Geolog, zakladatel strojařské skupiny Wikov, spolumajitel skláren Bomma a Rückl a předseda představenstva Asociace českého průmyslového designu Martin Wichterle (55) o designu, o Praze i o výzvách, které pro český průmysl přináší Zelená dohoda pro Evropu.
Absolvent geologie a vnuk proslulého vynálezce Otty Wichterleho, který zásadně pomohl ke zdokonalení kontaktních čoček, se k byznysu dostal hned po revoluci; svou první firmu založil na jaře roku 1990. „Dá se říci, že jsem zbohatl na geologii. Byli jsme inženýrskou konzultační firmou, jež vedle ČR působila všude možně po světě, silné zastoupení jsme měli zejména v jihovýchodní Asii…“ V roce 2001 pak pro Martina Wichterleho přišla další výzva: „Od tehdejšího správce ČKD Holding jsme dostali nabídku ke koupi strojírenské firmy v Hronově.“ Postupně vznikla skupina Wikov, navazující na rodinnou prvorepublikovou tradici. Dnes je značka především známá přesným strojírenstvím – výrobou obřích převodovek pro vlaky, tramvaje, metra, zaoceánské parníky i elektrárny, které váží až desítky tun.
Jste rodilý Pražan. Co dobrého se podle vás za posledních třicet let s Prahou stalo?
Nejzásadnější je, že odšedla, opravila se. Strávil jsem většinu života na Praze 6, proto jsem tak trochu závislý na Petřinách, Střešovicích nebo Hanspaulce. V době normalizace to bylo epicentrum alternativní kultury, nejenom co se týká umění a hudby, ale vymýšlely se tam první skateboardy a snowboardy v Česku, vlastně cokoliv nového u nás. Vyrůstala tam skvělá generace lidí, ať už to byly děti disidentů, nebo komunistických papalášů. Byl to určitý tavicí kotel, jakási v čase posunutá šakalí léta. A co se v Praze stalo za těch 30 let dobrého? Tak především, že ty „Šestky“ vznikají i jinde, že se Praha komunitně oživuje, že se město hýbe a žije. Čemuž trochu pomohly i povodně, třeba Karlín a Holešovice byly čtvrti, kam jste nechtěl chodit. To se změnilo. Kultura se hodně přesunula na Letnou. Po pravdě, já moc nerozumím pravému břehu, ale i tam se město přetváří, estetizuje. A co dalšího? Vznikl tunel Blanka, ale to je asi tak všechno. Což je teda bohužel na posledních třicet let dost málo.
Sedíme ve vaší kanceláři, ve 22. patře pražské City Tower, nejvyšší budový široko daleko. Mají se v Praze stavět mrakodrapy?
Tady, na Pankráci, mi nevadí, navíc už tady jsou. Víte, pokus o konzervaci jakéhokoliv města je ve své podstatě zničující. Nikdo nechce, aby se přestavovalo v Nerudovce nebo na Staromáku, ale totálně zazdít celé město je šílenství. Od jednoho architekta jsem slyšel výstižný příměr, který rád používám, ptá se: Proč je Svatovítská katedrála tak krásná? Protože ji za Petra Parléře nedostavěli, a tak na její vrchol místo původní, gotické věže posadili renesanční kopuli, čímž se stala unikátní. Nikdo nechce přestavovat katedrály nebo kostely, ale zcela zamrazit celou širší Prahu je špatné a zničující, ničí to město, ničí to i mě.
Proč se to děje? Pamatuju si diskusi o jedinečné skleněné intervenci na střeše Sovových mlýnů od Mariana Karla, taky se proti ní protestovalo.
Chybí dialog a následný konsensus. Sám mám aktuální a dost bolestivou zkušenost; k výročí sametové revoluce se skupina lidí Art for Amnesty rozhodla oslovit Petra Síse, aby udělal sedmdesátimetrovou mozaiku na místě oprýskané zdi na Kampě u Vltavy. Navrhl nádherné výtvarné dílo – Sametový most –, které by Praze dalo další osobitý prvek ve veřejném prostoru. Bohužel odpor celé řady institucí k čemukoli novému je nezměrný, na mnoha místech je stále spousta lidi, kteří jediné, co znají, je NE.
Jsme konzervy?
Naprosté! Myslím, že budoucí generace nám to neodpustí. Vždyť ty minulé generace nám zachovaly město, v němž se obtiskla všechna předchozí desetiletí a staletí. Co jsme Praze vtiskli my? Před nedávnem jsme s Vítkem Máslem probírali v Praze nejexponovanější prostor – na konci druhé světové války zničenou část Staroměstské radnice –, který kvůli téhle konzervaci zůstane snad na dalších tisíc let nezastavěný, přesto, že už existovalo mnoho pokusů tam něco nového vytvořit. Nakonec nás napadlo, že by tam alespoň mohla vzniknout díra do země jako symbol bezmocnosti práce s veřejným prostorem.
Myslíte oslovit někoho, jako je indicko-britský sochař Anish Kapoor, jenž na výstavě ve Versailles vytvořil obří obrácený propeler – díru do země –, nebo Magdalénu Jetelovou, jež kdysi propojila svět symbolickými body – jedním v Evropě a druhým v Austrálii?
Něco na ten způsob. Třeba by tam mohly vzniknout schody do země, na kterých by seděli lidé, a dole by mohl být strom. Přišlo nám to jako ideální řešení: Nikdo se nebude vztekat, díra do země není nebezpečná a vždycky se dá zasypat.
V roce 2014 jste vstoupil do skláren Bomma ve Světlé nad Sázavou. Jak velkou roli v tom hrála malichernost?
Život vám servíruje spoustu příležitostí, buď po nich skočíte, nebo je minete. Sklářství byla taková příležitost, kterou jsem potkal a propadl jí. Původně jsem se do Bommy (byla založena strojaři a sklářskými technology pod zkratkou slov Bohemia Machine; pozn. red.) ani nechtěl jet podívat, byl jsem dostatečně saturován podnikáním ve strojírenství. Asi jsem podvědomě tušil, že by se mi to mohlo líbit. Sklu totiž okamžitě propadnete, je to nádherná materie – oheň a voda. To se také stalo – úplná láska na první pohled od okamžiku, kdy jsem do Bommy vstoupil. V té době měla finanční problémy a hledala, kam se vydat, zkoušeli jsme různé produktově náměty, až jsme náplň nakonec shodou určitých náhod našli v „lightingu“, ve svítidlech.
Jakých náhod?
Bomma produkovala zejména „tableware“, což byl z hlediska obchodu velice složitý segment. Zásadně nám pomohla výstava Tima Burtona v domě U Kamenného zvonu na jaře roku 2014, pro kterou jsme s Michalem Froňkem (tehdejší art director Bommy a také zmíněné výstavy Tim Burton a jeho svět; pozn. red.) vyrobili velké skleněné poklopy na umpa-lumpy (fiktivní trpaslíci z pohádky Karlík a továrna na čokoládu; pozn. red.). Tehdy se zrodil nápad poklop otočit a vsadit do něj žárovku. Vznikl tak zásadní produkt, jímž je Bomma známá dodnes. Následně jsme zjišťovali, jak svět po našich světlech lační a zároveň, jak skvělé designéry tu máme. Dnes, po těch asi osmi letech, si dovolím tvrdit, že český design je ve špičkové formě. A pokud ho zkombinujete s unikátní technologií, která je Bommě vlastní, vznikají interiérové šperky. Proč pak o pár let později k Bommě přibyl Rückl? Bylo mi té sklárny líto, nechtěl jsem, aby zanikla obrovská tradice, kterou popsal už Jaroslav Dietl v televizní sáze Synové a dcery Jakuba Skláře – Dietl jen jméno Rückl prohodil za Cirkl. Říkal jsem si, že by té nižborské sklárny na Berounce byla škoda. Jenže to jsem opravdu ještě netušil, že to bude stát poměrně hodně peněz, že z finančního hlediska to bude čirá šílenost. Kolik to stálo? Rozhodně stovky miliónů, které se samozřejmě nevrátí, ale myslím si, že to stojí za to. V Nižboru máme další plány, v areálech Rückl by mělo vzniknout sklářské centrum na základě architektonického záměru Josefa Pleskota, jehož součástí budou výstavní prostory mapující historii i současnost v designu a sklářské technologii. Chceme pořádat sympozia se špičkovými světovými skláři.
V obou sklárnách zaměstnáváte více než tři sta lidí. Byl to důvod, proč jste spoluzaložili – před loňským Designblokem – Asociaci českého průmyslového designu?
Tak trochu. Především pro nás, pro firmy, pro něž je špičkový design zásadním produktem, je klíčové přesvědčit stát o tom, že inovace není jen o novém soustruhu, že design přináší stejnou inovaci a přidanou hodnotu jako jakákoli jiná technologie. Vezměte si Škodovku, nejúspěšnější českou firmu. Těžko definovat, jakou část jejího úspěchu tvoří podvozková platforma rodiny vozů Volkswagen a jejich další firemní know-how a z kolika procent to je úspěch týmu Jozefa Kabaně, který vedl devět let Designové centrum v Mladé Boleslavi a jenž vytvořil podobu současných ikonických řad.
S nárůstem cen energií, který se promítá také do nákladů na dopravu, se začíná mluvit o přesunu výrobních center z Asie do Evropy. Je to v blízké budoucnosti reálné?
Určitý trend tady je, zásadní jsou dva faktory. Především geopolitika – svět se překresluje a vztah Ameriky s Čínou bude definovat mnoho ekonomických vazeb, tedy kdo s kým co může. Takže už jen z tohoto důvodu tu bude tendence přitáhnout výrobu zpátky do bezpečnějších lokalit. Pak je tu uhlíková stopa v tom smyslu, že lidé si čím dál víc budou kupovat lokální produkty. Green Deal představuje nezvratný stav, to nezměníme ani my, ani náš stát – to je status quo. Na lokalizaci bude čím dál tím víc tlačit spotřebitelské chování. A tahle nastupující změna chování je velkou výzvou i pro český průmysl. Má to minimálně jeden pozitivní aspekt: generuje spotřebu, kterou potřebuje jakákoli ekonomika. Mám pocit, že náš svět dospěl do stavu, kdy už skoro všechno máme: žigulíka, chatu, Bulharsko, chtěli jsme dva žigulíky, čtyři kabelky a patery boty… Najednou hrozilo, že lidská spotřeba zamrzne. Když se něčím zasypete, jste z toho po čase otrávený. Green Deal je nový typ spotřeby, chcete-li, nový typ určitého luxusu.
Ale zatím jde jen o luxus evropský a severoamerický.
Ano, ale postupně se globálně šíří a generuje zmíněnou spotřebu. Kdybychom se shodli, že v Praze budeme dýchat zcela čistý vzduch, bude to určitý luxus, za který budeme muset zaplatit. Tedy, že za to utratíme peníze místo toho, abychom je utratili za dalších 40 triček, jež se stejně roztrhají. Proto se to dá nazvat investicí do luxusu. Lidé se postupně stěhují do obytných a kancelářských budov, které jsou „environmentally friendly“, což je luxus moderní doby, jenž představuje onu novou ekonomickou spotřebu. Takže máme za co utrácet, a přitom neničit planetu! Vím, že to zní divně a že z ekonomického hlediska je Green Deal obrovským šokem, ale představuje obrovskou příležitost. Je výzvou pro český průmysl, který to buď převálcuje, anebo na tom vyroste. Kdo toho nevyužije, je mrtvej Homolka!
Ustojí to Evropa?
Bezpečně to ustojí. Máme cíl neutrality, Spojené státy ho mají nastavený úplně stejně – plus minus rok 2040. Když se podíváte na americké korporace, třeba ty v Kalifornii, chovají se daleko zeleněji než řada evropských firem. I Čína si nastavila tento limit na rok 2050…
… můžeme jim věřit?
Nemůžeme, ale neujde tomu nikdo. I Čína ví, že bez exportních trhů ekonomicky nepřežije, že spotřebitelé v euroatlantickém prostoru mají hodně peněz a že je hodně utrácejí, ale také, že když jejich produkty budou „šmucik“, nikdo si je nekoupí, že poptávka po produktech pro planetu špinavých tady nebude. Nemusíte mě podezírat, že bych byl ekologickým aktivistou, dívám se na to ekonomicky, tenhle nápad spasí mnohé ekonomiky. Vidím v tom obrovskou příležitost – pro hospodářský růst i pro pomoc naší planetě.
