Ve věku 89 let zemřel dirigent Libor Pešek. Příznivec a propagátor Sukovy tvorby byl v britském hudebním světě pojmem: byl více než dekádu šéfdirigentem nejstaršího ostrovního orchestru, Liverpoolských královských filharmoniků. Představil tu mimo jiné skladby Dvořáka, Janáčka, Martinů, Smetany, Suka či Nováka. Dva koncerty tohoto orchestru, které v Liverpoolu dirigoval, si v devadesátých letech poslechla i královna Alžběta II. V březnu 1996 mu pak v Praze udělila čestný rytířský Řád Britského impéria. Na léta ve službách Jejího Veličenstva nedávno vzpomínal v Reflexu. Rozhovor nyní odemykáme.
Na webové stránce Královského liverpoolského filharmonického orchestru, kde jste působil v letech 1987 až 1997, jste dodnes uváděn jako „čestný dirigent“, lidé tam na vás vzpomínají… Kolikrát jste se viděl s královnou?
Za těch jedenáct let se u nás v Liverpoolu na koncertě objevila dvakrát. Potřetí jsem se s ní setkal v Praze, když mi dávala Řád Britského impéria.
Co všechno jste pro její návštěvu museli v budově filharmonie připravit?
Předně se vymalovala moje šéfdirigentská šatna. Jedině ta totiž měla samostatnou toaletu, zatímco v ostatních pro účinkující byly toalety společné. Z mé místnosti mě tedy vypudili a připravili ji pro Její Veličenstvo. Nepřijela tenkrát s manželem. Byla sama a mou šatnu měla jako osobní separé, aby si měla kam odložit kabát a umýt si ruce. Takže jsem se na zvláštní program připravoval na chodbě. Snažil jsem se nabídnout repertoár, který by se dobře poslouchal: romantické věci, nějaké skladbičky, které Alžběta II. znala z dětství. Ve své královské lóži pak řekla našemu řediteli, že jednu z nich opravdu poznala, protože se hrála na její svatbě. Byl to trošku takový, řekl bych, výchovný koncert. Což nemyslím s pohrdáním.
Takže repertoár jste vybrali podle jakého klíče?
Místní kolegové-Angličané mě upozornili, že královská rodina soustřeďuje soukromý zájem především na psy a koně. Zase, nemyslím to neuctivě, je to zkrátka taková tradice, roztomilost královské rodiny, díky které bylo jasné, že bychom měli vybrat spíš jednodušší program, nepříliš zatěžující.
Měl jste stejnou trému, jako byste dirigoval „těžkou symfonii“?
Má tréma byla absolutně stejná jako vždy: nikdy nesmíte nic odbýt. Viděl jsem se s královnou vždycky až po koncertě. Ne že by mě pustili do mé šatny, po představení mě přijala v předsálí recepce. Byla vždycky strašně milá, ale mírně odtažitá. To byl její styl: podle tradice se královny nesmí nikdo dotknout, maximálně vám podá ruku, tím to končí. Ptala se na situaci po rozpadu Československa, ale na velkou konverzaci to nebylo, každý z vrcholných představitelů Liverpoolu s ní chtěl promluvit alespoň jednu větu. Všichni si mysleli, že je to možná jedinkrát v životě, co s královnou mluví – víme, jak moc byla pro Brity nedostupná.
Jak jste se dozvěděl, že vám udělí Řád Britského impéria?
V té době jsem byl často zván na britské velvyslanectví v Praze a na jedné z recepcí mi to oznámil pan velvyslanec: s tím, že je to Řád Britského impéria, 2. třídy, rytíř-komandér. Pak královna přijela do Prahy a spolu s princem Philipem se účastnila slavnostního koncertu v Rudolfinu. Během přestávky jsem se dostavil do salónku, byl tam právě i její manžel a prezident Václav Havel. V Praze byla daleko přátelštější – tak jsem to převzal a připili jsme si. Nemám ale titul Sir, protože nejsem britským občanem a ani jiné země Společenství.
Máte ale za jménem titul KBE, Knight Commander, rytíř-komandér. Jen jej nepoužíváte. Musel jste při předávání pokleknout?
To právě ne, nebyl jsem její poddaný. Tak mi jen podala ruku. My, kteří nejsme její poddaní…
… například prezident Ronald Reagan, podnikatel Bill Gates nebo režisér Steven Spielberg, kteří mají stejný řád jako vy…
My jsme cizinci, a tak máme jen tu krabičku. Takovou placatou škatulku, a navíc rouru s věnováním. Tu listinu z ní jsem si vylepil doma hned vedle jediného plakátu, který mi visí na zdi: je z roku 1950, kdy jsme s Milošem Formanem dělali amatérské studentské divadlo, Baladu z hadrů Voskovce a Wericha.
Co je na královské listině napsáno?
Že mám řád za zásluhy o Britské impérium. V mém případě že jsem v Anglii udržoval kvalitní orchestr, se kterým jsme objeli Evropu, Spojené státy i Asii. Je k tomu přiložen i návod k použití řádu. Já ho ale nenosím, protože celkem nemám kam. Občas jsem si ho vzal z legrace do lesa, ale nikoho jsem nepotkal, takže jsem s ním jako rytíř nemohl ani nikoho vyděsit.
Královna pak do Liverpoolu přijela podruhé, otevírat opravený koncertní sál filharmonie v červnu 1996. Tehdy se tam také sešla s Paulem McCartneym. Mimochodem vypráví se, že jste právě v té době v Liverpoolu slavného člena Beatles odmítl. Prý vás osobně požádal, abyste dirigoval jeho Liverpoolské oratorium, ale vy nic. Je to pravda?
No… to nebylo v Liverpoolu. S liverpoolským orchestrem jsme jednou hráli v londýnské Royal Albert Hall, na London Proms, a Paul McCartney tam přišel. Zrovna dokončoval s dirigentem a skladatelem Carlem Davisem zmiňované dílo. Tedy Paul McCartney to Carlu Davisovi předzpěvoval, protože, jak známo, neumí noty. Jenže když jsem to slyšel, připadalo mi, že to nemá s McCartneym a jeho géniem nic společného. Takže jsem velice zdvořile odmítl. Je zvláštní, že má někdo tak velké ambice prosadit se i ve vážném žánru, když umí dokonale něco úplně jiného…
Ještě ke královně… Pamatovala si při slavnostním otevření liverpoolské koncertní síně, že vás v Praze pasovala na čestného rytíře?
Ano, podala mi ruku a usmála se, jako že se známe. Takže bych mohl říkat: Znám se s anglickou královnou. Třikrát jsem si s ní podal ruku!
I Britové, pro které nebyla zdánlivě důležitá, si teď uvědomili, jak moc jim bude chybět. Jak se na monarchii dívali vaši kolegové, britští hudebníci?
V orchestru jsem nezažil žádné posměšky nebo nedůvěru k monarchii. Vážná muzika v Anglii je velice prestižní profese, má vysoký společenský status, byť je dost mizerně placená. Pracovali tam se mnou lidé slušní, kteří brali pozici hráčů v královském orchestru seriózně. Jako poctu.
Jaké výhody měla liverpoolská filharmonie z toho, že jako jediné těleso v zemi měla oficiální záštitu přímo od královny?
To je čest, ale není s tím spojena žádná finanční podpora ani odměna, orchestr si musí na sebe vydělat jako každý jiný. Snad jen jedna věc: když jsem tam působil, museli být všichni hudebníci pouze britské národnosti. Měli jsme třeba vyhlédnuté skvělé hráče z Ameriky a Kanady, ale ani to nám tehdy neprošlo. Já tam mohl pracovat jen proto, že mám takzvané special skills, tedy že umím něco navíc – dostal jsem výjimku. Dnes jsou už světové orchestry často pestré jako cizinecké legie, působí tam lidé různých národů. Já tehdy působil v téměř výhradně britském prostředí, kde se ctí tradice.
Jaký bude podle vás „svět po Alžbětě“?
Myslím, že její odchod je symbolicky velice významný okamžik a pro Británii to nebude žádná legrace. Alžběta odchází ve chvíli boje o svobodnou Evropu, ve chvíli války na Ukrajině, ve chvíli, kdy Rusové konečně ukázali, jak strašný mají režim. Teď už to snad konečně všichni pochopíme. Jsem optimista, věřím, že západní, civilizovaný svět vyhraje, že to Ukrajinci Rusku s pomocí Evropy natřou. Jen musíme být jednotní. A Británie bude hrát i nadále velice podstatnou roli.
Co vám jedenáct let v Liverpoolu dalo jako dirigentovi?
Jedenáct let jsem sloužil královně a sloužil jí rád. Byla to pro mě vysoká škola. Díky práci v Anglii jsem po padesátce získal jistou vyrovnanost. Pochopil jsem, že orchestru, živému hudebnímu stroji, do smrti neporozumím – a že je to možná dobře. Že je dobré neopravovat hudebníky ve všech detailech: lepší je nechat orchestr chvilku hrát, soustředit se, věnovat se celku… To mi došlo až dost pozdě – chybou rané výchovy, kdy mi rodiče i učitelé vštěpovali, že preciznost je nade vše. Jenže tak to není. Je dobré nechat život i tvůrčí, uměleckou práci tak trošku plynout.
Věříte v této souvislosti na osud?
Věřím, že v určitých životních okamžicích vás osud prostě někam šoupne. Všechny věci, které mě potkaly v profesi, se staly vlastně náhodou. Vždy mě posunuly k práci, o jakou jsem se vůbec nesnažil. Samozřejmě že jsem chtěl v životě dirigovat co nejlepší orchestry, ale nesnažil jsem se dostat do Anglie. Nabídka přišla tehdy velmi nečekaně a já ji málem nepřijal. Ale je pravda, že Liverpoolští královští filharmonici byli dokonale připravení a pozorní. Takový orchestr dělá člověku jen radost: plní vám sny, které nemusíte ani vyslovit. Myslím, že to poznala i královna, byť o muzice jsem se s ní nebavil.
LIBOR PEŠEK
Swingující jazzman, světově uznávaný dirigent, šéf symfonických orchestrů ve čtyřech zemích světa. Po pár letech práce v českých tělesech (Teplice, Pardubice) pochopil, že členové orchestru jsou umělci a že se lze od nich mnohé naučit. Charismatem pak ovládal mnohačlenná světová hudební tělesa, daroval jim novou uměleckou identitu i chuť do práce. Byl také hlavním dirigentem Českého národního symfonického orchestru. Jeho pobyt v Liverpoolu se stal pro českou vážnou hudbu přelomovým. V roce 1986 zde nastudoval symfonii Asrael Josefa Suka, která zvedla v Británii a posléze i v USA mohutný zájem o české skladatele. Mnohá Peškova provedení pak vyšla na nahrávkách Supraphonu, Royal Liverpool Philharmonic Orchestra a orchestru BBC Philharmonic pro Virgin Classic. Pod jeho taktovkou byl Královský liverpoolský filharmonický orchestr nazýván s nadsázkou „nejlepším českým orchestrem“. V květnu 1993 jako první nečeský orchestr zahájil Pražské jaro.
