli otočka bude chápána jako nedostatečná a účelová – ničemu nepomůže a spíš ublíží.

Všem třem bych pak doporučil, aby třeba i krátce před prvním kolem voleb dokázali realisticky zhodnotit své šance a odstoupit jeden ve prospěch druhého – kdyby se vyvíjela situace směrem, že by všichni tři mohli skončit těsně před branami druhého kola, v němž by se utkali pouze pro ně nepřijatelní kandidáti. Tedy aby byli schopni velkorysosti, kterou projevil na Slovensku v roce 2019 Róbert Mistrík ve prospěch Zuzany Čaputové.

Ani jeden z Babišových rivalů nemá tolik peněz jako on, nevlastní média a nedisponuje tak ostříleným marketingovým týmem. Lze s ním za těchto podmínek vést v dnešní době vyrovnaný souboj?

Bude to velmi složité a náročné, jak ostatně vidíme už v těchto dnech, kdy A. Babiš neskrývaně využívá média svého koncernu pro svou kampaň. Vidíme tak, jak likvidační pro demokracii je překrývání role mediálního magnáta a hlavního politického aktéra, jakou nerovnost šancí to vytváří.

Ptám se i na dosah sociálních sítí…

Ano, sociální sítě mohou dnes přebít kamenná média, nicméně různými směry. Osobně považuji za sociální sítě třeba i řetězové e-maily, jež si mezi sebou posílají různé skupiny. A ty zřejmě nebudou horovat pro volbu Pavla, Nerudové či Fischera.

Andrej Babiš uvedl, že povede pozitivní kampaň. Domníváte se, že je toho vůbec schopen? A fungovalo by to vůbec? Neovlivní rozhodování voliče spíše negativní, úderná kampaň „proti někomu“ než „za něco“?

Andrej Babiš říká spoustu věcí, aniž by to něco znamenalo. Navíc celá jeho politická kariéra je postavena na hledání vnějších protivníků a viníků, na ostré polarizaci. Dobře ví, že v tom tkví základ jeho úspěchu.

Panuje velká obava, že agresivita a cílené rozdělování společnosti, což jsou osvědčené Babišovy politické zbraně, nakonec zaplaví celou volební kampaň a šrámy budou téměř nezhojitelné. Máme se toho skutečně obávat?

Ano, to se zcela jistě stane. Je to ale logický důsledek snad největší politické systémové chyby, kterou jsme jako společnost po listopadu 1989 udělali – zavedení přímé prezidentské volby. Její logika vede právě k podobně vyostřeným bojům, jež nezasypávají příkopy, ale naopak je prohlubují. Před tím jsme jako politologové a ústavní právníci varovali někdy od roku 2010, 2011 – marně. Teď sklízíme trpké plody. A dobře víme, že může být i hůř.

Stanislav Balík je děkanem a profesorem FSS MU, působí také v Národním institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI)





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.