nahoru

Johnny Depp: Hollywood je jedno velké bratrstvo, plné peněz... A rozhodlo, že jsem nebezpečná komodita

Veronika Bednářová 2. června 2022 • 09:30
Johnny Depp: Hollywood je jedno velké bratrstvo, plné peněz... A rozhodlo, že jsem nebezpečná komodita
foto: Nguyen Phuong Thao

Jak se máte?

Dobře. Viděli jste…

Vaše nové filmy? Viděli, oba.

Ne, to je poslední věc, na kterou bych se chtěl zeptat! Celý festival, myslel jsem. Jestli tomu dobře rozumím, tak dnes už je poslední den? A vy jste tady byli celou dobu? Není to únavné?

Není. Co kouříte, že to tak hezky voní?

Golden Virginia Tobacco. Balím si z něj cigarety a používám tyhle tmavě hnědé, lékořicové papírky, vezměte si jeden. Když je olíznete, dostane to takovou nasládlou, zajímavou chuť – stal jsem se na nich závislým a už nikdy se nevrátil k normálním cigaretám.

Ve filmu Minamata, který jste přivezl do Karlových Varů, jste skoro k nepoznání: hrajete slavného amerického fotoreportéra Eugena W. Smithe, který už má po kariéře, ale dostane ještě poslední šanci od časopisu Life, jehož byl hvězdou. Hrajete ho tlumeně, nenápadně, ukázněně…

Je to vždycky výjimečný úkol, když můžu hrát někoho skutečného, speciálně někoho tak důležitého, jako byl Eugene W. Smith. Byla to zásadní osobnost světové fotografie, změnil díky své práci hodně věcí a hodně jí obětoval. Vždycky cítím určitou odpovědnost: je to reálná postava, znám jeho práci, hodně jsem o něm přečetl, musím ho přece ztvárnit správně. Fascinoval mě: sice si vždycky udělal kamarády, ale jako by se zdálo, že žádné nemá… Bylo v něm cosi až poeticky osamělého – jak si zkrátka žil jen ve své hlavě, jenom se svou uměleckou vizí, se svými fotkami. Taky chtěl, aby mu všichni dali pokoj. Jeho myšlenky ho občas přiváděly k šílenství, jako se to občas stává každému z nás.

 

I vám?

Rozhodně i mně, často. Nejsem ale zas až tak protivný starý muž, jako byl on, řekl bych, mám ještě šanci. Mary Ellen Marková, vynikající fotografka a velká osobnost, kterou jsem měl rád, začínala v agentuře Magnum, znala Eugena W. Smithe osobně. Jednou jsem se jí ptal, co znamenalo to „W“ v jeho jméně. A ona mi odpověděla: „Taky jsem se ho jednou ptala. A víš, co mi řekl? ,Přece Wonderful! ­Úžasný!‘“

S tím se můžete ztotožnit, ne?

Jo, to jo. Jeho moudrost, jeho legrační vtipy, bez respektu a trochu podvratné, ty mě bavily. Hodně mě bavil obecně – proto se mi tak dobře hrál.

Minamata je o ekologické katastrofě v 70. letech; v Japonsku ji způsobuje tamní korporace, kvůli které onemocní a umírají lidé. Dnes je ekologie velké téma, tehdy se o něm mlčelo. Pomáháte ochraně životního prostředí, zabýváte se jím?

Nejsem expert, ale není podle mě náhoda, že teď v mnoha částech zeměkoule pozorujeme nebezpečné změny, často způsobující smrt. Tím myslím třeba tornáda a tak dále. Vím jen tolik: jestli chce někdo zkusit zachránit planetu, musí to udělat teď. Nevím ale, jestli to lze ještě vrátit do původního stavu, napravit. My lidi jsme jako nemoc na povrchu zemském, neustále něco stavíme, zabíráme místo. Je třeba se místo toho sjednotit. Často se stane, že se sto lidí shodne na nějaké dobré věci, ten stý první se ale rozhodne, že z toho urve taky něco pro sebe, zašvindluje si trochu – a je konec. Víme třeba, kam přesně posílat peníze do jiných zemí, když chceme pomoci opuštěným dětem?

Kam je posíláte vy?

Já nemám žádný peníze. Kdybych nějaký měl, poslal bych je sám sobě.

Přivezl jste do Varů dva nízkorozpočtové, umělecké projekty. Není tohle teď vaše pracovní cesta?

Možná skončím jako popelář. Nebo nevím. Ale oba tyhle filmy pocházejí ze spolupráce s mou produkční společností a ano, máme několik filmů, které nyní vyvíjíme. Jsou určitě pokračováním téhle umělecké cesty.

Nějaké další dokumentární filmy? Máte je rád.

Mám moc rád dokumenty! Před dokončením máme životopisný snímek o Keithu Richardsovi, to je…

Kytarista skupiny The Rolling Stones, váš přítel.

Jo, to je fakt.

A taky vaše velká inspirace pro Jacka Sparrowa, piráta z Karibiku.

Rozhodně, Keith byl jednou z mých ingrediencí. Keith Richards a Pepé Le Pew, kreslená komiksová postavička (animovaný pruhovaný skunk Pepé Le Pew pochází z komediálních příběhů Looney Tunes; pozn. red.). Dokument o Keithovi se musí dokončit ve střižně, ale jinak už je skoro hotový. A ještě pár dalších věcí.

Americký novinář Hunter S. Thompson, kterého jste hrál ve filmu Strach a hnus v Las Vegas, nebo irský básník a bard Shane MacGowan z dokumentu Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem byli vaši přátelé a zároveň alkoholici a feťáci.

To je pravda.

Jakou roli hrají alkohol a drogy ve vašem životě?

Různě se to mění, jak člověk roste a stárne. Když jsem byl hodně mladý a můj domácí život byl, řekněme, méně než příjemný, bylo to trochu jako házet kostkou: nikdy jsem nevěděl, co se stane, když přijdu domů. Mohla na vás taky přiletět váza, prostě jste nikdy netušili, co bude – takže to je, alespoň se mi zdá, zkušenost, kterou s sebou nesete celý život. A všechny ty momenty – jakkoli hrozné nebo jakkoli krásné či znepokojující – vás podmínečně naučí, jak a proč si vybírat svoje boje. Naučíte se, co je důležité a co ne. Skutečné prozření jsem pak prožil v tu vteřinu, kdy se narodilo mé první dítě. Tehdy jsem měl pocit, že někdo konečně odkryl clonu z mých očí – najednou všechno bylo ostré, krystalicky jasné. Po všem tom pinožení v Hollywoodu, kdy jsem nikdy nechápal, o čem to vlastně celé je a co po mně přesně chtějí. Agenti mi furt tvrdi­li: „Dávej si pozor na kariéru, teď musíš natočit hit!“ Tyhle věci vám najednou secvaknou, díváte-li se na tu malou lidskou bytost. Říkáte si: „Aha, tak teď vím, proč jsem to, kurva, celý dělal!“ Jsem pyšný, že jsem natočil všechno, co jsem chtěl, aniž jsem kvůli tomu až příliš často dostával padáka. Každý film, který jsem natočil, byl pro moje děti!

Jsou filmy, jež jste odmítl, a teď toho litujete?

Ne. Ambice, to je další z termínů, který je teď trochu ušpiněný. Když dnes řeknete „je hodně ambiciózní“, jako byste říkali „je schopen všeho, udělá cokoli“ – a to se mi moc nelíbí. Nemám moc rád ani termín fanoušek.

Diváci vás, to tady vidíme, milují jako Jacka Sparrowa v Pirátech z Karibiku, hrál jste i ve Fantastických zvířatech, ale tomuhle dobrodružství je teď konec. Jak se cítíte? Bylo to i vaše rozhodnutí?

Myslíte odejít z natáčení Fantastických zvířat? To, jak víte, rozhodně nebylo moje rozhodnutí. Společnost Warner Bros. mě díky mnoha, mnoha letům zkušeností s Hollywoodem a s herci a tak dále, zkrátka se skvělou znalostí celého našeho byznysu, mile požádala, abych z projektu odstoupil. Tak jsem mile řekl „ano“. Nedalo se nic dělat.

Eugene W. Smith i dosud žijící ­irský bard Shane MacGowan, hrdi­nové filmů, které jste přivezl do Varů, jsou rebelové – co vy?

Rebel, to slovo je skvělý, ale během let se změnilo v komerční nálepku. Když jsem byl mladej kluk a začínalo se o mně vědět, tak mi taky říkávali: „To je ten novej James Dean, rebel…“ A tohlencto a tamhlencto…

A teď?

Jsem rebelující, řekl bych.

Proti čemu?

Lžím! Potřebujeme na tomto světě pravdu. Jsem bohužel jen herec, jediný člověk. A snažím se využívat svou práci a filmy jako způsob komunikace, snažím se na svět dívat skrze své různé postavy. Nejsou to nutně outsideři, ale nikdy to nebyli insideři. Baví mě zkoumat, co je normální nebo co je považováno za normální a co už ne – a taky, kdo o tom rozhoduje. Jen se ptám, kladu si otázky. Natočil jsem filmy, které jsem natočit chtěl – z různých důvodů. Ale věděl jsem přitom, že si kvůli nim s největší pravděpodobností rozbiju pusu. Kvůli těm postavám, myslím. Ale musel jsem poslouchat svůj instinkt, svůj šestý ­smysl – protože kdybych to neudělal, zbláznil bych se. Radši přecházím na druhou stranu, než abych zůstával na té, která je prověřená, bezpečná a pohodlná – radši zkoumám nová teritoria.

Jaké je být rebelem uprostřed Hollywoodu?

Tuhle se mě někdo zeptal, jestli se cítím bojkotován Hollywoodem.

To byl deník The Times.

Odpovídám tedy znovu. Jo. Což je v pohodě. V podstatě to preferuji.

Co?

Preferuji, že mě bojkotují. Protože to znamená, že jsem na ně musel mít nějaký vliv a možná, že si teď dělají trochu starosti. Jste na jednom břehu řeky, oni jsou na druhém, uprostřed jsou rozbouřené, řvoucí peřeje, a když se řeka takhle hodně rozvodní, je dost nepravděpodobné, že se to někdo pokusí změnit.

Dá se z vaší situace, kdy jste byl usvědčen z domácího násilí, nějak dostat, očistit se?

Je to něco, čím se samozřejmě intenzívně zabývám, abych lidem přinesl fakta. Můj syn se mě tuhle zeptal: „Je pro tebe soud odplata, nebo spravedlnost?“ Bylo mu čtrnáct a já najednou nevěděl, co mám odpovědět. Řekl jsem: „Nevím, asi obojí!“ Bylo by nesmyslné, kdybych začal skákat před kamerami a plivat na někoho špínu: protože nenávist je sice občas nutná, ale jinak je to strašně silná emoce. Kdysi jsem v sobě možná měl plamínek nenávisti, ale teď už je mi to jedno. Nenávidět znamená, že vám o něco jde, a mně jde jen o to, dostat pravdu mezi lidi. Vždyť Hollywood je jedno velké bratrstvo, plné velkých peněz – jsou to konzervativci, kteří hrají bowling a tenis. A ti se rozhodli, že jsem nebezpečná komodita. Já jsem s tím v pohodě, stejně jsem nikdy nechtěl být ani komodita, ani produkt.

A možná to není navždy?

Nevěřím, že to bude trvat věčně, ne. Ale ať se na to díváte jakkoli… Sílu a schopnosti bojovat pořád mám, i když už to brzy bude šest let. Hodně jsem se díky tomu naučil, ale je to situace, ve které obě strany prohrávají: protože když vám někdo něco naloží na ramena a vy si to nemůžete sundat, musíte s tím žít. Já jsem rozhodně neudělal nic z toho, z čeho mě obviňují, ale mainstreamová média a hollywoodské bratrstvo mě převálcovaly. A samozřejmě že přemýšlím: Kolik dětí jsem potkal v nemocnicích a při natáčení? Kolik nemocných dětí v rámci nadace Make-A-Wish, která plní přání těžce nemocným dětem, jsem potkal od roku 1986? A kolik z těch dětí se třeba uzdravilo, nyní vyrostly a jsou dospělé? Co si řeknou, až si tohle o mně přečtou? Najednou budou mít nutně pocit: „Pane bože, co to bylo za sráče?“ Tak to mě dostává a doufám, že se to už nikdy nikomu dalšímu nestane. Nevím, jestli vyhraju, nebo prohraju, ale já už prohrál před šesti lety, když to šlo poprvé do médií. I kdybych vyhrál zítra, stejně jsem prohrál. Ale musíme o tom mluvit – protože když vás někdo praští páčidlem a vy stojíte v koutě, musíte si vybojovat cestu ven. Jinak umřete.

Video se připravuje ...
Johnny Depp se plížil do sálu i ze sálu, Hawke se svěrákem dostali cenu. 55. Vary jsou minulostíVIDEO Martin Bartkovský

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.