Být koordinátorkou intimity (doslovný překlad anglického termínu „intimacy coordinator“ nemá český ekvivalent) neměla nikdy v plánu. Začínala jako tanečnice a herečka, následně přesedlala na režii a choreografii. Právě tehdy si prý uvědomila, jak neošetřené je pole herecké intimity a že když přijde na sex před kamerou, může být hranice mezi předstíráním a prožitkem proklatě tenká.

„Jako režisérka jsem v jedné hře zpracovávala téma sexuálního zneužívání a přemýšlela, jak dosáhnout kýženého výsledku, aniž bych své herce ohrozila. Nechápala jsem, že pro sex před kamerou neexistují žádné postupy či pravidla, režisér si směl vůči hercům dovolit v podstatě cokoli,“ vrací se O’­Brienová do doby, která vůbec není tak vzdálená, jak by se dnes mohlo zdát.

Co je vlastně podstata vaší práce? Choreografie samotného aktu, nebo spíš ošetření komunikace mezi herci a tvůrci?

Obojí je důležité.

Ale co víc? Jde v prvé řadě o herce, o to, aby se cítili chráněni, nebo o scénu samotnou?

Nedá se to oddělit. Sloužím tvůrčí vizi stejně jako potřebám herců, kteří se musí cítit bezpečně. Už dávno neplatí, že herec udělá vše, co se od něj chce. Například nahota se dříve brala jako samozřejmá součást herecké práce, a kdo nesouhlasil, neměl před kamerou nebo na scéně co dělat. To už je naštěstí přežitek, fakt, že se odmítáte svlékat, nijak nedegraduje vaše herecké schopnosti.

Jak konkrétně vypadají zásahy koordinátora intimity?