Přežít díky solidaritě: Českou reputaci na Ukrajině zachraňují dobrovolníci a dárci

Bereme si všechno nutné k tomu, abychom přežili, když někde uvízneme, říká Ludmila Doutlíková, Češka ukrajinského původu, která založila a vede organizaci Člověčina. Na Ukrajinu vyjíždí s pomocí jednou nebo dvakrát do měsíce. Většinou vozí vybavení vojenským jednotkám, je jich 13, s nimiž spolupracuje nastálo. Pomáhá ale i nemocnicím a útulkům pro zvířata. V době, kdy není na cestách, udržuje kontakty se sponzory a vymýšlí, jak zajistit další pomoc.

Dobrovolní nadšenci pro Ukrajinu, které jsem poznal, nevnímají své aktivity jako způsob života, ne jako zdroj prostředků přežití, ale jako poslání. Nepočítají čas strávený na cestě, jezdí starými auty, s nimiž by si běžný řidič v Česku netroufl ani z Prahy do Liberce. Ze svých domovů si udělali skladiště pomoci. Zisk z jejich prosperujících firem jde na to, aby sehnali a dovezli co nejvíce pomoci. Den invaze, 24. únor 2022, když Rusové vtrhli na Ukrajinu, zkrátka obrátil jejich životy naruby.

Ludmila Doutlíková vyrazila tentokrát 27. července pěti auty. Čtyři z nich jí přivezli různí dárci a byla určena vojenským jednotkám do pole. Vojáci na frontě totiž zřídkakdy jezdí v klasické vojenské technice, ale používají právě civilní auta, populární jsou terénní vozy či dodávky. Jejich životnost však bývá nízká, vydrží nanejvýš několik měsíců, a tak žádají dobrovolnické organizace o přísun dalších a dalších.

První překážkou je technický stav vozidel určených pro vojsko. Stává se, že kvůli poruchám ani nevyjedou a putují do servisu ještě v Česku. Tentokrát se vcelku dařilo, všichni dojeli až do Kyjeva. „Až tam si jedno z aut řeklo o opravu, a když to mechanici viděli, jen se divili, že jsme s tím mohli ujet přes tisíc kilometrů,“ říká paní Ludmila.

Ještě před dosažením ukrajinské metropole však tradičně představují problém hranice. „Přijeli jsme nejprve na polskou celnici a tam se na nás obořili, že se nám z dodávky sypou věci, když otevřeme zadní dveře. Takže přerovnat. Na ukrajinské straně zase začali vážit náklady, a pokud máme třeba padesát položek, od power­bank přes mýdla až po balíčky s kávou pro dvacet různých příjemců, je vyplnění deklarace opravdu úkol pro supermany,“ líčí Ludmila Doutlíková.

Koncert na frontě

Tato cesta však nebyla standardní. V jednom z aut seděla zpěvačka Ludmila Len, která se skupinou Korale interpretuje ukrajinskou hudbu a skládá vlastní písničky. I o válce. Pochází z Užhorodu, do Česka přišla jako devatenáctiletá v roce 1993 a velice si přála podívat se na Ukrajinu. „A tak jsme se s Ludmilou Doutlíkovou domluvily, že bych tam mohla jet zpívat. Pro vojáky, pro všechny, které to potěší,“ říká zpěvačka, pro niž byl výlet opravdu zážitkem nejen kvůli zpívání. „Představte si, že jsem nikdy nebyla ani v Kyjevě, natož na východě Ukrajiny,“ dodává.

Přispět organizaci ČLOVĚČINA můžete prostřednictvím následujícího QR kódu: 

Ludmila Len zpívala nejprve pro zraněné vojáky v nemocnicích na západě Ukrajiny, poté pro jednotky poblíž fronty. Uspořádat takový koncert však není jednoduché. Vojáci se shromáždí ve větším množství na jednom místě, a tak představují pro nepřítele ideální cíl. „Je třeba to dokonale utajit a koncertovat nejlépe pod stromy,“ říká zpěvačka. „Jednou jsme hráli i v domku, kam přišlo pět lidí, víc se nevešlo. Ale byl by to risk a případné ztráty za to nestojí,“ dodává Ludmila Len.

Naprosto neobvyklá akce se však odehrála u památníku padlým na kyjevském náměstí Nezávislosti. Monument sestávající z desetitisíců vlajek a vlaječek ožil prvního srpna vzpomínkou na padlé české hrdiny. Vůbec poprvé se na ně vzpomínalo oficiálně, za účasti zástupce velvyslanectví a (převážně ukrajinských) médií. Přijely také dvě matky padlých Čechů, Alena Giertli, které na Ukrajině padl letos v únoru syn Jonathan (22), a Lucie Kotrlová, jejíž syn Jiří (26) položil život před rokem.

Pieta za padlé Čechy