nahoru

Americký spisovatel Walter Isaacson: O Dubčekovi, Havlovi, budoucnosti i kráse biotechnologií

Veronika Bednářová 16. října 2020 • 18:40
Americký spisovatel Walter Isaacson: O Dubčekovi, Havlovi, budoucnosti i kráse biotechnologií
foto: Scott Rudd / Patrick McMullan / Getty Images

Spisovatel a historik WALTER ISAACSON (68), bývalý ředitel CNN i šéfredaktor časopisu Time. Oba jeho světové bestsellery, Steve Jobs a Leonardo da Vinci, vyšly brzy po originálním vydání i v češtině, oba symbolicky rámují jeho celoživotní zájem o vliv moderních technologií na náš život. S Reflexem se — v jediném rozhovoru pro Českou republiku — podělil pár týdnů před americkými prezidentskými volbami o svou relativně optimistickou vizi budoucnosti světa. Pár otázek, jež se do rozhovoru v aktuálním tištěném Reflexu nevešly, najdete tady, na webu.  

Na Oxfordu studoval filozofii, politologii a ekonomii, na Harvardu historii a literaturu. Kromě stovek článků pro časopis Time napsal i další tři ceněné biografie: Henry Kissinger, Benjamin Franklin a Albert Einstein (česky 2019) – a mimo jiné i titul Inovátoři (česky 2015) o amerických vynálezcích moderního věku. Nově pak v češtině vychází jeho sbírka vybraných esejů za posledních 30 let o „hledání geniality“. Jmenuje se Vůdcové, myslitelé, hrdinové, vydalo ji nakladatelství Práh a na jejích stránkách se setkává Madeleine Albrightová s Henrym Kissingerem, Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem i Bill Gates se Stevem Jobsem.

V knize srovnáváte Madeleine Albrightovou a Henryho Kissingera, dva americké ministry zahraničí: říkáte, že oba museli v dětství uprchnout ze střední Evropy před nacismem a komunismem a že se tahle jejich historická zkušenost zásadně odrazila v tom, jak dělali politiku…

Myslím, že když vyjdete z tak totalitního hororu, zanechá to ve vás pocit, že moc je nejdůležitější. To se stalo Kissingerovi. Měl realistický přístup k zahraniční politice, založený na rovnováze moci. Chtěl zvítězit ve světě naplněném zlem. Myslím, že Kissinger byl jako Bismarck nebo kancléř Metternich, kteří cítili, že existují síly zla a na ně že je nezbytné jít mocí — a také mocí diplomacie. To z Kissingera udělalo realistu: v evropské hantýrce bychom řekli, že to byl praktikující realistický politik.

Madeleine Albrightová vyšla z tohoto prostředí úplně jiným způsobem…

Odráží se v ní víra, že hodnoty západní civilizace jsou důležité a že je politik musí zastávat, je to jeho úkol. Můžete ji nazývat čistou idealistkou, v protikladu s realistickou politikou Henryho Kissingera, ale vůbec tomu tak není: Albrightová svému idealismu vtiskla pochopení realismu a síly, stejně jako Henry Kissinger vtiskl svému realismu ideály, které dělají Západ silnějším. Nicméně Albrightová správně zdůrazňovala, že síla Západu pochází z demokratických ideálů, k nimž je třeba se hlásit, zatímco Kissinger spíš prosazoval, abychom se příliš neklonili k sentimentu nebo k emocím a raději sledovali národní zájmy. Někdy to mohlo vypadat jako chladná kalkulace moci. 

Nejenže mluvíte jako kniha. Knihy i rychlým tempem píšete.

Rád píšu. Psaní o lidech mám obzvláště rád. Rád s lidmi mluvím, rád se jim snažím porozumět. Nejsem ten typ, co se večer dívá na filmy. Vychutnávám si večery, kdy se kolem osmé hodiny po večeři zavřu do své pracovny a píšu a čtu. Tím si nejen rovnám své myšlenky, ale organizuji také své pocity, hodnoty. Je pro mě příjemné přečíst si večer zajímavé věci a vymyslet, jak se o nich mohu dozvědět víc a jak pak následně vysvětlit lidem. Speciálně pokud je to někdo jako Leonardo da Vinci či v současné době lidé, kteří pracují na biotechnologiích. Poskytovat správné informace je důležité.

Je tohle důvod, proč stále existují tištěná média?

Určitě. Kdybyste se mě zeptala před pěti lety, co se stane se starými dobrými médii, jako jsou New York Times, Washington Post a jiné deníky, asi bychom se shodli, že vymírají. Že jsou to dinosauři, jež můžeme klidně vyřadit, protože přece on-line vzniklo tolik nových značek, které jsou vlnou budoucnosti. BuzzFeed, Huffington Post, The Daily Beast, celá škála nových on-line výstupů. Ale hádejte co. Před několika lety jsem se vzbudil a všiml si, že tradičním médiím s předplatitelskou základnou se daří; jsou totiž schopná nabídnout stabilní kvalitu a přidanou hodnotu. Ano, také jsem si před pár lety myslel, že stará média budou vymírat, ale dnes už vím, že přežijí právě díky svému staromódnímu přístupu k novinářské práci — a i díky staromódnímu způsobu v organizaci novinářské práce.

Myslíte vlastní zpravodajství, zahraniční reportáže, vlastní, unikátní obsah?

Je v takovém případě v pořádku, že novináři, kteří dělají své vlastní zpravodajství, budou někdy trochu zaujatí. Sloupek ve Wall Street Journalu bude mít velmi odlišný tón než sloupek na stejné téma například v deníku New York Times, a je to tak v pořádku. Takže já dnes čtu renomovaná tištěná média, ale čtu je digitálně. Podíváte-li se na displej mého telefonu, najdete tam New York Times, Washington Post a Wall Street Journal. Každé ráno kliknu na tyhle tři, potom jsou to Politico, New York Post, CNN, CNBC a dále několik nových ikonek, jako třeba Vox. Ale hned vedle Voxu mám na iPhonu téměř 150 let starý časopis, The Atlantic, který stále považuji za velmi důvěryhodný. Vezměte si New Yorker, jenž brzy oslaví sto let. Nebo CNN a další. Každé ráno začínám na telefonu čtením prověřených mediálních hráčů. Žádnými rychlokvaškami.

Profilový rozhovor Veroniky Bednářové s Walterem Isaacsonem najdete v aktuálním tištěném Reflexu číslo 42, který je k dostání v trafikách a na webu ikiosek.cz >>>

Reflex 42/2020Reflex 42/2020Foto Archív

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku