nahoru

Neurochirurg Vladimír Beneš: O vášni pro brouky, jejich lovu s Oldou Kaiserem a doktoru Štrosmajerovi

Vašek Vašák 28. července 2021 • 18:00
Neurochirurg Vladimír Beneš: O vášni pro brouky, jejich lovu s Oldou Kaiserem a doktoru Štrosmajerovi
foto: Nguyen Phuong Thao

Profesor Vladimír Beneš (67) je slavný neurochirurg. Kromě toho je už šedesát let nadšený entomolog, který má ve své sbírce přes třicet tisíc brouků. Jak sám říká: „Svléknu plášť respektovaného lékaře, obléknu si zelené tričko cestovatele a v tu chvíli se ze mě stává dobrodruh.“ Sbírat je často jezdí s hercem Oldřichem Kaiserem. I když je prý nejlepší brouky vytahovat ze sloních hoven, pan profesor je nejraději loví v přírodě. A také je to můj bratranec, proto bude rozhovor veden ve volnějším tónu.

Prvního jsi, pokud vím, sebral kdesi na procházce se svým plzeň­ským dědečkem.

Jo. Děda byl učitel, ale za katedru se dostal oklikou. V době Rakouska-Uherska se napřed vyučil ve Škodovce soustružníkem, což byla tehdy fajnová profese, jenže byl, stejně jako celá naše rodina, neuvěřitelně líný, nebavilo ho „makat“, tak si dodělal potřebné vzdělání a nějakým záhadným řízením osudu pak učil na ­průmys­lovce.

Ale pořád ještě jsme nenarazili na toho brouka.

Už se k němu blížíme. Dědu vyloženě bavily dlouhé procházky a jako děti nás vláčel kolem Plzně. Nevím, jestli to tam znáš, chodili jsme na Valchu, Bolevák, všude možně. Kilometry a kilometry. Ale nám dětem to nevadilo. No a jednou jsem sebral na cestě brouka, který se tam potácel, a tím vlastně všechno začalo.

Jak ses dostal ke svému slavnému potápníkovi?

Potápník byl můj první živý brouk. Chytit ho do ruky není jednoduché, protože je ohromně hbitý. Nějaký čas jsem ho choval doma ve flašce od okurek a krmil žížalami a kousky masa. Vlastně jsem měl potápníky dva. Tenhle byl z Čižic u Plzně, kde jsme měli chatu, druhého jsem chytil ve Střešovicích u mé bývalé školy na Norbertově. Teď tam stojí nejdražší baráky v Praze. Tehdy se to jmenovalo Cihelna a byla tam políčka, remízky a tůňky, dokonce se tam pásly kozy, a přitom jsem měl na dohled Hradčany. Tam jsem chytil trochu menšího potápníka, který se stal nejstarším kusem mé sbírky. Na cedulce má uvedený rok 1962. Pak mi rodiče koupili knížku od Josefa Mařana Naši brouci a z ní jsem získal první vědomosti o tom, jak se brouci chytají a jak se dělá sbírka. A tak se to nabalovalo, až jsem dospěl do stadia, které tady v muzeu vidíš. Umělecké artefakty, které jsou ze sbírky paní profesorky Altenburg-Kohlové, vytvářejí s mými brouky perfektní kombinaci. Nádherná výstava.

Takže první sbírku sis založil už v dětství?

Ještě na základce. V Čechách žil známý entomolog, pan Půlpán, jeho kluk dělal u táty lapiducha. A ten Půlpán mi po něm poslal krabičku s asi patnácti exempláři. Některé pořád ještě mám. Staly se základem mé sbírky. Pak jsem začal brouky napichovat a preparovat sám. Výrazně se ale má sbírka rozrostla až po roce 1989, kdy se smělo jezdit ven, kde žije brouků druhově nesrovnatelně víc. Do té doby to bylo Bulharsko a Jugoslávie, kde člověk moc nenachytal. Dál mě komunisti nepustili. Jo, ještě do NDR, ale tam nic zajímavého nežije.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku