Má několik témat; jsou vždy spojena s lidmi okolo něj. Mluví o nich rád, pokaždé jinak, s novou sadou vtipných historek. Dětství, divadlo, ochotníci, kamarádi, potomci… Ostatní věci pro něj nejsou podstatné. A proč by taky měly? BOLESLAV POLÍVKA (72), kamarád, kolega, otec, manžel, milovník zvířat, mim, dramatik, scenárista, herec a – občan. Na Nový rok.
Čím jste chtěl být jako malý?
Indiánem. Dokonce jsem nakukal kamošům, že babička byla Indiánkou. Uvěřili mi a nazývali mě Sokolím okem. Ovšem hned potom jsem byl Vinnetou, vyslovujte, jak napsáno, s ou na konci. My jsme si totiž hráli na Indiány ještě před tím, než byl v televizi film, znali jsme ta jména jen z mayovek. Takže pro sestřičku Mirka Lagy jsem byl Vinnetou, on byl Old Shatterhand a taky tam byl náš další bratr – Old Firehand, také vyslovujte, jak psáno.
Ona byla Nšo-či?
Ona si přála být Nšo-či, ale my ji tak moc nebrali… Jednou, když jsme byli v lese, tak se tam ztratila a volala tenkým hláskem: „Mirkůůů, Bolkůůů!“ A ten její brácha křičel: „Nazývej nás pravými jmény!“ A tak se po chvíli ozvalo: „Shaterhááánd! Vinetouuuu!“ Pak teprve jsme ji šli hledat.
Vyprávíte tohle svým dětem?
Taky. Po vzoru svého otce jsem jim vykládal příběhy hodně často, ale schválně se i pletl: Kravička štěká, mňau! A takový blbosti. Dnes už mi to vracejí s úsměvem, což se projevuje tím, že ironizují moji existenci krátkými větami typu: „Tak co, jak se daří, legendo?“ To mi řekl tuhle Jenda, baskeťák. Pak je Franta, bohém, a Marjánka, vznícená mladá žena.
A ti nejstarší?
Kamilka a Anička a Vladimír, to jsou taky poklady. Třeba Kamilka kdysi z okna na Jánské 12, uprostřed Brna, křičela: „Pomoc, pomoc! Jsem tady sama! Otec odjel do ciziny a rodiče odešli na flám!“
Mluvíte o Kamile, dnes výjimečné divadelní režisérce?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
