Se souborem Dejvického divadla jste nedávno nazkoušela Shakespearovu hru Richard III. , hrajete Lady Annu. Přijali vás Dejvičtí mezi sebe jako nováčka?

Dejvičtí spolu žijí dvacet let, já s nimi strávila jen tři měsíce! Na souboru se mi líbí, že každý, jeden vedle druhého, mají pevný charakter a nebojí se říct svůj názor. Respektují se, ale nechodí kolem horké kaše, když se jim něco nelíbí. Řeknou to nahlas, neřeší nic s někým za rohem. Vlastně baží po kritice, protože chtějí, aby jejich věci byly dobré. Což jsem v jiných souborech necítila. V Dejvickém jsou si blízko, zároveň ze sebe pořád mají strašnou prdel. Snažila jsem se nemít očekávání, ale už od první čtený jsem se tam cítila dobře a byla zvědavá, jestli a jak mezi ně herecky zapadnu.

Zapadnout na pódiu je jedna věc, ale co teprve zapadnout v herecké šatně…

Když jsem měla nějaký krizičky, s holkama v šatně jsme je sdílely a navzájem se podržely. Začala jsem o sobě tradičně silně pochybovat, v Richardovi III. mám dlouhý, legendární dialog na začátku, ale pak se tam objevím jen na začátku druhé půlky a umřu. Musíte tak vytvořit postavu Lady Anny na jednom výrazném výstupu. Dřív bych tyhle pochybnosti nesdílela, ale tam jsem se nebála. Letos na podzim budu v Dejvickém zkoušet znovu.

Myslíte, že dobré věci vznikají pod tlakem, nebo naopak v komfortním prostředí?

Víte, tlak si vytváří každý sám v sobě. Očekáváním, premiérou… Rozhodně nepotřebujete, aby na vás někdo řval. Někteří režiséři mají takové metody a ani nevědí, že je to jejich metoda. Mně je odporný, když někdo ubližuje a je zlý záměrně. Když někomu rupají nervy a vylévá si vztek na týmu kolem, není to nic příjemného, ale pokud vše vyváží genialitou a uvědomuje si, že takové slabiny má, nějakým způsobem to snesu. Existují inscenace, u nichž je zkoušení úplně tortura, ale výsledek je skvělý a hrajete pak hrozně rádi. Naopak se třeba stane, že je zkoušení v klidu, ale inscenace není úplně nejlepší. Taky může být zkoušení příjemné a výsledek perfektní. Variant je spousta. Ale abyste nezlenivěli, je klíčové mít kolem sebe lidi s vnitřní dis­ciplínou.

Ptám se i proto, že na českých uměleckých školách vznikají iniciativy typu #nemusistovydrzet, v jejichž rámci studenti tvrdí, že atmosféra na školách je toxická a ovládaná mocenskými machinacemi.

Na DAMU vám to napadá na hlavu, pak sedíte v šatně a musíte se s tím vyrovnat. Měli jsme jednoho pedagoga na pohybové tréninky, který byl hodně ostrý, ale pro mě tak akorát. Pak jsem si povídala s jednou spolužačkou – a na ni to bylo prostě příliš. Vzpomíná, že se z toho zablokovala.