Miroslav Donutil (70) je přesvědčivý v antických tragédiích i v komediích typu Černí baroni. Je prostě dobrý herec. Povídali jsme si spolu o divácké přízni, o srdci a duši jako režijní nadstavbě, o radosti z úspěchů druhých, ale i kolegiální nevraživosti.
Prý jste chtěl být původně novinářem?
Kdysi dávno určitě. Jenže když jsem neuspěl ve francouzštině a maturoval až na podzim, tak jsem si moc vybírat nemohl. Spolužáci mě přesvědčili, abych zkusil přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění, a ono to vyšlo.
Co vás lákalo na novinařině?
Inspiroval mě Rudolf Křesťan, který psal v Mladém světě fejetony z cest po světě, a mně se zdálo, že právě tohle by mě bavilo. Hlavně mě lákala představa, že novináři mohou cestovat a svobodně psát, jenže ono to tak nebylo. Kromě novináře jsem chtěl být ještě myslivcem a námořníkem.
Jak jste vstřícný k rozhovorům?
Moc ne. Abych pravdu řekl, jste jednou z mála výjimek, kterou jsem akceptoval, protože mám s vámi dobrou zkušenost. Obecně mi vadí, že udělám rozhovor do seriózního časopisu, bulvár si z něj něco vytáhne a předstírá, že si povídal přímo se mnou, což není pravda.
Inspirovali vás k herectví rodiče, kteří byli ochotníci?
Neřekl bych. Maminka sice působila v ochotnickém spolku katolických tovaryšů v Třebíči, tatínek se tam nachomýtl taky, protože jí chtěl být nablízku, ale na jevišti nikdy nestál. Maminka svoji divadelní kariéru zakončila už ve velmi mladém věku, takže to nebylo něco hodné následování, nebo že by byla v herectví dokonce můj vzor. V maturitních letech se člověk těžko rozhoduje pro to, co by chtěl dělat, i když zároveň cítí, že ho něco jeho dosavadním životem provází a k něčemu ho to vede. Mě k herectví. Ale primárně mě k němu přivedla zmíněná pětka z francouzštiny.
Dnes se francouzsky domluvíte?
To ano. Jednak jsem se přes prázdniny, abych nepropadl, za pomoci kamaráda intenzívně učil. Později jsme jezdili s Divadlem Husa na provázku do zahraničí, kde jsme byli nuceni konverzovat s lidmi jak v jazyce francouzském, tak v italském, anglickém, ruském či španělském, takže jsme se lecčemus přiučili a s leckým se domluvili.
Bylo vám líto, když se vám v divadle dařilo a tatínek se na vás odmítal jít podívat?
Bylo i nebylo, protože šlo o jeho rozhodnutí, které jsem respektoval. On měl úplně jinou představu o životě svého syna, konformnější, spořádanější, zatímco já byl ve svém věku pochopitelně bouřlivák. Ve svém životě jsem zvolil tuto etapu a zvolil jsem ji dobře a bez toho, aby na ni měl nebo neměl tatínek vliv. Jednoduše ji musel akceptovat. To ovšem neznamená, že se k němu od maminky, sestry a známých nedoneslo, že jsem v divadle úspěšný. Jen to nechtěl vidět.
Snažil se vás občas v rámci výchovy srovnat i „ručně“?
Jistě. Tenkrát se záhlavec mezi významné tresty nepočítal, takže ani já jsem toho nebyl ušetřen a jsem tomu rád.
Usměrňoval jste tímto způsobem i své syny?
I ti to někdy schytali, ale říkají: „Tati, na to, co jsme vyváděli, jsi nás de facto vůbec nebil.“ Dostali prostě jen v pravý čas „výchovnou“ a mělo to tak být.
Prý se na vás tatínek přišel podívat až do pražského Národního divadla.
Je to tak. Když jsem tam nastoupil, splnil jsem mu tím jeho sen. Tak si to přál.
Je pravda, že na Sluhu dvou pánů pro něj a pro maminku nebylo v hledišti místo?
Sluha dvou pánů byl permanentně vyprodán, a když rodiče přijeli a chtěli představení vidět, stalo se poprvé v dějinách Národního divadla, že na úrovni první řady stály dvě židle, protože jsem prohlásil, že bez toho, aby to staroušci viděli, hrát nebudu.
Ve zbytku rozhovoru se dočtete:
- Jak Miroslav Donutil vycházel s kolegy z Národního divadla?
- Je Miroslav Donutil konzervativní?
- A jak dlouho si pamatuje text role, ikdyž už ji dávno nehraje?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
