nahoru

Nejhezčí roky svého života jsem strávila na letišti, říká zpěvačka Yvonne Přenosilová

HONZA DĚDEK 16. května 2021 • 13:40
Nejhezčí roky svého života jsem strávila na letišti, říká zpěvačka Yvonne Přenosilová
foto: Lucie Robinson / Mafra / Profimedia

Oč kratší měla Yvonne Přenosilová (73) kariéru, o to byla úspěšnější – není mnoho tuzemských zpěváků, které pro štěstí nakopnul Mick Jagger z Rolling Stones, málokdo taky ve Velké Británii vydal singl a vystupoval v tamním slavném televizním pořadu Ready Steady Go! společně s The Kinks a Gerry and the Pacemakers; nebyla její chyba, že z toho nic nebylo – musela zpátky do Československa, kde ji čekala maturita. Ostatně sama říká, že jí byla pěvecká dráha vždycky šumafuk…

Váš tatínek byl Čech, maminka Rakušanka – proč potom první slova, která jste v životě slyšela, byla v angličtině?

It was british, right! Ten důvod byl prostý – narodila jsem se v roce 1947 a po válce nebylo radno mluvit v Československu německy. A tak na sebe naši častěji mluvili anglicky. A doma samozřejmě někdy i německy… Naštěstí dětský mozeček se s tím dokáže celkem dobře vyrovnat, takže i já jsem si ve své malinké hlavičce dovedla srovnat, kdo na mě v tu chvíli mluví jakým jazykem – a tím jsem mu i odpovídala, aniž bych o tom vlastně přemýšlela… Na gymplu jsem sice skončila ve španělské třídě, ale náš učitel byl bývalý latinář, který se přes letní prázdniny naučil o kapitolu víc, než jsme uměli my, tak jsme se naučili o dvě víc, abychom ho zničili, a on byl v háji. Nicméně dneska z tohohle jazyka neumím zhola nic. Ovládám jen němčinu a angličtinu – ovšem britskou, zatímco můj syn adoruje Američany, takže mluví tou příšernou americkou hatmatilkou, což já bytostně nesnáším. Samozřejmě ještě víc jsem nesnášela povinnou školní ruštinu, kterou jsem se ovšem odmítala učit, což jsem brala jako pasívní rezistenci, takže jsem maturovala uctivě za čtyři.

Takhle to zní jako velmi radostné dětství, ale zas tak veselé nebylo – kolik vám bylo let, když váš otec skončil ve vězení?

Mně bylo pět, takže jsem vůbec netušila, co se děje – vím jen z vyprávění, že k nám nakráčeli uprostřed noci a tátu odtáhli pryč. Bylo to v roce 1953, kdy probíhal takzvaný hon na zápaďáky, který se vztahoval i na otce, jenž sice bojoval proti fašistům, ale pod špatnou vlajkou. On byl původně strojní inženýr, ale za války sloužil jako voják v Palestině – a tam se taky potkal s mou matkou, která tam přijela se svým prvním manželem, což byl rakouský Žid. On to sice o sobě nevěděl, protože normálně slavili Vánoce, ale když Hitler vlítnul do Rakouska, tak dostal echo, že musí okamžitě zmizet. Popadnul mámu a nasedli na loď do ­Haify. Jenomže lodě tehdy nesměly do přístavu, tak skočil do vody, máma, která ne­uměla plavat, mu sedla na záda jak žabák na kámen a takhle se dostali na břeh; žili pak v Haifě, Jeruzalémě a Tel Avivu. Jenomže její manžel byl playboy, který závodil na motorkách a vyučoval tenis, zatímco matka se akorát nudila. Ale měla dobrou kamarádku, nějakou polskou Židovku, která jí jednou řekla: „V hotelu Krále Davida hraje při odpoledních čajích na klavír moc hezkej českej oficír – pojď se na něj podívat!“ No a ten hezký český oficír byl můj fotr. A protože jí slíbil ráj na zemi, tak s ním v roce 1946 odjela do Československa – nikdo z nich nemohl tušit, že o dva roky později přijde Vítězný únor a ten ráj na zemi tady zavedou komunisti. Tehdy taky máma vzala knížečku, z níž se snažila naučit česky, prohlásila, že je to blbost, jednou provždy ji zahodila a po zbytek života češtinu neuvěřitelně komolila. Ale páni muzikanti ji pro to strašně milovali.

Jací páni muzikanti?

Matka mě do osmnácti let hlídala, takže se mnou jezdila na všechny zájezdy. A páni muzikanti ji zbožňovali, protože s ní byla ohromná psina. Jednak mluvila neskutečně česky – těch našich sedm pádů jí rozhodně nestačilo, ona jich měla pro češtinu snad sedm­advacet. A za druhé si ze sebe vždycky uměla udělat legraci, takže většinou sedávala někde vepředu, nejčastěji s Mikim Volkem, zatímco já vzadu vykuřovala – tenkrát se ještě smělo v autobusech kouřit, tehdy ještě cigarety nebyly nezdravý, to až později… Takže matka hlídala, ale špatným směrem – mě totiž nezajímali pánové, ale cigarety! Mimochodem dodnes nevím, proč tenkrát ze všech nejvíc podezírala z nekalých úmyslů Pavla Bobka. Vždycky říkala: „Ten pacholek Bobek čeká na první příležitost!“ Přitom Pavka měl stejně starou ségru, jako jsem já, takže se ke mně choval jako k ní – obě nás akorát pečlivě hlídal. Taky když mi později přes svého bratra poslal do Mnichova svoji desku, tak na ni napsal: „Prošvihl jsem první i poslední příležitost.“

Takže vás uhlídala?

Tak já se hlídala v první řadě sama, protože kdybych chtěla, tak by mámě stačilo dát o skleničku víc a bylo by po hlídání. Navíc jednoho dne se zase dostavila k auto­busu, ale pan Karel Mareš ji zastavil: „Paní Přenosilová – už ne!“ Máma se divila, tak jí vysvětlil: „Vaše dcera už je plnoletá.“ Nechápala: „Was ist plnoletý?“ Tak jí pan skladatel objasnil: „Už jí bylo osmnáct let, čímž je dospělá. To znamená, že vám nadále nebudeme platit vaše cesty s dcerou na zájezdy.“ Načež se v mé matce odehrál velmi dlouhý boj mezi její škudlivostí a mou poctivostí, ale protože škudlivost nakonec zvítězila, tak se otočila a šla domů. A od té doby jsem na zájezdy jezdila sama, což mně dělalo radost, ale muzikanty zarmoutilo, protože se mnou nebyla zdaleka taková sranda jako s matkou.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku