nahoru

Jméno, ač jsme na ně velmi pyšné, občas trochu tíží, říká herečka Antonie Formanová

Veronika Bednářová 27. července 2021 • 11:00
Jméno, ač jsme na ně velmi pyšné, občas trochu tíží, říká herečka Antonie Formanová
foto: Nguyen Phuong Thao

Když byla mladší, přehrávala dědečkovi Kaisera s Lábusem – „Cože, nepřišly gumičky!“ zvládala oba herce najednou. Se sestrami Josefínou a Emílií mu taky „hrály“ dětský animák Shrek 2. Uměly ho celý nazpaměť. Dnes má však herečka Antonie Formanová (23) za sebou už třetí výraznou filmovou roli, tentokrát v celovečerním debutu režiséra Michala Nohejla Okupace, jenž přichází do kin začátkem srpna. Zaujala už v televizní minisérii Davida Ondříčka o ostravském neštěstí Dukla 61 (2018) a také ve filmu Jána Sebechlebského Balada o pilotovi (2018), kde hrála svoji babičku, manželku spisovatele Jiřího Stránského.

Ještě pracujete v šatně Dejvického divadla, kde vás objevili pro minisérii Dukla 61?

Jasně! Letos s Dejvickým jezdím i na letní scénu za Prahu do Voděrádek, stojím u vstupu, lepím lidem náramky, kontroluju lístky a potvrzení, jestli mají testy na covid, nebo očkování. Pořád mě to baví, i teď, po skoro pěti letech. Dejvice jsou moje oblíbené divadlo, tak jsem tam šla na brigádu, abych s nimi mohla být. A celou vysokou se tam můžu v šatně během představení učit, v takovém prostředí to jde krásně.

A poznávají vás lidi, když teď stojíte u vchodu? 

Občas mě poznávají a občas už v Dejvickém i hraju, v improvizacích se Simonou Babčákovou nebo v představení Játra, které hrajeme v Anti.kvariátu DD. Dokonce jsem nedávno „rozdala“ i autogram: přišla za mnou paní a ptala se mě, co teď dělám, na co by se mohla přijít podívat. A že se jí líbí, jak hraju. A pak přišla ještě jednou, abych se jí podepsala na vstupenku. Na představení, ve kterým ale nejsem! Nebo občas slyším, jak si diváci poté, co odloží kabáty, šeptají: „To je ta z tý Dukly!“ Je to hezké překvapení, když mě lidé takhle pozdraví a zajímají se, ale zároveň se nedivím a nevadí mi, když vůbec netuší, kdo jsem. Jsem tam zkrátka šatnářkou. Nic nehraju.

To bylo vaše „poprvé“ před kamerou, v Dukle 61?

Jo, jo. Předtím jsem hrála jenom v nějakým studentským filmu, Dukla byla první profesionální zkušenost. Nikdo mě předtím moc neviděl hrát, takže hlavně pro Davida Ondříčka to byla sázka naslepo. Začínala jsem Duklu točit takovou těžší scénou, hodili mě do vody jak mimino a musela jsem se rychle naučit plavat. Bylo to noční natáčení, druhý den ráno jsem si říkala: „Tak. A teď jsem to zahrála blbě! Teď jsem jim to celý zkazila!“

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku