nahoru

Při skládání hudby nevnímám čas. Ostrava je mega velká houpačka, říká hudebník a bavič Jiří Krhut

Oliver Adámek 4. září 2022 • 14:00
Při skládání hudby nevnímám čas. Ostrava je mega velká houpačka, říká hudebník a bavič Jiří Krhut
foto: Roman Černý

Na prahu čtyřicítky se živil jako učitel angličtiny. Dnes Jiří Krhut koncertuje s hercem Štěpánem Kozubem, má za sebou projekty s Jaromírem Nohavicou, Vojtou Dykem či Marií Rottrovou, vlastní standup a v létě zatím největší koncert před patnáctitisícovým publikem na Colours of Ostrava.

Právě domovská Ostrava je podle něj unikátní tvůrčí prostředí. „Tady najdete tolik silných témat. Ostrava je mega velká houpačka, je upřímná, přísná, ale spravedlivá,“ říká v rozhovoru. Vypráví, jak se zpoza katedry Ostravské univerzity dostal na druhou stage Colours of Ostrava, kde s Kozubem zahráli písně ze společného alba Prásknu bičem.

Jak se to stane, že se z učitele na plný úvazek stane muzikant a bavič? Předpokládám, že jako prásknutí bičem to nebylo…

To ne, byla tam ale zlomová událost, ke které se dostanu. Já jsem se hudbě věnoval od svých 19 let. Pak přišla chvíle, kdy jsem v roce 2011 dostal od Zdeňka Vřešťála a Vítka Sázavského lano do kapely Neřež, předtím Nerez, kde zpívala Zuzana Navarová. Začal jsem to dělat paralelně s učením na fakultě, přitom jsem jezdil na koncerty s Neřež, a pak i dokonce s Marií Rottrovou, a to už jsem věděl, že mě hudba a koncertování baví nejvíc a že jsem prostě chycen, že jsem se zaháčkoval.

Tehdy jste ale ještě nepřestal s učením?

Ano, dál jsem učil a během toho sem tam koncertoval. Ale tím, že jsem měl konečně nějaké to srovnání, cítil jsem, že mě jedna z těch věcí prostě tolik nenaplňuje a vlastně už ani nebaví…takhle, řeknu vám jednu důležitou věc. Myslím, a teď nechci takzvaně mudrovat, že už staří Řekové věděli, že člověk by se měl v životě dělat a živit tím, při čem prostě nevnímá čas, kdy se v čase ztratí a nesleduje ho, nebojuje s ním. A pokud s ním bojuje, tak jen proto, že ho má málo. Já když jsem učil, tak jsem často koukal na hodinky, kdy už hodina skončí. Ale samozřejmě byly taky chvíle, kdy mě to moc bavilo, jinak bych to zřejmě nedělal tak dlouho.

Ještě během učitelské kariéry jste psal texty třeba pro Vojtu Dyka, Ewu Farnou…

Je to tak, ještě jako učitel jsem napsal nějaké texty, i v angličtině, třeba pro Ashleyho Slatera píseň Freak Power. Ten zmíněný zlom ale přišel tím, že jsem v Heligonce potkal Jarka Nohavicu, který si všiml, že dělám nějaké legrační skeče a písničky, a pozval mě tenkrát do svého kabaretu. Tam jsem právě zjistil to, že mě baví bavit lidi. To trvalo pár let a pak jsem si založil vlastní show, kterou jsem nazval Varieté Krhut, s ní teď jezdím po republice. Já mám ve svých scénkách i taková regionální témata spojená s Ostravou, takže tím našemu regionu dělám rád takové promo a osvětu. I proto, že vím, že Ostrava bývá často mylně interpretovaná, mluví se o ní ve stereotypech. Tak chci ten náš kraj, který miluju, prezentovat dál.

Po nabídce Jaromíra Nohavici jste okamžitě seknul s učením?

Tehdy jsem pochopil, že se musím rozhodnout: buď to budu dělat naplno a perfektně, nebo vůbec. A to znamenalo, že nebudu dělat nic jiného. Takže jsem ze dne na den skončil s fakultou. A jsem šťastný, vlastně od té doby nevím, jestli je pondělí, pátek nebo neděle. Uf, to je úleva.

Jak se stalo, že jste ještě jako učitel začal skládat pro tak známé umělce?

Já jsem vždycky skládal a psal pro kapely, ve kterých jsem hrál, hlavně pro kapelu Nedivoč, kde jsem hrál na bicí a pro kterou jsem napsal celé jejich debutové album Vale pletichám. Kluci stále fungují, písničky hrajou, jezdí po koncertech a daří se jim. Kdysi jsem měl kromě autorských kapel i coverové kapely, hrával jsem svatby, zkoušel všechno možné. A pak to postupně přicházelo, oslovil mě Vojta Dyk, jestli bych mu napsal nějaký anglický text. Pak jsem přišel s nápadem na písničku pro seriál Vinaři, nabídl jsem ji produkci a oni to vzali. Tenkrát to nazpívala Ewa Farna s Františkem Segradem. Oslovil jsem Michala Horáčka, že bych rád zhudebnil některý z jeho textů a vznikla píseň Poslední noc, single z desky Čtyřicítka Lenky Nové.

Teď jste známý možná nejvíc díky vašemu spojení se Štěpánem Kozubem. Vaše společné album Prásknu bičem prý vzniklo tak, že vás Kozub oslovil v začátku pandemie, ať mu napíšete jednu písničku. Je to tak?

To bylo ještě těsně před prvním lockdownem. On se mě tehdy zeptal, jestli si může nazpívat nějakou moji písničku. Souhlasil jsem, a hned asi dvě minuty nato mi přišla zpráva: „jako originál, kterou bys napsal jenom mně.“

Slyšel jste ho někdy předtím zpívat?

Právě že neslyšel, jen když jsme třeba někde seděli s kytarou v hospodě a on si tak pobrukoval. Takže jsem moc nevěděl, co z toho bude. Nicméně napsal jsem mu písničku Prásknu bičem, a on ji přišel ke mně do studia nazpívat. Byl připravený, ale trochu nervózní a nejistý. Skoro mě vyhodil, že si to natočí sám, ať u toho nejsem. Tak jsem mu řekl, ať se okamžitě uvolní a uklidní, že takhle svět nefunguje. (směje se) Ale jak začal zpívat, tak jsem věděl, že v tom hlase je něco, co prostě upoutá pozornost, co je příjemné. A co je důležité, on dokáže ten text, který tam je, v tom pravém slova smyslu přenést směrem k posluchači. To opravdu neumí každý. Takže o jeho hlase vždycky říkám, že má takzvaný přenos.

Takže vaše duo vzniklo víceméně náhodou? Nebo jste předtím o něčem takovém uvažovali?

My jsme neuvažovali o ničem hudebním, ale měli jsme nápad, o kterém jsme už dlouho přemýšleli, něco jako two-man show. Se Štěpánem jsem se seznámil ostravském Klubu Heligonka, kde mimochodem právě teď náš rozhovor děláme.  A protože jsme už tehdy měli každý svůj zábavný pořad, on Tři tygry a já své Varieté Krhut, tak jsme si řekli, že spolu něco zkusíme, že něco uděláme. Vystoupili jsme spolu nejprve v roce 2019 v silvestrovském pořadu v Divadle Mír. Měli jsme spolu takové jevištní číslo, kdy já jsem zpíval písničku o vekslácích a on byl ten vekslák, který sebe sundával hodinky, hadry, peníze atd. Byla to legrace, ale jako formát pro další společné vystupování jsme to necítili, takže pořád jsme nevěděli, jak to do budoucna uchopit.

Nakonec vystupujete jako hudební, ale vlastně i komediální duo…

Když jsme pak v roce 2020 spolu začali koncertovat s repertoárem desky Prásknu bičem, ukázalo se, že se zrodilo podle mě něco unikátního. Naše koncerty totiž nejsou jen o hudbě a písních, ale i o humoru, takže se vlastně zvláštní ale přirozenou cestou našel průsečík všech našich schopností. Dokážeme lidi bavit jak písničkami, tak i povídáním a humorem mezi nimi. 

Vaše hluboké a melancholické písničky někdy střídají drsné vtipy a takový trochu stand up. Je vám bližší role a poloha komika, nebo vážnější atmosféra alba Prásknu bičem?

Takhle: Jsem opravdu vděčný za to, že ten jakýsi vějíř mých schopností a aktivit a je doširoka rozevřen. Mám radost, že dokážu bavit lidi, napsat vtipné písničky, ale taky napsat i nějakou smutnou, melancholickou věc. Vlastně mezi tím nedělám rozdíl, jsem rád, když se lidi baví, ať už pláčou dojetím nebo smíchem. Můj hlas se ve srovnání se Štěpánem hodí víc do legračních písní, nemám barvu hlasu, která by se hodila do těch písní melancholických. Mám radost, že lidi chodí z našich koncertů tak jakoby lehce schíznutí. Často nám píšou, že nevědí, co se to na koncertě děje, protože během písniček se dojmou a třeba i pláčou, ale mezi písničkami se zase válejí a brečí smíchy. Takže máme z toho radost, že naši posluchači jsou na takové emoční houpačce.

A je vám něco z toho bližší?

Blízké je mi hlavně pobavit diváka a tím i sám sebe, a je jedno jestli humornou formou, nebo melancholickou, nějakým uměním, písní, slovem, scénkou nebo standupem. A to jsme se třeba na Colours of Ostrava nerozjeli úplně, věděli jsme, že máme jen hodinu, takže jsme to pak hrnuli a hráli hlavně písně místo keců. Člověk má pocit, že by toho chtěl říct a zazpívat tolik, ale není prostě na to prostor. Je to tlak.

Takže jsou to dvě cesty k tomu samému?

V podstatě ano. Pokrytec je ten, kdo říká „já to dělám pro ty lidi.“ My to děláme pro sebe, protože se tím bavíme a potažmo bavíme i ty lidi. Ne, člověk vlastně všechno dělá primárně pro svůj dobrý pocit. A pak může říct, že je rád, že to druhé baví taky. Nám to dělá prostě dobře, vidět že se lidi smějí, radují, dojímají. A je to super, když nám třeba k desce píšou lidi od 10 po 75 let, že poslouchají Prásknu bičem. Ti mladí píšou o tom, že nikdy neměli českou píseň v playlistu. A pak nám psal 75letý pán, že 20 let neměl v ruce kytaru a díky té naší desce zase začal hrát na kytaru.

Lidé znají Štěpána Kozuba hlavně z komických rolí, na vašem společném albu však působivě zpívá hluboké a melancholické texty. Byla tahle jiná poloha něco, co jste chtěl u něj vyjádřit?

On s tím přišel sám a takhle to vyplynulo, je to člověk talentovaný v mnoha směrech. Takže kdyby ještě uměl hrát i na nějaký hudební nástroj, už bych se s ním asi fakt nebavil (směje se). On se v podstatě, jak sám říká, našel v roli interpreta až díky mým textům a písničkám. Nechci mluvit za něj, ale vím, že nikdy předtím nezpíval veřejně. Takže záměr dělat společné koncerty ve velkém a profesionálně nebyl žádný. Hodili jsme prostě píseň Prásknu bičem na YouTube a pozorovali, co to v lidech vzbudí.

Jaké byly první reakce?

Lidi psali „co to zase je?, jak jako? Ten Kozub, taková sranda, a teď jako tohle?!“ Takže já jsem mu ten jeho vějíř taky lehce pootevřel. A myslím si, že nebudu-li skromný, že to v jeho portfoliu talentu, schopností a dovedností určitě pomáhá, protože to ukazuje, že není jen “ten komik z Tygrů”, ale že dokáže být i výborný šansonový zpěvák. Etabloval se Třemi Tygry, ale lidi kolem něj ho znají jako velice přemýšlivého a citlivého člověka, který dokáže hrát i vážné charakterní role.

To je asi stereotyp, který vzniká u komiků. Každopádně to zní, že se vám spolupracuje dobře.

Jsme na sebe zkrátka napojení. Sice máme mezi sebou generační rozdíl 20 let…

…ale vypadáte vedle sebe tak, že k sobě patříte.

To bude tím, že já vypadám mladší a on starší! (směje se) Mu je 26 a mně 47. Ale je to v hlavě, já se cítím na svůj věk mladší a hravější. A když jsme společně na podiu, tak jsme na sebe prostě napojeni, dokážeme si dělat ze sebe legraci, což je to nejdůležitější. Tím si možná i otevíráme k divákovi cestu a vytváříme prostor, abychom si pak mohli dělat legraci už skoro z čehokoliv. Respektujeme se a necháváme si volnost.

Jak moc je teď váš život jiný?

Ten největší rozdíl je v tom, že když jsem učil, tak jsem se někdy na ty hodiny netěšil a věděl jsem, že nechci, aby mi taková práce přinášela peníze. A většinou, když člověka práce nebaví, tak to není ani zdravé. Zkrátka by měl člověk dělat aktivitu, kdy čas nevnímá. Bude pak zdravější a šťastnější a bude dělat šťastnější i lidi kolem sebe. Nechci znít nějak sluníčkářsky, ale vlastně chcete být spokojený, aby i lidi kolem vás byli lidi spokojení. Poslední roky mám dlouhodobě jediný, a to příjemný problém, že večer nemůžu usnout a nemůžu se dočkat, až něco ráno dodělám. To jsem nemíval. Takže třeba dělám večer ve studiu, vím, že už musím spát, protože už nejsem schopný, ale pak si lehnu do postele a přemýšlím a už se nemůžu dočkat až se vyspím. Což je trochu chorobné, ale zároveň je to příjemná energie. Nikdy nevstávám s pocitem, že něco musím, ale s pocitem, že něco můžu a chcu. Většina lidí takové štěstí nemá, já k tomu taky přišel až ve čtyřiceti. Tak zaplaťpánbůh, že to přišlo aspoň v těch čtyřiceti.

Nechybí vám někdy učení?

Sem tam mívám takové noční můry, že stojím před tabulí a nevím co říct. Už bych si nedokázal představit, že bych se učením živil a že by mi to dělalo radost. Ale pořád jsem otevřený a vážím si toho učitelského řemesla. Samozřejmě jsem od té doby několikrát slyšel: Jura, učíš ještě? A já: neučím. Už nechci mít život plánovaný na hodiny. Ale zase nikdy neodmítnu kamaráda, který mě požádá, jestli bych mu něco nevysvětlil. Vždycky řeknu, ať mě pozve mě na pivo nebo na kafe a já mu vysvětlím, co bude chtít, ale nechci už být za to placený.

Vrátil bych se ještě k Ostravě, často říkáte, že vás inspiruje. V čem je pro vás tak důležitá?

Pro mě je to město hodně pravdivé, upřímné, svérázné zároveň. Prostě v Ostravě vám člověk hned dá najevo, jestli vás má nebo nemá rád. V tom je ta upřímnost, prostě hned víte, jak na tom jste. A já v tom cítím velkou úlevu, když vidím že jsem mu nesympatický, anebo mě naopak hned vtáhne a rozumíme si. Můj kamarád, který v Ostravě bydlel a teď už dlouho žije jinde, říká, že my Ostraváci jsme velmi specifičtí. Že jakmile do naší společnosti přijde někdo nový, tak si ho během pěti minut dokážeme seskenovat, najdeme to nejslabší místo a do něj pak okamžitě zarazíme nůž. Ale ne proto, abychom toho dotyčného zničili, ale abychom si udělali takový náš test a zjistili, jestli nás unese, jestli to ustojí a jestli má tenhle styl humoru, jestli je náš.

A co dnes Ostrava znamená v kultuře?

Ostrava je velice bohatá na talenty, na kulturu. Tady se toho v posledních dvaceti letech tolik změnilo, kvete tu kultura ve více odvětvích. V hudbě Buty, je odsud koneckonců i Marie Rottrová, Věra Špinarová, Hana Zagorová, David Stypka, který už bohužel není mezi námi. A samozřejmě Colours of Ostrava, opravují se ty staré skanzeny, vysoké pece, dělá se z toho kulturní prostředí. Ostrava se stává velmi dynamickým městem. Je upřímná, někdy přísná, ale spravedlivá. Já si myslím, že Ostrava to s námi myslí dobře (směje se) a to mě na ní baví. Ostrava je silně emotivní. Ostravák když truchlí, tak jde hluboko, a když se raduje, tak se raduje vysoko. Takže ta amplituda křivky radosti a smutku je veliká. Nechci vůbec šít do čechů a třeba Pražáků, ale tam je to takové „já nevim hele, viď, však uvidíme, klid“, je to taková malá houpačka, kdežto Ostrava je mega velká houpačka. Jsme ale díky tomu zase citlivky a možná trochu i ješitní a takzvaně “přehrdělí” patrioti, ale to nevadí (směje se).

Nedávají si lidi v Ostravě možná méně pozor na to, jak působí ostatní?

Ostrava nikdy nehledala žádné alternativy, Ostrava vždycky šla a jde přímo k věci. A hlavně tady najdete tolik silných témat, která obecně vznikají z prostředí, kde lidé sociálně strádají. A v našem svérázném regionu lidi vždycky trochu trpěli. Je to dělnický kraj, muselo se tu tvrdě pracovat, horníci tady dřeli, byla bída, takže to tu pořád v nás a našem společenském podvědomí je, i geneticky, a proto se tu lidi snažili hledat způsob jak se zabavit, aby si ten tvrdý chleba a život nějakým tím kumštem a kulturou zpříjemnili. Dnes se Ostrava začíná zase radovat, usmívat a očišťovat.

Dokázal byste si představit, že byste žil jinde?

Několikrát jsem měl možnost se odstěhovat do Prahy, a z praktického hlediska chápu, že všechno se jakože děje v Praze, ale když tam jsem déle než dva dny, tak mívám zvláštní depersonalizační pocity, že se s nikým neznám, že lidi jsou nevšímaví, chodí s klapkama na očích, každý si v tom silném konkurenčním prostředí razí ostrými lokty cestu a hledí si jen svého. Ostrava, přestože je to třetí největší město v naší zemi, její centrum je malá dědina. Když ráno vyjdu do kavárny, cestou pozdravím třicet lidí. Dokud budu moct své řemeslo dělat odsud, tak se mně z Ostravy nebude chtít. Pokud mě začne něco omezovat, začnu o změně přemýšlet, ale zatím mi to funguje. Neměnil bych Ostravu, a přece se s ní nerozejdu, s holkou mojí!





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.