Scenárista, režisér a hudební skladatel Šimon Holý chtěl původně debutovat úplně jinak, ale nakonec se mu stalo přesně to, čemu se toužil vyhnout: jako prvotinu natočil „malé“ nízkorozpočtové drama. Oproti mnoha jiným novým českým filmům se s ním však dostal do soutěžní sekce Na východ od Západu na festivalu v Karlových Varech. Snímek Zrcadla ve tmě, který vzbudil velký zájem publika, nyní běží i v kinech.
Hlavní postavy Zrcadel ve tmě Marie a František se pokoušejí zachránit svůj vztah pomocí dotazníku s 36 otázkami, na základě kterého se do sebe lidé údajně mohou zamilovat. Prý v tomhle vycházíte z vlastního zážitku...
Před několika lety jsme se na festivalu v Karlových Varech s mým tehdejším klukem zvládli rozejít třikrát během pěti dnů. Po Varech jsme už věděli, že náš vztah skončil. Doprovodil jsem ho na letiště, měl odletět do New Yorku, kde bydlel. A když jsem se vrátil domů, přišla mi od něj zpráva, že let byl zrušený a že musí v Praze zůstat další tři dny. Říkal jsem si – no to je výborný, ale během těch dnů se to mezi námi začalo zase lepšit. Tak jsme tomu vztahu chtěli dát ještě šanci a našli těchhle 36 otázek amerického profesora psychologie Arthura Arona. Už na desáté otázce se ukazovalo, že náš vztah zachránit prostě nejde, ale zároveň jsem si říkal, že ta situace je dobrý materiál pro film.
...který se obloukem vrátil právě do Varů. Jaký to byl pocit, mít debut uvedený v tamní soutěžní sekci Na východ od Západu?
Velká radost! Tenhle rok je, co se týče boje filmů o festivalová uvedení, šílený. My jsme už někdy v březnu tušili, že budeme ve Varech, a měli jsme klid oproti jiným, daleko větším českým titulům, které se nedostaly nikam. Vary našemu filmu hodně věřily. Člověk slyší strašně moc NE od České televize, od Státního fondu kinematografie, od sponzorů, sales agentů... A když najednou slyšíte ANO, hrozně vás potěší, že je někdo na stejné vlně.
Je dost odvážné natočit dnes pro diváky kolem třicítky umělecky náročný černobílý film s dlouhými statickými záběry. Kde se ve vás vzala ta ambice?
Já jsem si taky myslel, že Zrcadla jsou divácky náročná, ale ukázalo se, že to není pravda. Bylo to pro mě největší překvapení Varů. Rozdělili jsme kritiky, ale diváky ani moc ne. Ti jsou k tomu filmu oproti kritikům vřelejší a chápavější, jak jsme poznali na diskusích s nimi.
Na co se ptali?
Překvapovalo mě, jak věcné otázky měli. Když jsem byl mladší a jezdil hodně na festivaly, zapisoval jsem si na debatách ty nejblbější dotazy z publika. Třeba – proč se v tom filmu tolik kouří? Kouřila tam přitom jen jedna postava. No a první otázka, která padla nám, byla – na jaký typ kamery jste točili a jakou čočku jste použili? Pro kameramanku Janu Hojdovou to byla radost odpovídat. Lidé se nás taky hodně ptají na to, jak vznikala choreografie tanečních scén, jak dlouho se herci Alena Doláková a Bořek Joura učili dlouhé dialogové scény, kdy si třikrát povídají skoro patnáct minut v kuse.
Alena Doláková byla pro roli Marie vaše první volba?
Úplně první. Vždycky jsem s ní chtěl na něčem dělat, ale neměl jsem ji kam obsadit. Až pak začala vznikat Zrcadla a já jsem jí hned volal a říkal – Aleno, mám jednu písničku z filmu a tři stránky scénáře, pojďme si na to sednout. Byla hned přesvědčená, že to chce hrát, a já jsem strašně rád, že do toho šla, protože nikdo jiný by to nezahrál takhle, nikdo jiný by tomu nedal tolik.
Jak jste tu poměrně komplikovanou formu Zrcadel hledal?
Zrcadla ve tmě měla být původně muzikál. Na začátku práce jsem hledal něco, co na diváky v televizi pořád funguje dobře, ale přitom je to náročnější podívaná, a dospěl jsem k československé nové vlně. Chtěl jsem se držet její formální náročnosti, ale zároveň vyprávět o něčem, co dnešní diváci znají, což je téma vztahů. První film, který jsem kameramance Janě Hojdové ukazoval jako inspiraci, byl muzikál Kdyby tisíc klarinetů. I choreografie v Zrcadlech je inspirovaná choreografií z toho filmu, i když o muzikál nakonec nejde.
Vyplynula vaše snaha o náročnější podívanou z pocitu, že české publikum má v posledních letech poměrně nízko nastavenou laťku vkusu?
Nad tím, proč čeští diváci masově sklouzávají k jednoduchým nenáročným komediím, uvažuju už dlouho. Před patnácti dvaceti lety náročné české filmy dostávaly do kin i stovky tisíc diváků, dnes na snímky oceněné Českými lvy přijde pár tisíc lidí. Podle mě tahle chyba vzniká už na FAMU. Tam kdysi učila úspěšná generace 60. let, která ale byla za normalizace povyhazovaná, na FAMU začali učit televizáci a zničili celou jednu generaci studentů. V 80. letech přišli učit lidé vyučení tou generací ze 60. let, ale o dekádu později se vrací pedagogové školení televizáky. Probíhá tu střet generací a vlastně se tu na školách neučí jednotný filmový jazyk, neví se, co to je český film, zmizely žánry. Netočí se u nás právě muzikály jako dřív, rodinné filmy, zbyla jen ta jednoduchá prvoplánová komedie.
Marie i František v jednu chvíli říkají, že pocházejí z normální rodiny. Co to dnes u lidí kolem třicítky znamená?
To je moje další dlouhodobé vnitřní téma, které jsem řešil už na FAMU. Když žijete jako gay v Česku, pořád slyšíte politiky a média ohánět se termínem tradiční rodina. A mě to fascinuje, protože kolem sebe ve své velké širší rodině často vidím rozpadlé vztahy, rozvody, nestálé dvojice, alkohol, deprese... Připadá mi komické, že si tu na tu tradiční rodinu vlastně jenom hrajeme – a přesto ji lidé vnímají jako normalitu. Což je další slovo, které nemám rád. „Normální“ neexistuje, není tu nějaká norma, ze které všechno ostatní trčí. Normální česká rodina podle mě vypadá tak jako v našem filmu: rodiče se podle svých dětí chovají „dementně“ a ty děti samotné to ničí. Tohle moje téma se bude objevovat i v mých dalších připravovaných filmech.
Čím to, že jste režijně debutoval až teď, když jste předtím složil hudbu k tolika jiným snímkům?
Hrozně jsem nechtěl debutovat malým nízkorozpočtovým filmem. A přesně to se stalo. (smích) Je to dané i tím, že v tuhle chvíli vyvíjím právě další dva filmy, které jsou větší, a trvá to proto déle. Thinking David je o sedmnáctiletém klukovi, který provádí coming out v židovské obci. Přijde mi zajímavé podívat na minoritu uvnitř minority, tím spíš minority židovské, o níž se v Česku moc nemluví nebo která se tu démonizuje, i když je velice fajn. Druhý film je pak Chica Checa. Vypráví příběh osamělé ženy na vesnici, která se musí postavit vlastnímu osudu, v čemž jí pomůže její umírající matka i syn, který se vrací do Čech. Měl jsem ještě jeden film, můj původně plánovaný debut, který se měl odehrávat v prostředí českého pornoprůmyslu. Zatím se ho nepodařilo realizovat, protože se na něj nedaly sehnat finance: měl to být velmi realistický film s účastí skutečných pornoherců, což byl pro Státní fond zřejmě problém.
