Studentské protesty mění Srbsko, k moci přivádějí novou politickou generaci

Déšť snad spláchne všechno to špatné a zůstanou jen zlé vzpomínky, říká Ján Andrášik, mladý srbský Slovák, příslušník zhruba padesátitisícové menšiny v Báčském Petrovci jen půl hodiny jízdy autem od Nového Sadu. Jako mnozí jiní v jeho věku podporuje změny a od samého počátku chodí na studentské protesty. Dnešek vnímá i přes vyloženě ošklivé počasí jako sváteční chvíli, přestože výročí je smutné. Je ­první listopadový den roku 2026 a jedeme spolu do Nového Sadu, kde si lidé připomínají dva roky od události, která změnila Srbsko.

Když to začalo…

Tehdy, 1. listopadu 2024, se na nádraží v Novém Sadu zřítil přístřešek u nádražní budovy a padající trosky zabily 16 lidí stojících pod ním. Nově se někdy uvádí počet 17, teprve nedávno totiž vyšlo najevo, že jedna z dívek byla těhotná a do momentu tragédie o tom nikomu nic neřekla.

Událost odstartovala mohutné protestní hnutí, které sjednotilo rozdílné společenské skupiny: podnikatele, učitele, zemědělce i třeba značnou část válečných veteránů. Vůdčí roli v protestech ale drželi studenti, i když na demonstracích, jež pořádali, pomáhali všichni. Zemědělci přijeli s traktory, jimiž zablokovali policejní tábor naproti budově parlamentu v Bělehradě, bývalí bojovníci v baretech hlídali, aby se nemohli projevit provokatéři nebo aby se někdo nenechal unést emocemi a neudělal něco, co by mohlo být bráno jako záminka k policejnímu zásahu.

Když jsem byl loni 15. března na studentské demonstraci v Bělehradě, do té doby největší, překvapilo mne množství lidí v ulicích. Zaplnili takřka celé centrum. Policejní složky byly v menšině. Toho dne se také odehrál dosud nevyjasněný incident, kdy byla proti demonstrantům použita neznámá zbraň zřejmě na bázi zvukových vln. Přesto ale demonstrace skončily pokojně, nikdo nedobýval parlament jako při svržení Slobodana Miloševiće na podzim 2000.