nahoru

Sigourney Weaverová: Éra Vetřelce je pryč, byla krásná, ale teď už nechme Ripleyovou odpočívat

Tereza Spáčilová 1. července 2021 • 18:30
Sigourney Weaverová: Éra Vetřelce je pryč, byla krásná, ale teď už nechme Ripleyovou odpočívat
foto: Profimedia.cz

Dorazila se zpožděním a originální omluvou: „Manžel slavil narozeniny a nám přišlo líto nedopít šampaňské.“ Pak se rozpovídala o Vetřelci, knihách, fanoušcích a slibných ženských vyhlídkách, a nebýt agenta, jenž čas vyměřený pro rozhovor hlídal se stopkami v ruce, nechala by si to šampaňské přinést a pábit vesele dál. Sigourney Weaverová (71).

Řečené se odehrálo zhruba před rokem. V době, kdy slovo koronavirus slyšely jen alpské sjezdovky. Kdy ženy na německém Berlinale slavily, protože Harvey Weinstein zrovna prohrál soud. A kdy Weaverová coby jeho hlavní hvězda nadšeně vyprávěla o filmu cele věnovaném jejím dvěma láskám, literatuře a New Yorku. Na premiéru už nedošlo, kina se zavřela a Můj rok se Salingerem přichází do distribuce až nyní.

Herečka mezitím stihla natočit „pár Avatarů“ (vzhledem k počtu dílů rozplánovaných na sedm let prý i ona ztrácí přehled, který zrovna dělá), účinkovat ve francouzské sérii pro Netflix (Chci mluvit se svým agentem!) a „sjíždět“ upíří seriály se svou milovanou dcerou Charlotte. Ta s ní za lock­downu oslavila třicetiny a vůbec si prý jedna druhou konečně užily. „Máme spolu nadstandardní vztahy. S mou matkou jsme si takhle blízké nikdy nebyly – holt Angličanka,“ vysvětluje herečka.

Ozývají se ve vás evropské ­kořeny?

Evropa mi byla vždycky hodně blízká, řekla bych, že bližší než mé matce. Když si ji otec přivezl do Ameriky, rezignovala nejen na svou hereckou kariéru, ale i na Anglii. Kolikrát jsem si říkala, proč jsme vlastně my dvě nikdy nepodnikly výlet do míst, odkud pochází, ale zkrátka nepodnikly. Ta země už ji nezajímala. Nebo možná nechtěla být rozpolcená, nevím. Výchova, kterou mi dopřála, nicméně byla britská až na půdu: musela jsem jezdit na koni, hrát tenis, zkrátka být připravená na situaci, že jednou přijde princ Charles a bude si mě chtít vzít. Jak jinak. Také mě ale učila být za všech okolností podezřívavou a odměřenou, což často vedlo k tomu, že jsem na okolí působila namyšleně. Přitom ve skutečnosti bylo mé sebevědomí na nule.

Kdo ho k té nule dostal?

Učitelé. A moje výška – připadala jsem si jako velký nohatý pavouk. Už na herecké škole jsem si vyslechla, že si neškrtnu, protože jsem bez talentu. Uvěřila jsem a řadu let se trápila. Vlastně jsem si den co den říkala, že jsem se úplně zbláznila, když jsem se dala na hereckou dráhu. V beznaději mě utvrdil i fakt, že jsem si čtyři roky nedokázala sehnat agenta. Nikdo nevěděl, co se mnou: do komedií jsem nepasovala, protože tam se obsazovaly mladé roztomilé blondýny, na dramata jsem zase byla „moc komička“. V divadle jsem sice hrála bez ustání, ale nevydělala jsem ani penny. Dokonce i po Vetřelci ještě nějaký čas trvalo, než se mě producenti naučili obsazovat – mužatka Ripleyová nezapadala do tabulek, podle nichž bylo tehdy zvykem točit. Vlastně dodnes teskním po klasické roli v romantické komedii, tu mi totiž ještě nikdo nenabídl.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku