Na reflex.cz jsem publikoval rozhořčený článek, že lidé, kteří v severomoravských Smilovicích protestují proti přijetí křesťanských uprchlíků z Iráku, jsou křupani. Potvrdili to v diskusích pod článkem. Tak jsem nejpozoruhodnější emoční posty českých xenofobů promíchal se skutečnými příběhy křesťanských uprchlíků, kterým ČR nabídla nový domov.
Akce Nadačního fondu Generace 21 dopadla dobře. Skupina křesťanů z Erbilu, kteří už asi nikdy nebudou mít možnost žít doma, mezi muslimskými spoluobčany, přijíždí do Čech. Jsou to lidé, které máme mravní povinnost ochránit a přijmout, lidé naší kultury. Přesto ve Smilovicích, kde se má pro začátek jedna skupina křesťanů ubytovat, proti nim vznikl spontánní občanský odpor. Když jsem xenofobní postoje smilovických kritizoval na netu, vysvětlili mi to. Přináším ty nejvýživnější příspěvky, a k nim reálné příběhy těch lidí, kteří sem z Iráku nyní přicházejí.
Henrieta Jacko v diskusi na netu: Jak čtu tady článek J. X. Doležala je mi z něj smutno z těch emotivních blábolů. Ať jde jako člověk příkladem a vezme si jednu rodinu k sobě, ať pozná jejich kulturu, ať je pozná jako člověk blízkého člověka. Pak budu věřit v jeho objektivní pisálectví.
Naiel, truhlář: Pocházíme z Mosulu. Křesťané, včetně nás, začali být již po pádu Saddáma Husajna pronásledováni. Když jsme projížděli check pointy, stříleli na nás. Jiné křesťany na check pointech přímo zabíjeli. Poznají křesťany podle jména. Plukovník irácké armády, člen Národní grady v Bagdádu, řekl: „Už vás nemůžeme chránit, protože zabíjení křesťanů je už teď normální“.
May, jeho žena: Na check pointu zabili i manžela mé sestry a jeho bratra. Také můj strýc byl zabit, výbuchem nálože v autě. Při pouliční přestřelce stříleli po křesťanech, mého syna přitom postřelili a kulku má stále v těle. Před očima mu zabili kamaráda. Na ulici náhodně stříleli do křesťanů.
Ela Anrow v diskusi na netu: Ta moravská vesnice má jen 901 obyvatel. O tom, že mají přijmout třicet lidí úplně jiného ražení , aniž k tomu demokraticky mohli zvednout ruku všichni občané té obce považuju já za porušení zákonů. Místní budují své bydlení za jistým cílem budoucnosti, leč budoucnost po boku tohoto, velké rodiny milujícího etnika je taková, že do patnácti let tam z původních bude polovina a do dvaceti let si na tamní radnici starousedlíci neškrtnou.
David, truhlář: Pocházíme z Mosulu. Pronásledovali křesťany a mnoho lidí zabili. Zastřelili i naše příbuzné. Kdyby dnes někdo přišel do mého domu, pokud tam ještě stojí, viděl by, jak je plný stop po střelách. Bydleli jsme ve čtvrti Mosul Al-Jadida (Nový Mosul). V roce 2007 tam probíhaly těžké boje muslimských milic. Byli jsme ohroženi ze všech stran. Děti cestou do školy viděly, jak lidi podřezávají, dceři bylo tehdy šest let. Viděly pobité lidi, muže, ženy, děti. Muslimové cestou do školy moje děti zastavovali a ukazovali jim sťatá těla a říkali: „Toto jednou uděláme vám“.
Vlastik Stavinoha v diskusi na netu: Nevidím jediný důvod, proč je přijímat u nás. Musí to tam sami přežít, ve svojí zemi, jako naši předkové v české kotlině. Je to jejich věc, sem to nic nepřinese. Jestli jsou věřící na to, nebo to, či animisté, je jedno. Jsou jiná, nekompatibilní kultura vyžadující zvláštní zacházení!
Emad, technický pracovník v ropném průmyslu: Žili jsme v Bagdádu, odkud jsme se po radikálním vzrůstu násilí v roce 2005. Mladší bratr byl mučen islámskou milicí. Odstěhovali jsme se do Karákoše poblíž Mosulu, kde žilo mnoho křesťanů. Snažili jsme se ve městě zůstat co nejdéle, abychom ochránili domovy, avšak 6. srpna 2014 Karákoš napadli vojáci IS a my jsme museli uprchnout. To bylo podruhé, co jsme se stali uprchlíky a všechno ztratili. Od pádu Mosulu v červnu 2014 jsme byli vyděšení, protože jsme slyšeli o hrozných zločinech páchaných IS proti lidem, hlavně křesťanům. Můj vlastní bratranec byl vzat do zajetí IS. Byl na cestě vedoucí z Mosulu. Další příbuzný nás informoval o podřezávání, křižování a zabíjení křesťanů, o tom, že jim berou majetky. Doufali jsme, že nás pešmergové ochrání, protože slíbili, že budou bojovat do posledního muže, ale stáhli se.
Karel Kijonka v diskusi na netu: Vy opravdu věříte všemu co Vám média nebo autoři takových článků jako tento nabulíkuje? Vy opravadu věříte, že jsou to prověření lidé? Že jsou zdraví? Že nemají třeba tuberkulózu? V lednu v Jihlavě sháněli doktory ke zdravotním prohlídkám, ačkoliv tvrdili, že jsou uprchlíci zdravotně prověření. To si trochu protiřečí, ne? Já ty lidi neznám, nikdy jsem je neviděl a udivuje mě, že nebudou ani v žádné karanténě. Je to nezopovědné a vůči obyvatelům dost hnusné!
Ismael, pracovník Technologického institutu: Žijeme v uprchlickém táboře, který byl zřízen v horním patře jednoho obchodního domu. Manželka je v 6. měsíci těhotenství a nechceme, aby naše dítě prošlo vším hororem, jako my. Slyšeli jsme pravdivá svědectví o osudu křesťanských dětí nebo těhotných žen – jak byli zabíjeni nebo ukřižováni. To samo o sobě nás nutí ze země odejít. Jsme hodně vyděšení, když vidíme, jak IS postupuje v provincii Anbar a když vidíme stovky a stovky nových uprchlíků z té oblasti. Ztratili jsme všechen majetek, důstojnost, žili jsme za velmi těžkých okolností a v nouzi. Domů se vrátit nemůžeme, protože město je obsazeno bojovníky IS
Marek Ančička v diskusi na netu: Za prvé arab je arab at je to muslim křestan či cokoli jiného jeho společenské zvyklosti jsou nám nahony vzdálené...za druhé až nám sluníčkářští pošahanci a jejich přívrženci přestanou lhát že to jsou lidé utíkající přímo z pod nosu ISILU a přitom sem dováží bohaté araby kteří se nacházejí v Libanonu...kde je relativně bezpečno...tak potom lidé budou reagovat jinak...dnes se lidem chce ze sluníčkářských lží zvracet.
Najat, vysokoškolská učitelka: Žili jsme v Bagdádu. Náš život byl od mého dětství obtížný, kvůli jménu mého otce – Israel. Všichni si mysleli, že jsme Židé. Všude, kam jsme šli a to i ve škole, nám říkali, že nás jednou zabijí. Po pádu Saddáma Husajna se situace ještě zhoršila a viděli jsme stovky a stovky křesťanů kolem nás unesených a zabitých. Jednoho dne přišla muslimská milice k nám a chtěli mě a bratra unést. Byl zázrak, že jsme přežili. Pak na náš dům vypálili raketu. Mnohokrát mému bratrovi plivli do tváře kvůli jménu. Všichni moji bratři a sestry zažádali u UNHCR a dostali azyl v USA. Já se k nim měla přidat později, protože se můj manžel snažil ještě před naším odjezdem prodat majetek. Bohužel jednoho dne zmizel a již nikdy jsem ho neviděla. Doteď o něm nic nevím, ale je takřka jasné, že i jeho zabili.
Myslím, že konfrontace výpovědí křesťanských uprchlíků z Erbílu - lidí naší kultury, se kterými nás pojí základní memetické nastavení, křesťanská kultura - a českých buranů není třeba komentovat. Obě strany se představily dostatečně.
