Nikoli mladí versus staří, ale spíš rozdíly mezi centrem a periferií sehrají ve volbách podstatnou roli. Periferie mají pocit, že na ně pražská politika zapomněla, že mají horší perspektivu dobrého života. Paradoxem se stalo, že mluvčími těchto proudů se stali politici, kteří s nimi nemají nic společného a nic velkého pro umenšování těchto rozdílů nedělají – Miloš Zeman a Andrej Babiš, říká politolog Stanislav Balík. A co je podle něj nejodvážnějším momentem voleb 2021?
Zatím je vcelku klid před bouří, ale v září lze očekávat pořádnou nálož předvolební kampaně. Dá se vůbec srovnávat s předchozí kampaní k předchozím sněmovním volbám v roce 2017?
Zatím ne. Nicméně je zde několik „ale“. Krátce před minulými volbami vrcholila vládní krize, při níž byl odvolán ministr financí Andrej Babiš, který se tak posledních několik měsíců mohl naplno věnovat jenom kampani. Dále – většinová společnost má evidentně jiné starosti než politiku. Svobodně se nadechuje po řadě měsíců zákazů a politické strany evidentně cítí, že nyní není nálada řešit politická témata. A ano – kandidující subjekty evidentně nechtějí plýtvat silami v období prázdnin a spoléhají, že vše strhnou v těch pěti týdnech poprázdninových. Vzhledem k extrémní krátkosti období mezi koncem prázdnin a volbami pak ale může rozhodovat i jenom povedený nebo pokažený start takové poprázdninové kampaně.
A proměnila se nějak zásadněji společnost? Zdá se, že jsme zase dost naštvaní, s blbou náladou, o poznání agresivnější ve veřejném prostoru. To covid? Anebo se něco ve společnosti láme?
Položila jste jednu z nejdůležitějších otázek současné reality – a nejenom tuzemské, ale i zahraniční. Skutečně se proměnila atmosféra, nebo je jenom díky sociálním sítím a internetu zjevnější to, co bublalo pod povrchem? Covid možná jen umocnil již déle trvající problémy. Domnívám se, že jednou z největších změn, která ovlivňuje atmosféru ve společnosti, je rozdrobení veřejného prostoru. Spolu se ztrátou dominantního postavení televize a několika tištěných médií a s nástupem nesmírně pluralitního internetu přestáváme mluvit stejným jazykem a stejnými kódy. Přidáme-li k tomu odmítání vytváření celospolečenských kánonů (literatury, hudby, chování apod.), drobíme se do řady paralelních světů, které se neprotínají, jsou v zásadě mimoběžné.
V takovém prostředí pak snadno vypuknou kulturní války, které nemohou mít dobrý výsledek, ale neustále se bojuje. Žijeme ve svých světech, které považujeme za jediné možné, nemáme už jak mít zkušenost z těch jiných, ale máme na ně názor, aniž bychom o nich něco věděli.
To má jistě dopady i na politiku, že?
Ano. A všímáme si toho v zásadě po celém západním světě. Mám za to, že jedním z politických důsledků tohoto stavu je fragmentace politické scény – přestáváme důvěřovat velkým stranám, které by integrovaly více společenských proudů, ale pro každý proud a „proudíček“ chceme stranu vlastní.
V tomto směru jsou obě české předvolební koalice nesmírně důležitým momentem, který pomáhá (alespoň trochu) zasypávat některé příkopy ve společnosti. Možná nejodvážnějším momentem voleb 2021 je koalice SPOLU, která se pokouší – za cenu velkého vnitrostranického rizika především uvnitř ODS a KDU-ČSL – přesvědčit pravostředové voliče, kteří byli zvyklí spolu v posledních třiceti letech bojovat a nemít se (iracionálně) rádi, že spolu nemusíme souhlasit ve všem, abychom mohli být na jedné lodi.
Ono rozdrobení potkalo v minulosti u nás nejdříve pravici, levici se spíš vyhýbalo. Nyní postihuje hlavně levici, ale také extremistické síly, kterým ještě nedávno dominoval pouze Okamura.
Je dojem, že extrémní a národovecké hlasy sílí, optickým klamem sociálních sítí, anebo je to realita, fakt?
Ano, zdá se, že skutečně sílí. To, co bylo koncem devadesátých let okrajovým fenoménem – obdiv k autoritářům, slavjanofilské nálady apod. – se dnes v určitém směru stává jedním z hlavních proudů s nárokem na celospolečenský respekt. Ač rámováno do rádoby konzervativního kvazivlastenectví, jde ve skutečnosti o nenávistný nacionalistický šovinismus, z něhož nikdy nevzešlo nic dobrého. A to můžeme s příchodem ekonomické krize očekávat i nárůst extrémních hlasů zleva, které se mohou s těmito již existujícími nenávistnými proudy propojit.
Nestaly se emoce na straně voličů i politiků už určujícím znakem příští české politiky? Reforma důchodů či zdravotnictví kvůli stárnutí populace málokoho veřejně skutečně zajímá a když, tak politici o nich mluví jen opatrně obecně, aby nikoho nenaštvali.
Popravdě řečeno, už dlouhá léta se česká politika velkým strukturním tématům fakticky vyhýbá. Co nám zůstává po garnituře Babiše, Schillerové, Sobotky, Hamáčka? V čem posunuli velké otázky nejenom důchodů a zdravotnictví, ale i koncepce vzdělávací či energetické politiky? V ničem, jde o promarněné, ztracené a vlastně s prominutím „prožrané“ už skoro desetiletí.
A jdeme tomu dále naproti i tím, že se pro nás určujícím znakem dobrého či špatného politika stala jeho zábavnost či nudnost. Člověkem s dobrými předpoklady pro exekutivní či legislativní funkci pro nás není ten, kdo něco ve veřejné či soukromé sféře dokázal, ale ten, kdo zajímavě či exoticky vypadá, kdo je zábavný, kdo mluví jazykem čtvrté cenové skupiny apod. Ale není to problém jen náš – podívejme se do jiných zemí, kdo tam vítězí: komik je ukrajinským prezidentem, v Itálii zvítězilo hnutí komikem založené a tak můžeme pokračovat.
Stávající vládní strany preferují ve své péči starší generace a státní zaměstnance, což mnozí opakovaně glosují sloganem „tahle země není pro mladý“. Jste děkanem na univerzitě, s mladými lidmi se setkáváte prakticky každý den, vnímají to také tak?
Dobře vím, že moje sociální zkušenost je omezená. Výběrová fakulta je do značné míry skleníkovým prostředím. Nicméně jako skautský vzdělávatel a vedoucí s venkovskými rodinnými kořeny se setkávám i s dalšími skupinami mladých. Řada z nich vnímá, i díky svým zahraničním zkušenostem, že stagnujeme, ale nemám pocit, že by to pro ně bylo impulsem k nějaké další akci.
Možná bych ale jako větší dělítko než věk vnímal rozdíl mezi centrem a periferií. Periferie mají pocit, že na ně pražská politika zapomněla, že je tam špatná dopravní obslužnost, horší dosažitelnost dobré práce, horší perspektiva dobrého života. Paradoxem našich polistopadových dějin se stalo, že politickými mluvčími těchto proudů se stali politici, kteří s nimi nemají nic společného a paradoxně ani nic velkého pro umenšování těchto rozdílů nedělají – Miloš Zeman a Andrej Babiš.
Pokud se stane, že Andrej Babiš znovu vyhraje volby, bude nejdéle sloužícím, tedy nejúspěšnějším polistopadovým premiérem. Bývalý estébák a komunista, požírač dotací z peněz daňových poplatníků, pán, který cenami fair play zajisté neoplývá… Co to o nás, o naší politické krajině vypovídá?
Ne, to ještě nebude. K tomu bude muset sestavit vládu a alespoň dalšího půldruhého roku ji vést – Václav Klaus byl premiérem pět a půl roku. Každopádně samozřejmě není vyloučené, že Andrej Babiš takové mety dosáhne. Jen bych byl opatrný v předpokladu, že úspěšnost se měří počtem let ve funkci. Osobně tam rovnítko nevidím.
Nicméně už nyní je Babišův politický odkaz až neuvěřitelný. Charakteristiky, které jste vyjmenovala, vypovídají o tom, že komunistická a udavačská minulost nejsou s odstupem několika desetiletí dehonestující; že šikovný marketing a situování se do obyčejného „pána z lidu“ může být úspěšné i u bezcitného miliardáře; že závist a nenávist, které vyvolává vůči jiným společenským skupinám, mohou šikovně překrýt jeho vlastní minulost i současnost.
Kde dělají opoziční bloky chybu? Babišova vláda nezvládla covidovou epidemii, pomalu každé její opatření soud označil za protiprávní, zadlužila republiku a generace mladých na desítky let dopředu, „projedla“ předcovidové dobré ekonomické časy, a přesto se střídání vládních stráží nemusíme dočkat.
Nevíme, jestli dělají chybu. Počkejme na skutečný výsledek voleb a nevycházejme z podivných průzkumů veřejného mínění, z nichž valná část se s volebními výsledky většinou dramaticky rozchází. Když se podíváme na výsledky několika předchozích – ano, vím, že druhořadých – voleb po roce 2017, vidíme v nich, že současná vládní a prezidentská většina v nich dostávala na frak: krajské, senátní, evropské, komunální.
Nicméně samozřejmě se může stát, že to šikovnou koncovkou předvolební kampaně a vstupem nových hráčů na politické kolbiště opět může skončit jako v roce 2017 či na začátku roku 2018 v prezidentské volbě. K tomu, aby byly vidět možné důsledky katastrofálního vládnutí v posledních osmi letech, zatím chybí zahraniční příklad – jakým se v letech 2009 a 2010 stalo Řecko. Držme si palce, abychom se takovým příkladem pro ostatní nestali my.
Pokud by Andrej Babiš nevyhrál a prezident by ho na pozici premiéra neudržel (což samozřejmě nemá v plánu), může vláda složená z dosavadních opozičních bloků Piráti+STAN a koalice SPOLU slušně fungovat? Může vůbec pět stran složit efektivní vládu?
Mohou složit vládu v zásadě přechodnou; ne snad v délce trvání (i když i to se může stát), ale v jejím poslání – být vládou, která nás provede přechodem od oligarchického systému Agrofertu k systému, kde se střetávají politické ideje a vize. Pokud budou mít toto na paměti, může to být vláda úspěšná – tak jako první Dzurindova vláda na Slovensku po roce 1998, kdy definitivně odstavila Vladimíra Mečiara.
