V jednom bytě dva chlapi, kteří po návratu z Německa skončí ve společné karanténě (a trochu nepochopitelně ji tráví oba v rouškách). V druhém rovněž permanentně orouškovaná rodina, zde se však důvod neobvyklé obezřetnosti alespoň dozvíme („maminka po těžké nemoci“).
Zatímco slamění vdovci Miloš a Bedřich (Jiří Štrébl, Adrian Jastraban) omezí většinu své existence na řešení „zapeklitostí“ typu konzumace piva s rouškou (Jako v Lánech přece.), rodina „roztomile“ hysterického zubaře Patrika (Jiří Hána) horečně dezinfikuje nákup, zkoumá možnosti karanténního intimního života a selhává na poli domácího vzdělávání. Jinými slovy, věci a situace divákovi důvěrně známé – což je ostatně princip, na němž seriály jako Ulice staví i v časech zcela viruprostých.
Ne že by tvůrci v čele s Lenkou Szántó coby autorkou námětu uchopili téma nějak trestuhodně tupě – ostatně od soap opery jen těžko můžeme chtít hlubokou reflexi reality. Čtyřicet minut na rouškový „humor“ se však ukázalo být nadměrným soustem i v rámci žánru: to, co by možná zarezonovalo jako několikaminutový estrádní skeč k věci, připravila velká plocha o veškeré kouzlo, a ani rádoby kontextové vtípky typu „neříkej mi Primulo“ pak neměly ten správný efekt.
Nejpozději u desáté variace na téma „jak s rouškou zvládnout…“ (jíst, pít, cvičit, randit) tak člověka začala zaměstnávat neodbytná otázka – proč? Proč vůbec jeden díl něčeho, co se tváří mimořádně, ale nebýt těch všudypřítomných roušek, bylo by to vlastně úplně normální. Aneb po zábavě z obýváku slavných (Spolu z domu) další promarněný a hlavně zbytečný pokus těžit ze situace, která se vytěžit nedá.
Kdy může skončit karanténa? Byla vládní omezení přehnaná? Jak se může pandemie dál vyvíjet? Přečtete si v novém tištěném Reflexu velký rozhovor s profesorem Pavlem Kolářem a imunologem Jaroslavem Svobodu >>>
