Nový český film Na krev: Rosťa a Víťa Novákovi kráčí odkazem předků k sebezničení | Reflex.cz
nahoru

Nový český film Na krev: Rosťa a Víťa Novákovi kráčí odkazem předků k sebezničení

Darek Šmíd16. května 2020 • 09:30
Trailer na dokument Na krev
• video: 
Česká televize

Tři a půl roku natáčel režisér ERIK KNOPP dokumentární film, v němž přibližuje osudy osmé generace loutkářského rodu Kopeckých: bratrů Rosti a Vítka Novákových, kteří založili soubor Cirk La Putyka a prostor Jatka78. Rozjančenou fasádou nového cirkusu se film probourává do zákulisí, jež je překvapivě neveselé, a odhaluje, že navenek bohémské ikony nového cirkusu se ve skutečnosti nonstop pohybují na hraně osobního i finančního kolapsu. Kvůli koronavirové krizi snímek nemůže do kin, on-linovou premiérou ale prokazuje stejnou houževnatost, kterou navzdory osudu disponují i bratři Rosťa a Vítek.

Čím tě Cirk La Putyka oslovil tak, že jsi jeho tvůrcům věnoval celý dokument?

Poprvé jsem je viděl, když otvírali prostor Jatka78, a tehdy jsem pochopil, že nejde jen o cirkus, kde skáčou akrobati, ale že je to spojené s divadlem a hluboce osobním příběhem. Rosťa dokáže do cirkusových a akrobatických věcí vložit opravdu hluboké myšlenky, které mě naprosto uhranuly – zejména v tom, nakolik v nich čerpá ze své rodiny.

Namísto dokumentu plného bohémského veselí servíruješ divákům temné vyprávění o tom, jak těžké a zničující je nést břímě rodinného odkazu. Byl jsi i ty během natáčení překvapen tím, jak brutální příběh ti vzniká pod rukama?

Jak to vlastně celé je, jsem si uvědomil, když jsem začal chodit na jejich porady. Zákulisí mě za-
ujalo víc než nablýskaná věc, kterou vidíš na pódiu. Každý si myslí, že tihle lidé jsou strašně bohatí, šťastní a všechno jim jde tak, jak chtějí, ale ono to tak vůbec není. Chtěl jsem ukázat, že za každým představením je strašná dřina, odpírání a obětování vlastního času, peněz i života.

Přes všechny své úspěchy bratři Novákovi ve filmu nepůsobí šťastně; Rosťa má na konci měsíce hluboko do kapsy a hádá se s partnerkou, Vítek kolabuje a bere prášky proti úzkostem. Pořád ale tu káru táhnou dál. Kde se v nich bere ta posedlost to nevzdat?

Když pocházíš z takového rodu, tak nevnímáš, že je to právě práce, co je pro tebe tak zatěžující a co tě takhle ničí. Oni poslouchají celý život rodinné příběhy, od babičky, od dědečka, a vyrostli v tom, že vždycky to bylo stejně těžké i těžší. Přitom na sobě vidí progres: poprvé za těch osm generací má jejich rod kamenné divadlo. Jsou první, kdo na tom opravdu vydělávají tak, že můžou živit čtyřicet či padesát lidí. A pak, jsou závislí na potlesku. Hlavně Rosťa. A to je velká závislost.

Filmu dominuje téma rodiny a pnutí pokračovat v odkazu dřívějších generací stůj co stůj. V dnešní době relativizace hodnot včetně těch rodinných to působí až úctyhodně archaicky. Dostalo se ti při tvorbě filmu od jeho hrdinů nějakých osobních lekcí v tom, co dělá rodinu rodinou a jak ji udržet pohromadě?

Já měl dědečka, který naši rodinu držel na sílu. Trval na tom, že na všechny narozeniny a svátky se musela vždycky celá rodina sejít a u jednoho stolu udržovat rodinné vztahy. Když umřel, tak se to rozpadlo a celá rodina se rozprchla. Už vlastně neexistujeme, protože v rodině nebyl jeho pokračovatel. V Rosťovi jsem takového pokračovatele našel – on je ten, kdo vezme i své rodiče a řekne jim: Vy budete tady a rodina musí držet spolu. Je na ně třeba i hnusný, ale všichni vědí, že to s nimi myslí dobře. A jdou za ním. Pokud by si z toho diváci odnesli právě to, že rodinná soudržnost je jedna z nejsilnějších věcí, kterou v životě máme, tak by se spoustě lidí žilo líp.

Rosťa v jedné chvíli říká, že chce divadlo obohatit rodinou a rodinu obohatit divadlem – jenže zatímco v dřívějších generacích drželo divadlo rodinu pohromadě, v této generaci mu trhá osobní vztah na kusy. Co se změnilo?

To, že divadlo už není pokrevní rodina. V dřívějších generacích tvořili rodinu i divadlo stejní lidé. Teď ale divadlo tvoří lidé, které
Rosťa zaměstnává; ale on se pořád snaží držet rodinnou atmosféru i mezi nimi. Proto mu to hapruje, když dává víc energie do divadelní rodiny než do své vlastní.

Jak se vyvinul příběh Rosti a Vítka po ukončení natáčení? Došlo k něčemu, u čeho sis řekl: Sakra, tohle by měla být potitulková scéna?

To je na časosběrných dokumentech nejhorší: že když přestaneš točit, začnou se dít věci. U Rosti se vyvinuly vážné zdravotní problémy autoimunitního druhu a lékaři nemohou přijít na to, co mu je. Podle mě je prostě absolutně vyčerpaný. A to by v tom filmu mohlo na konci fungovat, kdyby se ukázalo, že ho všechno, jak to těch deset let tlačil dopředu, nakonec dohnalo.

Takže Rosťa už není vůdčí osobností?

On se na chvíli odpojil, zrušil představení Dona Quijota, kde měl hrát, a začal odpočívat... jenže pak přišla koronová krize a to ho nastartovalo způsobem, jaký vůbec nedokážu pochopit. Založil iniciativu Kulturu nezastavíš a od té doby jede přes internet každý den po celé České republice, dal dohromady tým lidí, kteří hrají po celé zemi, ve vnitroblocích, před domovy důchodců, před nemocnicemi, a to na plný pecky. Jezdí s autem s trampolínou na přívěsu, na sbírce vybrali asi milión korun. Rosťu prostě nastartují krize. A obávám se, že to ho taky jednou zabije.

Na krev je těžký dokument o tom, že život naplněný povinností k tradici a nutkáním naplnit svůj osud není žádná pohádka. Ani diváky filmu teď nečeká tak vlídný svět jako před pandemií korony. Jakou radu či pohled si na těžší časy může divák odnést?

Nevzdat se. Jdi za tím, co chceš, a pak už je jedno, jestli kolem tebe létají kulky, nebo virus. Když něco chceš a je ti shůry dáno, že to máš ve svém životě udělat, tak tě nezastaví nic. Jdeš za tím a uděláš to.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější